Lesní hlubiny - #Wordvember 2020, příběh dvacátý třetí

Jabán, vy Žaláti! 
Tak je  to tady! #Wordvember vstupuje do svého v podstatě posledního týdne. Příští pondělí bude finální a mě se stýská už teď. 
Konečně se zdá, že už se vymotáváme z toho vílího šílenství, tak držte našim hrdinům palce! 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

23. Lesní hlubiny

Kavalír seděl spolu s Rashou a Anisem venku a jen čekali, až si Kira promluví se svým otcem. Jelikož je posadila přes malý domek a dovnitř vtrhla se slovy “Jak jsi jen mohl?!”, všichni tři tušili, že můžou být rádi za to, jak je nechala tady venku. 

Kavalír měl Kiřinu rodnou osadu obhlédnutou ve vteřině. skutečně to bylo jen několik skromných domků, dokonce tu neměli ani vlastního kováře. 

“Jdeme!” ozvala se Kira, která se jako bouře, zjevila ve dveřích a aniž by se zastavila, zamířila mezi stromy. Kavalír se poslušně zvedl a vyrazil za ní. Měl pocit, že ji hodně, hodně zklamal. Sice nic takového neřekla, ale od toho večera, co vyšli z dvora Krále elfů, byla Kira pěkně ostrá. Dokonce měl pocit, že ji slyší nadávat. 

Anis vyběhl hned za Kavalírem, protože už se naučil, že kam jde Kira, tam je většinou chytré řešení. Každý z nich měl něco, za čím jejich cesty vždy vedly. On je třeba vždycky dokázal dovést k dobrodružství, k nové zakázce a taky tak trochu do potíží, ale o tom dobrodružení bylo. 

Rasha se zvedla jako poslední, ohlédla se do otevřených dveří a uctivě se poklonila, stále ještě trochu z míry vyvedené rodině Kiry, než uzavřela řadu a vstoupila mezi stromy. Ona je vždycky dokázala dovést pod střechu, nebo do bezpečí. 

Kavalír, který teď docupital vedle Kiry je pak vždy dokázal vrátit na cestu, ze které sešli a nebo dokonce najít takovou, o které nevěděli, že tam je, jen věděli, že ji potřebují. A taky je uměl zavést za penězi.

Teď ale potřebovali řešení svízelné situace a jejich patent na řešení se doslova řítil hlouběji a hlouběji mezi stromy. 

Kira byla zpátky. Byla ve svém rodném lese dřív, než myslela a navíc měla společníky, u kterých by si nikdy nepředstavila, že jí budou stát po boku. Možná by s nimi měla zase zapříst hovor. Přiznat se, že z představy, že její matka není člověk, jí tak trochu běhá mráz po zádech a má strach. Vždyť i samotná Královna víl vytvořila své dceři přesýpací hodiny, které jí odměřovaly, kolik času zbývá, než se navrátí k matčině boku. Co taková Kira? Má taky takové hodiny? Taky si ji jednou její matka vyzvedne, nebo přivolá a ona bude muset nechat za sebou celý svůj život? Dokud si myslela, že její rodiče jsou oba lidé, takové starosti si dělat nemusela. A teď se ještě ke všemu nechal Kavalír nachytat na tak sprostý trik s čajem a všechny lesní bytosti, každičký jeden tvor ze Skrytého Lidu si bude říkat, co je to za hlupáka. A on byl naopak dost chytrý. 

Kroky skupinky se pomalu utišovaly, jak zvuk pohlcoval mech pod jejich nohama. Mech bohatý, sytě zelený, plný vody. Píseň ptáků utichla a jako kdyby jim v uších hrála sama příroda. Nejhlasitějším zvukem bylo zurčení řeky kdesi před nimi. Anis, Rasha i Kavalír se chtěli strašně moc zeptat, kam to jdou, ale ani jeden z nich se teď neodvážil vydat žádný zvuk. 

Kira stanula mezi stromy s výhledem na krásnou řeku u které to před rokem všechno začalo. Tentokrát nechala, aby se nad čistotou a nevinností panenské přírody tady v hloubi lesa unášeli její tři přátelé. Sama vyhledala dub, u kterého kdysi stála. Opatrně na něj přiložila dlaň a zluboka se nadechla. 

“Haló..? Mohu prosím…” 

“Oh, copak drahá?” dryjáda se ze stromu vynořila dřív, než zvládla Kira dokončit větu. Dívka ukročila a prohlédla si tu, která ji před rokem vyslala na dobrodružství. 

“Jsi zpátky. A jsi tu vskutku brzy.” podotkla dryjáda. Kira kývla.

“A nejsem sama. Toto jsou mí přátelé… Rasha, Anis a Kavalír.” mávla rukou na trojici. Kavalír s Anisem mezitím usedli do mechu, velice znaveni spěšnou cestou do těchto lesních hlubin. Rasha se hluboce uklonila. 

“Oh… ta se mi líbí.” pousmála se dryjáda. Kira se zamračila a tak nějak v obraně se postavila dryjádě do výhledu. 

“Nu, říkejte mi Dubí… Co pro tebe, Kiro, a tvé přátele, mohu udělat?” zeptala se dryjáda a začala si ledabyle splétat vlasy. 

“Anis a Kavalír… pili čaj, který jim naservíroval Puk… na dvoře krále elfů.” přiznala Kira. Dryjáda pokývala hlavou a nechala vlasy být. 

“Vskutku… O vaší výpravě k dvoru si šeptá celý náš les… Tvá matka už nás vše pověděla. Ale o takovém průšvihu se nezmínila.” 

“Jistě… Moje matka…” zabručela Kira a tak, tak se udržela, aby nenakopla nějaký drn, který by byl při ruce. Nebo spíš při noze. 

“A ty jsi jim nevařila, zlatíčko?” zeptala se Dubí. Kira vzhlédla. 

“Já? Co s tím mám co dělat já?” zeptala se. 

“Oh, jsi přece mostem mezi našimi světy, Kiro. Máš v sobě krev lovce, člověka, který ctí a respektuje les, ale také v sobě máš krev skrytého lidu, dokonce někoho, kdo přijal člověka za sobě rovného…” vysvětlila Dubí s úsměvem. 

“Vařila jsem nám hodněkrát…” zamumlala Kira v obraně. 

“A od té doby, co se napili toho Pukova čaje?” zeptala se dryjáda. 

“Od té doby ne.” přiznala Kira a začínala trochu zatínat pěsti “neříkej mi, že je to celou dobu tak jednoduché!” 

“Hlavně mi nebuš do stromu, drahá.” varovala ji Dubí. 

“Ale ano… Tak trochu… Budeš k tomu ještě potřebovat vodu z téhle řeky… Použij ji při snídani, při obědě a při večeři. A pak se těm dvěma začne pomalu vracet chuť… Nebude to hned, ale postupem času se kouzlo Pukova čaje spláchne.” 

Kira kývla a zamířila k lesní říčce, nabrat vodu. Rasha se k ní připojila se svou čutorou připravenou. 

“Děkujeme.” postavil se pomalu Kavalír a také se dryjádě uklonil, ačkoli se mu u toho trochu zamostala hlava. 

“Opravdu děkujeme! Už se těším, až budu zase moci pít pivo!” vyhrkl Anis a sám se také sbíral ze země. Dubí se na něj jen usmála a pak zase zmizela ve svém stromě. Kira mezitím naplnila obě čutory studenou vodou a Rashe tu její vrátila. 

“Tak… můžeme zase zpátky.” prohlásila a vyrazila ven z hlubin lesa. Po cestě ještě chňapla Kavalíra za zápěstí a Rasha po jejím příkladu popadla Anise. Bylo to pro jistotu. Ještě by je tady ztratili a kdo ví, co by ti dva vypili pak.