WorldOfStories

Jabán, vy Žaláti!  Týr jistě odpustí a vy doufám také, že je povídka o den zpožděná. Věřte mi, včerejší úterý bylo náročné a já i Týr nade mnou jsme měli co dělat. Věřím, že při mě stál jak on, tak tatínek Hádés, protože to vám byl závod o čas, jaký už se mi dlouho nepovedl.  Povídku jsem tedy posunula na dnešek a hádejte co! Dnes má svátek Filip, takže jsem tomu našemu dala trochu oddech a zaměřila se příběhem na někoho jiného. Všechno nejlepší k svátku, Filipe!  A vy si užijte povídku.  Dryáda Ava konečně zase stála za svým pultem, ve své lékárně a luštila křížovku. Širokými okny dovnitř svítilo slunce a vzduch byl nasycený svěží vůní jara.  Návštěva Filipova otce stále trvala, Bran byl zaměstnán popadanými stromy v lese, ke kterým jej naváděl lesovik, velice nadšený novou bronzovou sekerou, vzadu na zahradě jí bzučely sousedovy včely a každý si tak nějak hleděl svého.  Ozvalo se zacinkání bronzového zvonku, který měla Ava přidělaný na dveřích. Ještě si na něj nezvykla, byla to pro n

Jabán, vy Žaláti!  Tak jsem se bála, že už vám ve dnešní Týrův den nic nestihnu předložit, ale není to pravda! Dokázala jsem to! Napsala jsem další pokračování naší... našeho... eh... Když já proto pořád nemám jméno! A navíc jsem musela ustoupit od původní premisy mít každý díl pojmenovaný podle někoho ze Skrytého Lidu... No, uvidíme, jak se to vyvine. Ale možná mám nápad pro příští díl a možná se to povede. Kdo ví... Užijte si díl dnešní a nezapomeňte mi říct v komentáři všechno, co si o něm myslíte!  Kronikář Filip s Avou procházeli lesem v poněkud napjatém tichu, zatímco Filipův otec, Eirian, okolo nich téměř tančil, tak ladně a vesele si poskakoval mezi kořeny stromů. Filip už měl na sobě opět medailon, který zakrýval jeho nelidské rysy a nebylo to tak dlouho, co mu to Eirian konečně přestal vyčítat.  “Takže, jaký je teď plán…?” zeptala se Ava s otázkou, o které tušila, že jí nic nezkazí.  “Teď projdeme les, zkontrolujeme jeho obyvatele a ujistíme se, že tady příchod Divokého Honu

Jabán, vy Žaláti!  Povídková renesance pokračuje a také dnes se dočkáváte povídky kdysi dávno napsané. Světlo uzřela na dnes již neexistujícím blogu, který bohužel zanikl při zrušení domény blog.cz. Jelikož však Iharo nebyla schopná sepsat cokoli nového, dočkala se i tato povídka znovuvydání a tak mi jen povězte, zda se i dnes dá považovat za dílo povedené.   TRNOVÁ PRINCEZNA V jedné zemi, bohaté na slunce i na déšť, na lesy i pole, na řeky i jezera, v té zemi, bohaté na rodinu i na přátele, byl velký zámek, tyčící se svými věžemi až k samotným nebesům. Všichni znali jeho krásu, všichni obdivovali ty, kteří jej svým umem navrhli a postavili. Všichni respektovali tu, která v něm žila a která z něj vládla celé zemi. Ctili ji a respektovali, přesto však báli se, že by se o nich snad dozvěděla.  Vládla té zemi velice dlouho, vládla jí pevnou rukou a srdcem, které neodpouštělo. Princezna, o které se vyprávělo, že ji vychovali v mladou, něžnou dívku. Princezna, která si svou vládou ale brzy

Jabán, vy Žaláti!  Vzácný Týrův den je dnes a ačkoli měla Iharo spoustu času, na nic nového bohužel nepřišla. A tak vás zkusím uplatit jednou starší povídkou o tom, jak si správně sednout v parku. Ono to zase není tak jednoduchá věc, pokud to chcete brát vážně.  Člověk nikdy nemůže strávit příliš mnoho času hledáním té správné lavičky pro sezení v parku. Ono to totiž není jen o ledajakém sezení.  Cože? Že jste nikdy nehledali tu pravou lavičku? Nevíte jak? Je to jednoduché. Vezměte si to, co budete potřebovat. Knihu? Skicák? Notes? Jen do toho. Vemte si to, uložte do batohu s lahví vody a… co? Ne, ne, neberte si jídlo. Nejdete přece na piknik. Jdete si sednout na lavičku. Dobře… vyrážíme.  Je v podstatě jedno, kudy do parku vejdete. Vy přece nevcházíte jinudy, než tudy. Nikdy se nad tím zbytečně nezamýšlíte, ale je to tak. Už máte svou cestu, své místo, kterým vcházíte do parku. Zdá se, že stejně tak volí i spousta dalších lidí.  Ale proboha vyndejte si ta sluchátka! Těmi se blokuje hl