WorldOfStories

Jabán, vy Žaláti!  Doufám, že si užijete další klidnou a odlehčenou povídku, která se nezabírá žádnými hlubokými tématy. Pouze sousedé mající dobré vztahy se svými sousedy. Ono to tak na vesnicích občas bývá, že je vás málo a vycházíte spolu jako jedna velká rodina. Samozřejmě jsou vesnice, kde to tak není... Ale od toho se taky Iharo těší, až se vrátí do města, kde má klid a nemusí se bát, že ji ty dvě báby na autobusové zastávce soudí... Nuže... Užijte si povídku!! Dobří sousedé “Tak dobře, venku je klid, můžete se pomalu posbírat a vrátit…” Bran se odvrátil od škvíry v zabedněném okně a otočil se ke stolu, okolo kterého sedělo několik lesních bytostí. Na stole byly vyskládány panáky a demižón slivovice byl o polovinu chudší. Lesovik, který měl paže složené na stole a na nich položené čelo znaveně zaúpěl. Naproti němu na židlích se právě probouzely divoženky, které ležely jedna na druhé, jako popadané domino. Bran chvíli očima hledal Kikimoru, než si všiml, že usnula v klíně svého mu

Jabán, vy Žaláti!  Spousta věcí se mění, ale úterní povídky zůstávají.  Čekala jsem, že k tomuhle budu mít spoustu co říct, ale asi zvolím tu horší variantu a nechám své dílo mluvit samo za sebe. omlouvám se, jestli to bude příliš bolet.  Huldrekall “Můžeš mi vysvětlit, co tady vůbec děláš?”  “Pouze pokud mi ty vysvětlíš, jak to sakra vypadáš!”  Filip si prohlížel muže před sebou, který si mezitím přitáhl židli a posadil se na ni.  “Mohl bys mi prosím podat hřeben?” zeptal se muž Filipa.  “Prosím?” pozvedl Filip obočí.  “Hřeben… Tahle nádhera potřebuje jistou péči…” odpověděl jeho návštěvník a mezitím si přehodil dopředu na hruď své husté, zlaté vlasy, které byly vyčesány do ohonu, jenž na vrcholku jeho hlavy svírala dřevěná spona s vyřezanými parohy. Kratší prameny pak zadržovaly dvě zlaté spony ve tvaru lístků révy. Filip se raději odvrátil od tohoto muže a zamířil po schodech nahoru. Pro hřeben…  . . . Ava nečekala ani o vteřinu déle. Sotva bouře způsobená Divokým Honem přešla, dívk

 Jabán, vy Žaláti!  Dnes to vezmeme velice krátce. Tak krátce, že vám ani nebudu vysvětlovat, proč se mi nepodařilo rozepsat... Doufám, že se alespoň trochu pobavíte... a povězte mi, koho ze Skrytého Národa byste u sebe byli ochotni přechodně ubytovat?  Divoký Hon Bran zabednil okno ve světnici a rychle mířil do kuchyně, aby pokračoval v bednění tam. Když ale do místnosti vešel, zůstal jen stát a zírat.  “No to si ze mě děláš…” větu nedokončil. Lesovik začal poskakovat a láteřit a brblat, zatímco jeho žena, kikimora, si sedla na lavici ke stolu a přehodila si nohu přes nohu. Lesovik přiskočil k Branovi, vzal ho za ramena a začal s ním třást, zatímco pořád láteřil.  “Stačí! Stačí! Já ti nerozumím!” vyprostil se mu Bran a okamžitě se musel vrhnout k oknu, které se otevřelo dokořán. Lesovik skočil ke druhému a držel ho zavřené, dokud Bran nezabednil to první. Uhnul, až když se dřevorubec přiblížil s nářadím, aby se postaral i o to poslední. Pořád ale polohlasně brblal.  “To stačí, opravdu

Jabán, vy Žaláti!  Vítejte v jarním období... Hned jak mi tady přestane sněžit. Zatracený aprílový počasí.  Snad vás alespoň zahřeje u srdce dnešní povídka. A ano, opravdu jsem strávila asi dvacet minut hledáním vhodného plemene a ještě déle jsem googlila koňská jména, abych nakonec... No, však zjistíte, jak to dopadne i beze mě.  Kelpie Filip přecházel po domě a okusoval si spodní ret. U dveří seděl v houpacím křesle domovoj, kterému nikdo neřekl jinak, než “Jojo”, houpal se v pravidelném rytmu a přivíral své žluté oči.  “Mám divný pocit… opravdu divný pocit…” zabručel Filip.  “Joo joo.” odpověděl mu domovoj. Jistě, že to věděl. Nervozitou, která Filipem rezonovala, byl dům přímo naplněn.  “Ale nevím, co s tím mám dělat!” vyhrkl Filip.  “Joo joo…” zabručel tiše domovoj a dál se houpal ve stejném, klidném rytmu. Filip zaúpěl.  “Jako kdyby se mělo něco stát, jako kdybych měl někde být.” mumlal dál a přecházel sem a tam a zase zpátky.  “Joo joo.” souhlasil s ním domovoj. To už to Filip n