WorldOfStories

Jabán, vy Žaláti!  Tak a tady končí mé zásoby předem napsaných příběhů, takže teď abych se zase nakopla a něco do příštího Týrova dne sepsala. Uvidíme, uvidíme.  Dnes to máme takové trochu odlehčené a dokonce dojdeme i na zmínku opravdové, existující knihy, kterou vaše Iharo milovala jako dítě a miluje dodnes. Tak prosím, užijte si tenhle rozkošný příběh a samozřejmě mi dejte vědět všechno, co vás jen napadne.  Bludička Filip se starostlivě díval na malou, šedavou postavičku, která se mu téměř ztrácela v židli, na které obvykle sedával za svým stolem. Na opěrkách a vedle šedavé postavičky posedávaly jí velice podobné osůbky, jediný rozdíl byl, že jejich celá tělíčka svítila oranžovým světlem a jejich hlavičky připomínaly plamen svíčky, který se lehce vlní s každým jejich pohybem. Šedavá postavička sebou škubla a místností se rozlehlo tiché kýchnutí. Vzápětí místnost naplnil zvuk mnohohlasného šeptání. Nešeptala se však žádná pořádná slova, spíš to znělo jako šustění.  “Já vím, já vím,

Jabán, vy Žaláti!  Poučení z minula? Čas je jen prostý výmysl, středa je jen pověra a "člověk" je společenský konstrukt.  A proto vám tady předkládám povídku, abyste alespoň na vteřinu unikli onomu existenčnímu hororu. A až se do něj za mnou zase vrátíte, nezapomeňte mi dát vědět, co si o povídce a celé té sérii myslíte. A taky, jak se vlastně máte? Řekněte mi, jak se máte?  Vodopanenka  Bran zaklepal na již lehce pootevřené dveře.  “Joo joo.” ozvalo se a tak vešel. Pozdravil starého JoJo a rozhlédl se po Filipovi.  “Filipe?” houkl.  “Hned jsem tam!” ozvalo se z patra a vzápětí už mladý kronikář spěchal po schodech dolů.  “Kdopak to je?” ozvalo se za jeho zády.  “Nikam! Zůstaň, kde jsi!” vyhrkl rychle Filip, ale bylo pozdě. Na vršku schodů se objevila bledá dívka s šaty s mechu, ze kterých odkapávala voda, stejně jako z jejích dlouhých, nazelenalých vlasů, které se vlnily skoro jako vlnky vody v řece.  “Oh, tohohle poznávám! Byl s námi v lese, když jsme našli ten Výkal hvězd!

Jabán, vy Žaláti!  Takže, budeme dělat, že Iharo vůbec včera nezapomněla na své úterní "povinnosti" a celý svět se nám nerozpadá pod rukama. Tohle je Úterý 2, středy neexistují, nechápu, o čem to mluvíte a teď si užijte povídku!  Prašivec Ava zůstávala vzhůru dlouho do noci úplně běžně. Trčela ve své bylinkami zasypané místnosti, svazovala do sebe různé usušené exempláře, přesazovala čerstvé keříky a starala se o to, aby měla všechno, na co si může populace větší, menší vesničky jenom vzpomenout. Měla velice ráda, jak jí k tomu ze zahrady hráli cvrčci a občas se ozvalo o jiné zvíře, ať už šlo o kočky, psy, sovy a nebo cokoli jiného, o čem ji učila babička. Jen málokdy se ozvalo něco, o čem ji babička neučila.  Tuhle noc ale cvrčky nepřehlučila jiná zvířata. Hušení, šeptání a výkřiky, které k Avě doléhaly, byly zcela jasně lidské. A jako každá mladá zvědavá ženská, Ava se sebrala, oprášila si ruce do zástěry a vyrazila ven zjistit, co se to vlastně děje.  Když vystrčila hlavu

 Jabán, vy Žaláti!  Při Týrově dnu, opět vás zde vítám.  Doufám, že se na mne nebudete zlobit. Vím, že do teď všechny ty příběhy okolo Filipa, Avy a Brana působily lehkým duchem a příjemnou atmosférou. Každé nebe se ale čas od času zatáhne a ačkoli jsem měla tuhle povídku napsanou už nějakou dobu dopředu, velice teď odpovídá náladě tady, v Iharově...  Je o něco delší, než je zvykem a já přeji, aby si ji užil každý, kdo na ni natrefí, ať už se dočte jakkoli daleko...  A přijímám návrhy na bytosti, které chcete vidět v příběhu příště! Chmurník Světlo v Avině lékárně zablikalo a zhaslo. Ve vteřině osvítil místnost blesk. Ava si povzdechla.  “A to to dneska vypadalo na moc pěkný den.” zabručela. Sotva to dořekla, venku se spustil liják, že přes něj ani neslyšela, co jí říká Filip, jen slyšela, jak se jeho hlas snaží proniknout skrze rámus bouřky.  “Cos říkal?!! Pojď dozadu!!” křikla Ava, odklopila desku pultu a vzala Filipa za rukáv. Doprovázeni hřměním, které třáslo policemi, zašli do zad

Jabán, vy Žaláti!  Iharo je tady! Protože je úterý, samozřejmě! Dnes se nevydáváme do Exilu, snad mi to odpustíte... ale začínám přijímat návrhy na název této série, protože mě prostě nic nenapadá a potřebuji inspiraci! Tak nějak ke všemu! Drahý Tý smiluj se nade mnou a hoď mě Fenrisovi! Chudák má určitě hlad!  Nu, s tímto se s vámi rozloučím a nechám vás, abyste si užili povídku.  Divoženka Na návsi už byl docela slušný dav, když tam konečně Bran doběhl. Procpal se dopředu, aby si řádně prohlédl, co se to vlastně děje. Ještě dřív, než celou scénu pořádně zpracoval, přiskočila k němu Ava.  “Dobře, že jsi tady! Ta šílená ženská mi vběhla do lékárny, začala křičet a všechno převracet a teď vyběhla sem ven a skáče dookola, hází  čímkoli, co jí příjde pod ruku a neskutečně vyvádí!” vyhrkla modrovláska a Bran jen přikyvoval hlavou, zatímco sledoval nahou ženu kyprých tvarů, jak láteří.  “Vůbec ji nepoznávám, není to nikdo z místních, ale netuším, odkud mohla přijít. Chuděře se jí muselo stá