WorldOfStories

Jabán, vy Žaláti!  Ono je doprčic úterý a já na to vyloženě zapomněla! Přijmi mou omluvu, Ó Týre. A vy všichni ostatní prosím taky. Ale jsem tu! A včas! A s povídkou!  Jelikož jsem vám minulý týden představila nový svět a postavy, dnes z něj okusíte trochu víc. A kam vás zavedu příště, to je otázka pro mé budoucí já.  Veliké lodě, zdobené plachty  Sebastian nejistě přešlapoval ve dveřích pokoje, ve kterém již dnes jednou byl. Hleděl na dvě krásná brnění pomalu scházející stářím. Hleděl na postel, na jejíž ustlaných peřinách se skládal prach. A pak mu oči padly na hliněnou urnu, která tiše stála na stolku vedle postele. Sebastian měl pocit, že jej ta urna poněkud soudí. Nerad býval neuctivý k zemřelým, ale cítil se, jako kdyby prach zemřelého kapitána stále ještě vnímal a v tuhle chvíli byl s novým obyvatelem pokoje velice, velice nespokojen. Sebastian opatrně položil svůj vak s oblečením na práh u dveří a z pokoje vycouval. Pro jistotu se na chodbě rozhlédl. Věděl, že jen o dva pokoje

Jabán, vy Žaláti!  Na dnšní Tyrův den jsem měla spoustu plánů. Nejdřív jsem chtěla zveřejnit starší, poněkud depresivní povídku, která sloužila při svém vzniku především jako sumarizace mojí mizérie. Pak jsem si říkala, že bych mohla sepsat upravenou verzi Sněhurky, když už jsem v minulosti upravila Červenou Karkulku. Pak přišel nápad na povídku, kde se setkají postavy mě a mé drahé přítelkyně. A nakonec jsem neudělala ani to a tak vám dnes, zcela neplánovaně, předkládám první díl nové série, která je pojmenována "V exilu". Snad tedy nepohrdnete.  Posaďte se, vojáku “Kde je váš kapitán?” obořil se Sebastian na ženu středního věku.  “Dovolte?” pozvedna žena velice pomalu jedno ze svých úzkých, tmavých obočí. Mladý a očividně dychtivý voják před ní se však jejím klidem nenechal otřást.  “Ptám se vás, madam Asmo, kde je vám přidělený kapitán?!” Sebastian téměř vykřikl. “Oh, vy myslíte Franca.” hlesla Asma a vstala. Byla to vysoká žena. Po létech exilu měla tváře trochu propadlé

Jabán, vy Žaláti!  Šťatný Tyrův/Týho den! Ano, samozřejmě tím myslím úterý!  Minulý příběh jsem vydala v takovém spěchu, aby potěšil mou kamarádku, že jsem k němu ani nenapsala obligátní výkec. Jak vidíte, dnes to napravuji! :D Tak doufám,  že se vám příběh bude líbit.  Navazujeme na minulý týden, který navazoval na ten předtím. Ale myslím, že další plynulé navazování očekávat nemusíte.  I když... Kdo ví?   Lesovik “Jak se vlastně můžeš jako kronikář uživit?”  “Není to nudné, dělat kroniku takovému nijakému místu jako je tohle?”  “Co ty vlastně můžeš dělat celý den?”  “Hele, víš, že jsem tě vlastně nikdy neviděl nic doopravdy psát?”  Filip se zastavil a velice nedůtklivě se na Brana zamračil.  “Opravdu chceš, abych ti pomohl?” zeptal se nepříjemně. Bran, který už stihl udělat krok napřed se otočil a na jeho tváři hrál nechápavý výraz.  “Jistě, taky jsem tě o to žádal…” odpověděl Filipovi.  “Tak měj trochu úcty.” zabručel blonďák a zase se dal do kroku. Bran si povzdechl. “Dobře, dobře,

 “Jsem zpátky, Jojo.” prohlásil Filip, zavírající za sebou dveře od domku.  “Joo Joo.” ozvalo se chrapticím hlasem do rytmu vrzání houpacího křesla. Seděl v něm na první pohled obyčejný, shrbený stařík, který měl přes nohy přehozenou kostkovanou deku. Filip okolo něj prošel a zamířil po schodech nahoru do patra, kde měl zařízený byt. Tam odložil košík s nákupem a po chvíli se vrátil zase dolů. Nesl dva plecháčky mléka. Jeden podal s pousmáním starci v houpacím křesle.  “Tady máš, příteli.”  “Joo joo.” zabručel děd a převzal vrásčitýma rukama plecháček. Filip se usadil za dlouhým stolem, na kterém bylo spoustu knih a listin a svůj plecháček odložil na levou stranu, hned pod kalamář s inkoustem. Chvíli hleděl na otevřenou kroniku a pak si podepřel bradu pravou rukou a knihu zavřel. Hleděl nejdřív na dveře svého domu. Moc často se neotevíraly, ale přesto šlo vidět, že slouží již dlouho. Pohled se mu stočil na okno napravo od ode dveří. Proudilo jím dovnitř teplé sluneční světlo a v něm se