WorldOfStories

Jabán, vy Žaláti!  Co to chcete říct? Že je tenhle příběh krátký? Tak za prvé - ten první dnes měl před dvojnásobnou kapacitu, za druhé - podmínka je 500 slov a to mám splněno... A za třetí? Eh... Užijte si povídku! Mám vás rád!  “Tak jsi připravený?” ujistil se Drystan, když se Andran ujistil v jeho kanceláři. Po čase prostě povolil a postavil před stůl, který si zabavil jako pracovní, jeden z ušáků, ve kterých Andran tak rád sedával. Nejdřív se tomu bránil. Věřil, že na Andrana bude platit klasická psychologie a když pro něj v kanceláři nebude mít židli nebo křeslo, tak v oné místnosti nebude mít Andran tendenci zůstávat. Jak on se přepočítal. Andran mu samozřejmě začal sedat na stůl.  “Já jsem připravený! Per to do mě.” usmál se Andran. Drystan by ho zpražil vražedným pohledem, kdyby na to měl po ránu energii. Tolik enthusiasmu v tak brzkých hodinách by mělo být něčím trestáno.  “Takže…” vytáhl Drystan notes.  “Scénář dnešního dne… a začni!” udělal dokonce Andran pažemi gesto klapky

Jabán, vy Žaláti!  Já bych se i omluvila, že jsem včera zase nic nenapsala a vynahrazuju to dneska, ale upřímně? Stejně to nikdo nehlídá, nikdo to neřeší a kdo ví, jestli vůbec někdy něco bude... Hehe. Takže prosím! Tady máme tedy trochu... No, nechci přímo říct morbidní povídku, ale rozhodně to není celé sluníčkové. Ale můžu vám slíbit relativně dobrý konec... relativně... No nic, tohle je můj konec! užijte si povídku!! “Cože chtějí udělat?!”  Drystan by už i chápal, kdyby mu takhle do kanceláře vpadl Andran přesně pět vteřin po té, co jeho návštěva, pan Hier, odjel. Ale ne. Do kanceláře mu vletěla rozohněná Minerva.  “Nekoukej tak na mě!” vyhrkla Minerva. Nebyla to ona. Nebyla to ta nevyřáděná, záškodnická holčička. Teď byla opravdu… Jak jen to říct slušně… upřímně vyvedená z míry.  A tak Drystan prostě sklonil pohled zase k počítači a začal datlovat do klávesnice.  “Drystane! Přece jim to nedovolíme! Musíš udělat nějaký průzkum a dát jim dost informací o tom, že je to důležité histo

 Jabán, vy žaláti!  Už jste mi odpustili, že jsem včera zapomněla vydat povídku? Ještě ne? Oh... No tak třeba pomůže tato dnešní povídka, která je snad nejdelší za celý měsíc. Samozřejmě v ní je naše typické drama, zákeřný duch a dva teplí idioti, co si ještě nezvládli říct, že jsou teplí jeden pro druhého. Tak snad si ji užijete!  “Buď ho naučíš zpívat, nebo ho odnaučím zpívat já. Je to jednoduché.” prohlásila Minerva, zatímco prstem šťouchala do lustru a sledovala, jak se drobně kymácí.  “Možná by stačilo, kdybys ho neposlouchala, když se zrovna sprchuje.” odvětil Andran, přehodil si nohu přes nohu a více se uvelebil v křesle.  “Je to i pro tvé vlastní dobro. Až se konečně “dáte dohromady” jak se teď říká, tak to budeš nucen z vaší ložnice poslouchat také.” odpověděla mu Minerva.  “Ah, je to jen jeden malý zlozvyk, to zvládnu.” mávl nad tím rukou Andran a vzal si svůj šálek čaje.  “Bude to jen fér… Drystan tě také zbavuje tvých “malých zlozvyků”.” odvětila Minerva. Andran zpozorněl. 

 Jabán, vy Žaláti!  Iharo na vás vysloveně včera zapomněla! Mocmocmoc se omlouvám!!! Jen jsem teď nějaká nemocná a už jsem si musela vzít i volno v práci a prostě jsem z toho celá taková nakrknutá a vůbec jsem si neuvědomila své listopadové povinnosti. A tak se pokouším vám sem dnes dát povídky dvě! Snad mi bude odpuštěno.  “Moc jim to nejde.” zabručela Minerva. Seděla v tanečním sále společně s Andranem a sledovala Terezii a Drystana, jak tančí valčík. “Nejde. Ale se mnou mu to nešlo tak příšerně, že ne?” podíval se po ní Andran. Minerva k němu vzhlédla.  “Co teď ode mě chceš slyšet? Že jste k sobě přilnuli, jako kdyby jste byli pro sebe stvoření?”  “Vlastně asi ano.” přikývl Andran.  “Tak to rozhodně říct nemůžu.” pokroutila Minerva hlavou.  “Proč ne?” zamračil se Andran.  “Protože jste k sobě nepřilnuli. Byli jste spolu nervózní, trapní a až bolestivě reální. Rozhodně to nebylo nic z romantické knihy. Ale bylo to něco, co jsem na své vlastní mrtvé oči viděla už mnohokrát.” odpověděl

 Jabán, vy žaláti!  Tak co napíšu na tohle téma jsem měla v hlavě už snad od začátku, když jsme témata daly dohromady! A možná i díky tomu tady dnes povídka vůbec je, zatímco já umírám. Mám chlapskou rýmičku, takže asi chápete, že je se mnou ámen. Ale tím se netrapte a užijte si povídku!  “Že já na to vůbec kývnul.” zabručel Drystan.  “Neměl jsi moc na výběr, abych byl upřímný.” pousmál se Andran.  “Jak to prosím tě víš?” pozvedl obočí Drystan.  “Poslouchal jsem za dveřmi.” pokrčil Andran rameny a pak k Drystanovi přikročil.  “Tak, nebudeme to zdržovat… Minervo, hudbu prosím!” usmál se na přízrak malé dívky, která se vznášela u zdi tanečního sálu. A ta tedy svou silou spustila přehrávání hudby na notebooku, který přinesl dnes nad ránem Hier. Drystan si pomalu tu konverzaci začínal přehrávat znovu.  “Dobré ránko! Jakpak se daří? Koukám, ranní ptáče dál do skáče a vy už jste nám skočil do práce, sotva je slunce na obzoru, co, Vaughan?” s dlouhým vodopádem už v osm hodin ráno vletěl do Dr

 Jabán, vy Žaláti!  Iharo vám předkládá už patnáctý příběh pro letošní #Slovopád! Doufám, že máte radost! Už jsme pomalu v polovině a tak jsem si řekla, že bychom to mohli oživit další postavou. A asi by se někdy v budoucnu mohl ještě objevit pan Hier. snad na něj ještě dojde, je to takový veselý strejda... Ale nyní užívejte Andrana, Drystana a...?  “Andrane, musíme si promluvit!” práskl dveřmi Drystan.  “Musíme…?” pozvedl Andran pohled od snídaně.  “Pššt, ticho!” vyhrkl Drystan.  “Ale řekl jsi, že si chceš promluvit? Proč mě tedy pštíš?” zamračil se Andran.  “Prostě mě teďka poslouchej!” a to už přidupal Drystan k Andranovi.  “Ale ‘promluvit si’ je o více stranné komunikaci.” namítl Andran.  “Byl to slovní obrat! Chci, abys teď poslouchal!”  Andran tedy semkl rty a pokýval hlavou. Bude tedy poslouchat.  “Já chápu, že už teď máme k sobě blíže, dalo by se říci, že mezi námi vzniklo přátelství. Ale to neznamená, že budu snášet hloupé a dětinské vtípky!” vychrlil ze sebe Drystan.  “Oh? Js

 Jabán, vy Žaláti!  Jsme tady už dva týdny vkuse! Bez přetržení! Snad se bude stejně dařit i nadále! Dnes je to taková oddychovka, trochu se dozvíme o našich postavách a jejich názorech. Od toho to téma taky je. Tak šup šup, čtěte a snad se vám bude povídka líbit!  “Takže ty jsi nikdy neochutnal lidskou krev?” zeptal se Drystan. Andran zavrtěl hlavou.  “Ne. Přišlo mi to nemorální. Živil jsem se jen zvířecí.” odpověděl mu popravdě. Konečně přiměl Drystana si trochu odpočinout a slíbil mu, že se můžou bavit o Andranově životě před tím, než byl zavřený do krypty.  “Ale přesto jsi po mě skočil.” podotkl Drystan a upil čaje.  “Pochop, byl jsi po desítkách let první živá bytost, která mi přišla pod ruku a nebyla velikosti hladovějící krysy.” usmál se na něj Andran.  “Jak šarmantní. Ovšem ne příliš morální, když už jsi ono slovo zmínil.” ušklíbl se Drystan. Andran se více opřel do křesla a přehodil si nohu přes nohu.  “Oh? Takže by tady budeme rozebírat morálku? Dobrá… Tak mi pověz, drahý Dry

Jabán, vy Žaláti!  Iharo je tady s další povídkou pro letošní #Slovopád! Dnes je to asi nejprokrastinovanější povídka za letošek. Málem jsem ji nedopsala a úplně nadšená z ní nejsem. Ale tak snad... A snad to ještě někdo čte? Eh, i kdyby ne, tak stejně tady teď popřeju pěkné počtení! Užijte si povídku!    Drystanovi chvíli trvalo, než Andrana našel. Rozhodně ho nečekal v kryptě, kde ho před několika týdny objevil. Potěšilo ho, že tentokrát jsou dveře pořádně zajištěné, aby se nezabouchly a Andran tak nezůstal na onom místě opět uvězněný. Drystan nejistě přešlapoval na prahu.  “Vím, že tam jsi… pojď sem.” vyzval ho Andran. A tak Drystan vstoupil a klekl si vedle něj na chladnou zem. Pořád u ní vířila ta nepřirozená mlha.  “Nechtěl jsem tě rušit, jen… už jsi o sobě podezřele dlouho nedal vědět.” podotkl Drystan. Šeptal, ani netušil proč. Možná aby nerušil mrtvé?  “Dělal sis starosti, že bys ode mě měl konečně pokoj?” zeptal se s lehkým pousmáním Andran.  “Naopak, ještě sis pořád neodprac

Jabán, vy Žaláti!  Tohle téma pro #Wordvember jsem mohla pojmout tolika způsoby a nakonec... Nevím, co se stalo, vůbec to nebylo v plánu, ale letos je to zatím nejdelší povídka a hlavně je pěkně depresivní. Upozorňuji, že se v ní řeší zneužívání mladistvých, ačkoli ale není zacházeno do detailů. Na to nemám žaludek ani já.  Ehm... Je moc poznat, že si přes své povídky léčím vlastní traumata? Asi by to už vážně chtělo terapii. asi ji to chtělo, už když mi bylo čtrnáct... Mějte se krásně a užijte si povídku!   “Tak co…?” zašeptal Andran.  “Ššššt!” odpověděl jen Drystan. Netušil, kolik zbývalo času. Měli se dívat jeden druhému do očí. Takže se nemohl podívat na čas. Ale přísahal by, že už je to věčnost. Kdy konečně ten telefon odzvoní čtvrtou minutu? Nastavil to správně? Spustil ten časovač vůbec? Určitě, určitě! Dal si pozor… Trochu si odkašlal a pokusil se znovu soustředit na Andrana. Měl pocit, že jsou si blíže, než když ten experiment začali. Nejen psychicky, to si byli bližší určitě.

 Jabán, vy Žaláti!  Tak tohle téma mi pěkně vrtalo hlavou a až jsem se bála, že nic pořádně nevymyslím. Ale nakonec mě to někam zavedlo a asi nelituju, kam... Snad nebudete litovat ani vy. Snad se vám bude povídka líbit!  “Takže… Nějaké otázky?” zvedl Drystan pohled od svého telefonu.  “Jistě, spoustu!” vyhrkl Andran. Drystan si povzdechl. To mu vážně nemohla před Andranem ráno přijít obyčejná esemeska? Musel to být zrovna Grindr?  “No tak se ptej.” vyzval Andrana, odhodlaný mu odpovídat.  “Tak zaprvé… Jak funguje ta věcička?” zeptal se Andran a ukázal na mobil, který svíral Drystan v ruce. “Oh, to… to je spousta technických termínů, které nedokážu vysvětlit.”  “Mhm, škoda… Takže k čemu všemu to tedy slouží?”  “Především se přes to telefonuje nebo se posílají zprávy. Je to chytré řešení. Zpráva, kterou jeden přístroj napíše dorazí do několika vteřin na druhý přístroj, kde si ji jeho majitel může přečíst a ihned zase odpovědět.”  Andran nadšeně přikyvoval. Šla mu z toho hlava kolem. Nej

 Jabán, vy Žaláti!  Dnes je to se splněním zadání tak tak. A to myslím hlavně co se týče počtu slov. Ale přesto je to tady a dalo by se to považovat za dostatečně splňující. Bohužel ale dnes píšu prostě pozdě a už se vidím v říši snů, jelikož do práce vstávám brzo. Ale dost fňukání, užijte si povídku! A pořádně vychutnávejte, toto je uzavření první třetiny pro #Wordvember 2022 !  Seděli tam tak na střeše. Drystan se chvíli probíral dopisy, ale více, než aby dával pozor, spíš hleděl na inkoust zaschlý na papíře proto, aby nemusel začínat konverzaci. Byl nejistý. A docela se za svůj výbuch styděl. Uvažoval, že kdyby třeba chtěl začít s Andranem od znovu, o kterého bodu by to bylo. Za tím kopancem v té kryptě si celkem stál. Ale pak..? Pak už to byl poměrně chaos. Zjištění, že je Andran upír, pokračování v práci a vyrovnávání se s neočekávaným spolubylícím…  “Měl jsem tady tenhle zámeček vždycky rád.” prohlásil Andran. Drystan k němu vzhlédl. Upír hleděl na nebe, rozpoznával hvězdy a mluv

Jabán, vy Žaláti!  Tak to tady máme! Další povídku! Tentokrát jde o velice pěkné téma, ze kterého Iharo udělala metaforu. A samozřejmě, nebyla by to Iharo, kdyby vám nepřinášela drama. Je tady! A jistě ho bude plný i zbylý #Wordvember ! Tak snad vás to bude bavit!  Andran se nervózně podíval na Drystana.  “Tobě to nechutná?” zeptal se nejistě. Drystan zvedl pohled od talíře.  “To.. ne, jen… ehm…” odmlčel se.  “Jak to jen vysvětlit… Nikdy jsem nejedl zvíře, které jsem předtím viděl živé.”  “Ale já ho přinesl už mrtvého.” podotkl Andran.  “Ano, ano…” přikývl Drystan a kousl se do rtu “Ale viděl jsem ho, jak vypadal, když byl naživu. Chápeš, jeho tělo… Prostě jsem zvyklý vidět až to zpracované maso.”  “Takže toho bažanta nebudeš?” ujistil se  Andran.  “Ne, to ne, já…” Drystan si povzdechl “Nechci tě urazit. Ale prostě pořád myslím na to, jak ještě před pár hodinami běhal po lese a kvokal.”  “Tak to nejez. Já se neurazím.” mávl nad tím rukou Andran. Ale šlo poznat, že úplně lhostejné mu to

 Jabán, vy Žaláti!  Tak tady je další povídka. Víte, taky by se mi trocha klidu hodila, ale to bych to nemohla být já. I když mám volné odpoledne, stejně si neodpočinu. V té mojí hlavě prostě není nikdy klid.  A jako v mojí hlavě, asi nikdy nebude klid ani v té Drystanově. Chudáček náš malinký...  Drystan s povzdechnutím dosedl na židli v jídelně a jen unaveně sledoval stůl zapráskaný nádobím, zbytky a odpadky. Nejraději by zavřel oči a neviděl to, ale sotva zavřel oči, slyšel cinkání skleniček a falešný smích nafoukaných politiků, kteří mu neskutečně dávají najevo, jak jsou lepší než on a moc dobře si uvědomují, že je potřebuje. Byl to ohavný večer a on už jej nikdy nechtěl zažít znovu.  Andran vešel do jídelny a pomalu si přisedl vedle Drystana. Ten k němu unaveně vzhlédl.  “Co kdybych ti pomohl?” nabídl Andran.  “Pomohl..? Nebude to pro někoho tvé krve urážející?” podivil se Drystan. Andran pokrčil rameny.  “Čas, kdy jsem já nebo mé jméno něco znamenali je pryč. Teď už se klidně pon

 Jabán, vy Žaláti...  Tak tady máme úspěšný první týden Slovopádu! Příběhy jdou zatím jeden za druhým a ačkoli kratší, tak stále dosti poví. Ačkoli dnes nám zůstává jedna otázka nezodpovězená... Co znamenají růžové pivoňky?  “A jsi si jistý, že bude vědět, co dělá?” zeptal se už asi po desáté Andran.  “Ne, to nevím. Já se v tom vůbec nevyznám. Proto na to zve pan Hier odbornici.” odpověděl mu Drystan. Andran si odfrkl.  “Na tohle sídlo už odborníka máš. A to mě.” prohlásil sebejistě. Drystan si povzdechl. Tyhle malicherné hlouposti opravdu řešit nechtěl.  “Tak mi řekni, co vám rostlo v parku za zámečkem.” vyzval ho. Andran se odmlčel.  “Tulipány?”  “Ptáš se mě? Andrane, já chápu, že je tohle tvůj domov, ale nemůžeš se takhle ofrkovat nad každým zásahem. Bohužel, byl jsi zavřený osmdesát let v kobce, věci se mezitím změnily.”  Andran si pro sebe něco zabručel.  “A co kdybys mě představil jako svého poradce nebo tak?” navrhl.  “To mi Hier vážně nesežere.” odvětil Drystan.  “A to proč ne?

 Jabán, vy Žaláti.  Kdo to do teď nepoznal, tak ano. Je to strašně gay! Jsou to dvě gay katastrofy zavřené na zámečku jenom spolu. A ani občasná návštěva pana Hiera je nezachrání. To by mě zajímalo, co by na tu dnešní katastrofu, co se jim povedla, řekl on, kdyby to viděl.  A ještě víc chci vědět, co mi na to řeknete vy! Tak neváhejte a čtěte a komentujte!  Z Drystana vylezl zvuk, jaký by udělal hladový hroch a  jak se zvedal z podřepu, tak mu pořádně zakřupalo v kolenou.  “Ach ty moje staré kosti.” zamumlal si s zvyku. Zapomněl, že ale vedle něj stojí Andran. A ten se mu ihned posměšně uchechtl.  “Tvoje staré kosti? a to vůbec říkáš přede mnou?” prohlásil upír pobaveně. Drystan ho probodl pohledem.  “Taky nemusíš mít ke všemu vždycky nějakou poznámku.” zabručel.  “Nemusím, ale tomuhle nešlo odolat. Kolik, že ti vůbec je, starouši?” rýpl si vesele Andran.  “Dvacet sedm.” odpověděl jednoduše Drystan.  “Oh tak to pardon, to jsi opravdu stařeček.” pokýval Andran hlavou.  “Však jsem ti to

Jabán, vy Žaláti!  Jelikož dnes máme víkend, máme tady povídku pěkně brzy. A dokonce je i delší, než včera. Tak snad se vám zalíbí. Zpracování tohoto tématu byl takový náhodný záblesk inspirace. Tak doufejme, že to bude fungovat. Užijte si povídku, drazí  Andran si chvíli počkal, než ten muž zmizí s tou plechovou krabicí. Měl pocit, že v tohle se vyvinuly první automobily, které zahlédl projíždět ve velkých městech. Má dnes automobil každý jouda? Ah, kam ten svět sešel? Měl by to zjistit. A hlavně by měl zjistit, co je nového ve světe genetiky, ta ho vždycky zajímala nejvíce.  Konečně zaslechl, jak se jeho společník zavřel v literárním salónku a tak tam prudkým krokem vyrazil. Byl čas zjistit, co tady Drystan dělá. Nebylo to tak, že by byl po té době, kdy byl zavřený v kobce osamělý, měl rád čas od času svůj klid. Ale Drystan ho zajímal. A docela se mu také líbil. Ještě kdyby o sebe trochu více dbal. Ale to všechno ho on, Andran, může naučit.  Vešel do salónku, kde Drystan ťukal do toh

 Jabán, vy Žaláti!  Iharo je moc moc unavená, takže to nebudu moc okecávat. #Slovopád číslo čtyři, hurá, hurá... Snad to bude celé dávat smysl a já jdu vypustit dušičku. Dobrou noc.  Drystan se na dopoledne zavřel ve své pracovně. V podstatě po tom, co na něj udělal Andran ta psí očka se sebral, práskl dveřmi jídelny a zavřel se tady v salónku, kde se usadil za pracovní stůl a dal se do pokračování ve své práci. Zatím to bylo hodně o ujasňování priorit, dělání seznamů a tabulek. A Drystan si rád dělal seznamy a tabulky. Rád měl ve věcech systém.  Jelikož nebyl zvyklý pracovat s hudební kulisou, snadno k němu dolehl motor přijíždějícího auta. Zadoufal, že se Andran nebude chtít předvádět a vyšel vstříc návštěvě.  Ze starého, bledě modrého favorita vyskočil vyšší muž s přehazovačkou hnědých vlasů a brýlemi, které svým tvarem křičely “strejda z osmdesátek”.  “Zdravíčko, přijela vám malinká kontrola. Tak co, pane Vaughan? Už se zabydlujete?” zasmál se předseda komise pro kulturu.  “Pomalu,

 Jabán, vy Žaláti!  Den třetí a co to tady nemáme? Iharo si vytváří vlastní upírský lore? Heh, zkoušíme to. Dejte vědět, jestli vám dává smysl a co si o něm myslíte! A ano, taky jsem si musela trochu pogooglit, jak daleko byla věda na začátku dvacátého století. Tak snad to bude stát za to!  Drystan se probudil později, než byl zvyklý. Teď už byl zodpovědný sám za sebe a svou pracovní dobu si určoval jen on. A tak si mohl dovolit nespěchat, najíst se a s uvařeným čajem v termosce pomalu sejít do salónku, který se rozhodl využívat jako svoji pracovnu. Byla to menší místnost s krásným štukovaným stropem. Květinové vzory se symetricky kroutily okolo jednoho většího lustru vyrobeného z propojených paroží vysoké zvěře. Naštěstí už byl elektrifikován, jako i zbytek zámečku. Měl všechna povolení a požehnání, aby využíval masivní barokní stůl, který vévodil místnosti, jako svůj pracovní a tak se za něj usadil. Samozřejmě si obstaral židli, která tak cenná nebyla a pod ni dal pro jistotu podložk

 Jabán, vy Žaláti!  Je už docela pozdě, ale přece jen je to tady! Další povídka pro letošní #Wordvember  Snad jste od minule alespoň trochu zvědaví. Zatímco včera to bylo pěkně napínavé, dnes už jsem zvolila trochu odlehčenější formu. Dejte mi vědět, jak se vám toto pokračování líbí a šťastný #Slovopád!  “Měl jsi v ruce kord! Ty jsi s sebou táhl dolů do krypty kord… A pak mě prostě kopneš?!”  “To pořád neodpovídá na moji otázku!”  “Já ti kašlu na tvoji otázku! Proč s sebou taháš kord, když potom kopeš a mlátíš rukama?”  “Měl jsem tě ještě kousat?” zamračil se Drystan. Druhý muž si odfrkl.  “Na kousání jsem tady expert já.”  “Jo, to jsem postřehl! Úchyle!” okřikl ho znovu Drystan.  “No dovol?” ohradil se muž.  “Nedovolím! A teď mi kruci řekni, kdo jsi!”  Už nebyli dole v kryptě, nebyli ani ve sklepě. Po tom, co neznámý sfoukl svíčky se na Drystana vrhl a ten velice dobře mířeným kopancem trefil tohoto muže do rozkroku a pak ho ještě praštil do tváře. A pak se rozběhl ven, muž za ním, al

Jabán, vy Žaláti!  #Wordvember je tady! Moc vás u něj vítám s prvím tématem, první povídkou a můžete se i letos těšit na povídky propojené. Budeme se opět točit okolo těch samých hrdinů a jejich společných dobrodružství, ačkoli to letos bude o něco jiné, než jak jsme byli za poslední dva roky zvyklí. Tak ať se zalíbí!  Mihotání v mlze  Měl s sebou tři termosky plné horského čaje a jak se jednou usadil k práci, nevystrčil z ní nos až dokud nebylo slunce dávno za obzorem. Býval to jeho zvyk. Někdo by mohl říct, že zlozvyk. Ale jemu vyhovovalo se od práce zabrat a na jeden zátah jí spoustu udělat, nevypadnout z tempa a být tak systematický a efektivní.  To, že je noc a jeho oči jej pomalu začínají z práce pálit si Drystan plně uvědomil až ve chvíli, kdy byl od oné práce vyrušen hudbou. Bylo to nečekané. On sám miloval práci v tichu, žádná hudba, žádné zvukové ambience, žádné prázdné výplně pozadí.  Táhlý zvuk houslí jej upoutal a na krátkou chvíli šokoval. Zdálo se mu, jako kdyby se hudba