Světýlka - #Wordvember 2020, příběh osmnáctý

 Jabán, vy Žaláti! 
Dneska je to zase pěkně dlouhá záležitost, ten #Wordvember. Ale to víte, když je někde potíž, to se to musí pořádně okecat. Jestli se mi povede se takhle rozepsat i zítra, to nevím, ale hlava už si hezky formuje, co to bude. Nu, položte se tedy do dnešní povídky a těšte se na zítřejší. A samozřejmě mi nezapomeňte dát vědět, co si o tom všem nepořádku myslíte. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

18. Světýlka

“Nevím jak vy, ale já jsem ráda zpátky v lese.” prohlásila Kira, zatímco vedla skupinku pěkně udržovanou cestou skrze les. Mířili k malé vesničce, kam je vyslala jeho výsost, novopečený otec, král. 

“Opravdu se nás ten chlap nechtěl akorát zbavit?” zeptal se Anis, aniž by cokoli na Kiřinu poznámku řekl. Nebylo to poprvé, co tohle prohlásila. Velká města očividně nebyla pro ni. 

“Co tím myslíš?” zeptala se Rasha. 

“Tvášil se vesele, kdyš jsme mu tu dselu donesli.” přidal se také Kavalír. 

“Jistě, musel si zachovat tvář. Ale pardon, aby nás poslal vyšetřit problém jedné vesnice se světýlky?” bručel Anis. 

“Nezapomeň, že součástí toho problému jsou ztrácející se mladí muži.” připomněla zachmuřeně Rasha. Byla si téměř jistá, že jim tenhle úkol král dal proto, že věděl, čí je dcera. Ale copak byla znalá správných vyšetřovacích protokolů? Pcha! 

“To jsou beztak dva různé problémy.” odvětil Anis. 

“Nikdy nevíš.” pokrčil rameny Kavalír. 

“Přesně tak… Bojím se, že naopak je to jeden neodmyslitelně propojený problém.” přidala Kira. Tušila, že už se zase budou muset potýkat s nadpřirozenými bytostmi. Lépe řečeno, skrytým národem. Nadpřirozené bytosti to byly jen pro lidi. V přírodě byli naprosto přirozenými. Možná víc, než lidé. A čím víc lidé stavěli a navyšovali hradby, tím více se propast mezi těmito národy prohlubovala. Snad měla Královna víl pravdu a její dcera, již zplodila s lidským králem, tomu alespoň trochu pomůže. Nemohla si tím však být vůbec jistá. Nikdo nemohl. 

“Hele, nejsme vlastně blízko místa, kde jsme se potkali?” zauvažoval nahlas Anis. Rasha kývla. 

“To je pravda. Procházela jsem touhle vesnicí, když jsem vyrážela za svým dobrodružstvím…” prohlásila. 

“Museli jsme se tenklát minout. Také jsem tudy plochásel.” přikývl Kavalír. Oba dva šli ze směru hlavního královského města. 

“Hmm, já ne… Já šel víc z východu…” Anis se otočil a ukázal kamsi do dálky, kde mohla být cesta, po které tenkrát šel. 

“Já jsem šla z druhé strany, ze západu… za touhle vesnicí a ještě jedním městem je vlastně má osada… Jen jsem to tenkrát k místu našeho setkání brala oklikou.” vysvětlila Kira. 

“Oh, takže můžeme potom zamířit tím směrem a navštívit tvou rodinu? Do teď jsme potkávali jen tu mou, jste na řadě.” pousmála se Rasha. Kira pokývala hlavou. 

K večeru konečně dorazili do vesnice. Sotva se zeptali prvního kolemjdoucího, kam jít, když jsou vyslaní samotným králem, aby vyšetřili ta “záhadná světýlka”. Milý mladý muž, který se představil jako Přemek, je ihned táhl do hospody. 

“Tak tohle míst se mi líbí.” zasmál se Anis. Přemek se zazubil. 

“Jooo, vesnice je to fajn, jen bych z ní v noci moc nechodil, bejt váma… Raději bych do toho lesa poslal tady slečny. Ženská se nám neztratila ještě ani jedna.” prohlásil vesele. Rasha se zatvářila téměř uraženě, ale Kira jí rychle položila ruku na paži. 

“Přemek tady má možná dobrou poznámku.” prohodila trochu vážně. Od chvíle, co se v královském sídle ujistila, že z většiny obrazů na ni shlíží silueta Královny víl, nehodlala před ničím dalším zavírat oči. A nakonec se velice ráda vrátí do své rodné hroudy i z tohohle důvodu. 

Nechali se odvést do hostince. Přemek je dotáhl přímo k pultu a zamával na hostinského. 

“Jsou tady vyslanci krále, aby nám pomohli s tím průserem v lese.” zahlásil hrdě. Hostinský se otočil na Přemka a pak zamračeně přejel pohledem čtveřici. 

“Vždyť jsou to mladý vocasy.” prohlásil hlubokým hlasem. Při slovech se mu zatřásl hustý černý knír, který se mu skvěl na jinak dočista oholené tváři. Neměl ani obočí a vlasy. Jen ten hustý, černý knír. Rasha mu podala svitek v královskou pečetí. 

“Jeho výsost nás tímto úkolem pověřila a věřím, že nic o ocasech nezmiňoval.” pronesla vážně. 

“Mimochodem, to vy jste hlava místní vesnice?” zeptala se a porozhlédla se po více méně zaplněné hospodě. 

“Ale prdlajz. Jen dočasně. Starosta se sebral a zdrhnul ke svýmu bratranci. Máme se mu ozvat, až se situace vyřeší.” odvětil hostinský a kritickým pohledem přejížděl královský svitek. 

“No, je to vončo. Žádnej šmejd… Tak co to bude, pivo?” zeptal se a znovu srolované pověření vrátil Rashe. 

“Tuplák prosím.” vyhrkl ihned Anis. Rasha si povzdechla a pak si také o jedno pivo řekla. Kavalír se trochu rozšoupnul a optal se po medovině. Když zjistil, že mají, objednal dva hrníčky teplé medoviny a sotva je dostal, jeden podal Kiře. 

“Tak a teď nám prosím povězte o těch… světýlkách.” ozvala se Rasha, aby odvedla pozornost hostinského od Kavalíra a jeho vady řeči. 

“No co bych řekl. Ukazujou se kousek tu dál v lese… Za světla vás tam tady Přemek určitě rád zavede. Chlapi dělávali tady v lese dlouho do noci. Sváželi dřevo, že jo, ženský se jim pletly pod nohy a hledaly bylinky… Pak se ztratil první, Hašek. Nikdo si toho nevšiml, až když ho ráno Mášena přišla hledat ke mě pod stoly a nenašla. Na druhou noc zmizel Bodřik. Ten nechlastá, to, že chybí ten, si jeho stará všimla ještě v noci a šla ho hledat. Ta nám potom řekla o těch malejch světýlkách. Prej jsou velký jako dětská pěst. Poskakují po mechu a zdá se, že se zvonivě smějou. Poslali jsme s tím Bodřikovu starou do háje, ale pak je vidělo víc lidí a ztratili se nám další tři chlapi. Na to starosta napsal králi, sebral svý saky paky a zdrhnul.” 

Hostinský více méně po lopatě povyprávěl, jak se ve vesnici věci měly. Rasha pokyvovala hlavou, ale moc jí to rozum nedávalo. Za to Kira, která do sebe během krátkého vyprávění na tři loky obrátila hrníček medoviny, si teď odkašlala a upotala na sebe pozornost hostinského. 

“Jste vesnice dřevorubců, je to tak, že jo?” ujistila se. Hostinský pokýval hlavou. 

“Dřevo z lesa berete už věky, že?” pokračovala Kira a hostinský zase jenom přikývl. 

“A les se vám do teď nemstil? Myslím tím, žádné vichřice se stromy příznačně spadnutými na domy dřevorubců? Žádné…” 

“Vím, kam tím míříš, holčičko.” přerušil Kiru muž, který posedával u stolu přímo za nimi. Kira umlkla a počkala, co jí na to řekne. Muž vstal a došel ke čtveřici, která se na něj otočila.

“S lesem jako takovým jsme nikdy neměli problém. Žádná nasraná banda dryjád, žádnej vzteklej Lešij, nic takovýho. Žádný smečky vlků, který by na nás byly poslaný, žádný poztrácený slepice, žádný mrtvý kytky v oknech… Dřevorubecká tradice je tu stará jako svět a nikdy jsme nešlapali, kam jsme neměli.” vysvětlil velice, velice zapáleně, jako kdyby jej snad Kiřino vyšetřování urazilo. A možná že přesně tak to bylo. 

“Hašek byl násoska, ale když pil, tak buď zůstal tady, nebo si řekl někomu jinýmu, aby ho odvedl domů. Bodřik byl nejslušnější chlap, kterýho jsem znal a dělal co mohl, aby spravil chalupu a mohl do ní přivýst děcka. Macek byl ještě mladej kluk, ale skákal vod nás vod jednoho k druhýmu, když jsme byli v lese, podal, podržel, odnesl a přinesl, zastavil se jenom, když šel spát… Ale ani jeden z nich, ani ti další dva by nikdy hloupě nepokoušeli naše tradice. Byli to všechno chytrý chlapi.” 

“Takže tvrdíte, že se skrytý národ prostě rozhodl vám připravit vesnici o všechny muže… protože prostě můžou?” pozvedl Anis obočí. 

“Ať už je vyprovokoval kdokoli, naši chlapi to nebyli. My svý frňáky neskrýváme tam, kam nemáme.” zabručel starý dřevorubec a vrátil se na své místo. 

“Jsme si jistí, še vy ne… Vy ulšitě ne.” prohlásil Kavalír. Ale byl to takový tón, který naznačoval, že tuší, kdo ano. Rasha se na něj zvědavě podívala a hned na to se také otočil Anis a Kira. Kavalír jen ústy naznačill a pak bradou kývl ke svitku, který měla Rasha ještě pořád v ruce. 

“Jestli je to tak… Pak je možná dobře, že jsme tady my… Můžeme si to zkusit s nimi vyříkat.” zamumlala Rasha. 

“To můžeme… Ale my dvě. A až zítra…” prohlásila Kira. Zbytek s ní souhlasil, ať už více, či méně ochotně. Jisté ale bylo, že pro tuto noc byli všichni chlapi v bezpečí zalezlí  doma, nebo v hospodě a nikdo by se neměl vytoulat do lesa a padnout světýlkům do pasti.