Zavřené dveře - #Wordvember 2020, příběh dvacátý čtvrtý

Jabán, vy Žaláti! 
Nikdo není neomylný. #Wordvember pro dnešní den je tímto poselství také trochu osudovým pro některé naše postavy. Mimochodem, to víte, že už za měsíc jsou Vánoce? Nepřijde to tak, že? Ale čas je irelevantní a jak jsem se dnes dozvěděla, člověk je jen společenský konstrukt. Takže na ničem nezáleží, ale stejně by mě potěšilo, kdybyste dali vědět, co si myslíte. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

24. Zavřené dveře 

Kavalír postával ve stínu chodby a hleděl na dveře na jejím konci. Byly to jednoduché dveře. Z dobrého dřeva, nijak zdobené, s jednoduchým, ale v podstatě dobrým zámkem. V podstatě. Od chvíle, kdy ho pohltila kletba a on se nedokázal uničit u žádného čestného řemesla, jen málokterý zámek před Kavalírem nepadl. Vždycky ale postával před zavřenými dveřmi nějakou chvíli, než do nich opravdu pronikl. Pak už bývalo všechno rychlé. 

Moc se do zavřených dveří už nedobýval, co cestoval se svými novými přáteli. Jistě, pořád využíval své schopnosti, aby si přilepšili v obchodech, kde se je prodávající snažil oškubat a taky jim občas přilepšil v hostincích, ve kterých byla obsluha příjemná, jako bodláčí na holém zadku. Většinu času ale teď své schopnosti a zkušenosti využíval k tomu, aby nikdo jiný neokradl je. Okrást zloděje, to by byla největší potupa, jakou by si kdokoli z jeho nečestného oboru mohl představit. 

Dveře, před kterými teď stál, byly tak trochu speciální. Respektive byly speciální v tom, kdo za nimi byl a co tam schovával. 

Okrást zloděje, to byla ta největší potupa. Kavalíra nikdy nikdo neokradl. Ale když se jemu a Anisovi během předchozího dne konečně plně vrátila chuť, nikdo nebyl schopný zabránit mnichovi, aby skromnou skupinku opil. A dokonce ani Kira, která běžně vůbec nepila a jen při výjimečných příležitostech byla ochotna celý večer usrkávat z jednoho kalíšku medoviny. Kira byla jedna z těch lidí, které měl Kavalír rád. Jednak, pro jeho staré zlodějské já by byla Kira jistou výzvou, protože si o svých věcech držela přehled a hlídala si je po celý večer, stejně jako hlídala své okolí. Druhak, pro jeho nové zlodějské já, bylo teď jednodušší hlídat jejich majetek, protože věděl, že na Kiře nemusí držet pozornost neustále. Narozdíl od takového Anise, který byl docela nezodpovědný a o kterého si Kavalír dělával starosti největší. I Rasha mívala tendenci se zapomínat. Ale Kira ne. 

Vskutku hanba na zloděje, který se nechá okrást. Větší ale na takového, který nechá své blízké, aby byli okradeni. 

Ten večer se prostě všichni opili a tak si nikdo ničeho nevšiml. Až později, kdy malinký trpaslík zase vzal za práci a roztočil Kavalírovi v hlavě ta ozubená kolečka, si mladý zloděj uvědomil, co viděl. 

Všechny jeho věci byly na svém místě, jistě, v tomhle městě už ho znali. Překvapivě také Anisovi nic nechybělo. Ten mnich uměl moc dobře vypadat, že u sebe nic cenného nemá. Co se týče ale dívek, Kavalírova kolečka v hlavě zacvakala a vybavila mu pohled na opasky, u kterých něco chybí. Snad jedinou světlou stránkou bylo, že ač se všichni čtyři zpili jako na svatého Pivrnce, nebyli natolik pod obraz, aby se někomu ztratil přívěsek od krku. 

S pousmáním si Kavalír vzpomněl, jak tenkrát ukradl katovi jeho kápi přímo z hlavy. A to uprostřed popravy. Důvodem bylo, že prostě mohl. Býval vskutku nezadržitelný a pěkně škodolibý zlodějíček. 

Teď ale stál přede dveřmi, připravený si jít pro toho drzého zmetka, který se zmocnil věcí jeho kamarádek. 

Kavalír byl profesionál a moc dobře si pamatoval, co dívky u sebe měly. Proto také moc dobře věděl, co jim chybí, když se alkoholový opar začal konečně rozplývat. A tak si byl úplně naprosto jistý, pro co jde. Možná si s sebou měl vzít i Anise, aby byla udělena fyzická výstraha. Ale trochu se mu stýskalo po práci se sebou samotným. A takhle může vrátit věci dívkám dřív, než si ty dvě pomalu uvědomí, že jim něco chybí. Třeba tak odčiní ten průšvih s čajem u toho vílího dvora. 

Naposled si prohlédl zavřené dveře, představil si místnost za nimi, pohlcenou do tmy, téměř slyšel klidné a spokojené oddechování svého kolegy ve zločinu a pak… Zdálo se, že se jenom pousmál a dveře byly náhle otevřené. 

“Můj váček! je pryč! Můj váček a ochranný železný přívěsek!” Kira vtrhla na chodbu a Rasha jí byla v patách, blond vlasy připomínající svatozář, jak je měla rozcuchané do všech stran. 

“Moje dýka a všechny moje peníze…” zabručela, v hlavě jí pištělo a měla pocit, že ještě z minulého večera v ní nese ozvěnu cinkání sklenic. A to při tom pili z korbelů. 

“V kterém pokoji jsou kluci?” zeptala se Kira a spěšně se rozhlížela po chodbě. 

“Netuším… Jsem ráda, že jsem večer našla ten náš.” odpověděla Rasha. Chvíli ještě postávaly v chodbě, než se nakonec vrátily do pokoje, kde se upravily, pobraly si věci a sešly dolů s tím, že na ty dva počkají u stolu, na kterém třeba bude i nějaká ta snídaně. 

“Doplé láno.” pozdravil je Kavalír, sedící u stolu v rohu. Vskutku už na stole stála snídaně a zdálo se, že jim Kavalír dokonce zajistil vlastní konvici s čajem. 

“Ráno… to jistě…” zamumlala Rasha a sedla si. Stejně tak to zopakovala i Kira. Nebylo jim do řeči, protože do teď to byli Kavalír s Anisem, kdo měli tu roli nezodpovědných klacků, co se dostali do průšvihu. Role se však nepříjemně obrátily. 

“Doplou chuť.” popřál jim Kavalír a zatímco se postavil, aby jim nalil čaj, ze záhybů svého pláště “vyčaroval” ztracené předměty a postavil je před dívky na stůl. 

“Jak jsi…?” nechápala Rasha a opatrně vzala do rukou svou dýku. Kavalír jen pokrčil rameny a nic neříkal. 

“Děkuju.” hlesla Kira a pak se natáhla a vlepila Kavalírovi pusu na tvář. Ani jeden to neokomentoval a Rasha se tvářila, že u té intimní chvíle není. I když by je nejraději zavřela někam za dveře.