Kikimora

Jabán, vy Žaláti! 
Ano, je Úterý. Ne, nezapomněla jsem... Teda, jen na chvíli. 
Minulý týden jsem byla naprosto bez techniky a proto doufám, že absenci příběhu omluvíte. Snažila jsem se, ale telefon nespolupracoval. 
Dnes vám předkládám příběh zcela nový se zcela novými postavami! Ještě nevím, jak onu sérii nazvu, protože "Sousedi" už si zabral slovenský komediální seriál a nic jiného se mi zatím nelíbilo. Jsem otevřena návrhům!! 

Kikimora

“Takže ještě jednou… cože jsi udělal?” zeptala se modrovláska, zatímco obvazovala svému dlouholetému příteli ruku. 

“Pohádal jsem se…” zabručel brunet. Kdyby se postavil, bylo by vidět, že se sotva vejde do dveří. Byl vysoký a měl široká ramena, která jen hrála svaly. Tmavě hnědé vlasy měl sestřižené pěkně nakrátko, aby mu nepadaly do očí. Teď ale vůbec nepůsobil mohutně a statně, krčil se na dřevěném štokrli za pultem lékárny a nechával si obvazovat hluboké škrábance na paži. 

“A s kým, že ses pohádal?” zeptala se jej modrovláska přísně. Probodávala svého přítele přísným pohledem, jejímu výrazu dodávaly váhy oči barvy bouřkových mraků. Byla drobnější a taková trochu jako malenka z pohádky, ale když se takhle mračila, bál se jí téměř každý. 

“Já…” zamumlal nejistě raněný chudák. 

“Nebo mám zavolat Filipa?” zeptala se modrovláska. 

“Ne! Avo, prosím, jenom to ne…” 

“Tvé zvolání, Brane, zní tak, že mám ještě větší chuť ho zavolat… Řekni mi prosím, co jsi provedl?” 

Bran si povzdechl. 

“Pohádal jsem se s Kikimorou.” přiznal neochotně. Ava dokončila bez jediného slova ošetřování jeho rány a postavila se před Brana s rukama v bok. Bran věděl, že má průšvih. Tedy, to bylo jasné už ve chvíli, kdy vešel do svého domu a uviděl v něm ženu s vlasy v obličeji, neproniknutelně zacuchanými, ve špinavém oblečení, jak rozbíjí jeho nádobí. Samozřejmě začal křičet a až když žena otevřela ústa a Bran zahlédl hnědé, křivé zuby a z hrdla se jí vydral nepřirozený jekot, mladý muž věděl, že má opravdu, opravdu velký problém. Kikimora po něm skočila a zaryla mu své dlouhé, špinavé nehty do kůže. 

Sotva ji ze sebe byl schopen sundat. 

“Pohádal jsi se s Kikimorou… A nechceš, abych zavolala Filipa.” zabručela Ava. Bran přikývl. 

“Nemá mě rád, navíc si myslím, že ji na mě někdo poslal a nevím, kdo. A Filip mi rozhodně věřit nebude!” 

“To máš pravdu, to nebude.” přikývla Ava.

“Tak vidíš.”

“Protože je to hloupost.” 

Zvonek nad dveřmi zacinkal a Ava přiskočila ke svému pultu. Před pultem nebylo tolik místa. Všechny poličky s léky a tinkturami byly v bezpečí za pultem, kde na ně mohla jenom Ava. 

“Zdravíčko, Avo, měla mi přijít z města zásilka a také jsem se chtěl zeptat na nějaké bylinky.” 

Za pultem stál mladý muž s kulatými brýlemi, jeho tvář byla posetá pihami a dlouhé, blond vlasy měl spletené do copu tak pevně, že z něj nevypadl ani pramínek. 

“Zdravíčko, Filipe, na jaké bylinky se potřebuješ zeptat?” usmála se Ava na blonďáka v ošoupaném béžovém saku s modrošedým tartanovým motýlkem. 

“Babí ucho a Dobromysl…” odpověděl Filip. 

“Hned to bude, počkej tady, prosím.” usmála se Ava a lehkým krokem obešla Brana a zmizela ve své zadní místnosti, ze které se linulo spoustu vůní. 

“Oh a rýmovník, měla bys čerstvý rýmovník?” houkl ještě Filip. 

“Jistě, že mám!” ozvala se Ava zezadu a pak lékárna utichla. Bran nejdřív hleděl úplně všude, než se odvážil vzhlédnout k Filipovi. 

“Ehm… nazdar, Filipe…” mávl lehce rukou zdravé paže. Filip se na něj podíval způsobem, jako kdyby si teprve teď všiml jeho přítomnosti. 

“Zdravím, Brane.” kývl krátce. Bran se lehce pousmál. 

“Něco vážného?” zeptal se Filip poněkud chladně na to, že projevoval zájem, zatímco hlavou pokynul k obvazu na Branově paži. 

“No.. Vážného úplně ne. Jenom malá hádka.” prohlásil Bran a hodně se snažil, aby zněl klidně a vyrovnaně. Nezněl. Filip se trochu zamračil. 

“Ale ne v hospodě! Doma!” vyhrkl ihned Bran, který měl pocit, že jej  takhle Filip soudí. Na to blonďák pozvedl velice pomalu obočí a trochu více otevřel oči. Nemrkal. 

“Dobře, fajn! Pohádal jsem se s Kikimorou!” z Brana to vyletělo dřív, než si to chudák pořádně uvědomil. Ze zadní místnosti k nim dolehl smích. Když se Bran zase podíval pořádně na Filipa, blonďák se spokojeně usmíval.

“Ty mi vždycky všechno řekneš.” pronesl s klidem. 

“To dělají tvoje oči. Jako kdybys mi viděl do žaludku.” bručel uraženě Bran. Filip kývl. 

“Já vím. Takže, ty ses pohádal s Kikimorou.” 

Bran se zamračil. Teď už stoprocentně věděl, že ho Filip soudí. 

“Někdo ji na něj prý poslal.” prohlásila Ava, která se vynořila ze své zadní místnosti a nesla v náruči dva svazky poručených bylinek a také květináč s tou poslední. 

“Budeš zase chtít půjčit košík?” zeptala se Filipa. 

“Určitě, mockrát děkuji… Mimochodem, Avo, máš nějakou Komonici lékařskou?” Filip se na Avu nedíval, pozoroval Brana. 

“Komonici..? Ne, tu nemám…” odvětila Ava a sehnula se za pultem pro jeden z proutěných košíků, aby do něj naskládala Filipův nákup. 

“To je škoda… No, prozatím zkusíme tohle…” Filip zašmátral v kapse rukou a pak vytáhl pár kaštanů. 

“Vem si je a nevyndávej je z kapes, kaštany občas chrání před špatnostmi.” prohlásil a mrkl na Brana. Bran zůstával zírat. 

“Občas…?” zeptal se. Filip přikývl. 

“Občas. Lepší je Komonice, ta prý umí usmiřovat, doporučil bych ti si nějakou opatřit. Ale taky můžeš zkusit se té Kikimoře omluvit.” 

“Ale já říkal, že ji na mě někdo poslal!” vyhrkl Bran. 

“Tomu se mi nechce věřit.” zamumlal Filip. 

“Já to říkal… Věděl jsem, že mi nebudeš věřit.” 

“No vidíš, tak to jsi měl alespoň v něčem pravdu.” usmál se Filip. Bran jej velice nepříjemně propaloval pohledem, zatímco Filipovi Ava podala košík s bylinkami a také zásilkou z města a on jí zaplatil za to vše a ještě zálohu za košík. 

“Tak se mějte  a hodně štěstí.” rozloučil se Filip a odešel. Lékárna se opět ponořila do ticha. 

“Víš, možná bys…” začala Ava. 

“Samozřejmě, že se omluvím!” vyhrkl Bran dřív, než jeho přítelkyně lékárnice dokončila větu. Ihned se ale zastyděl. 

“Omlouvám se… A… nevíš, kde roste ta Komonice?” zeptal se pokorně. 

“Oh, co mám s tebou dělat.” pousmála se Ava a odběhla si dozadu pro knihu. Když se vracela, už v ní hbitě listovala a brzy našla, co potřebovala. 

“Na, takhle to vypadá, je pěkně vysoká a měla by akorát začínat kvést… Najdeš ji na místech, kde se pase dobytek, dál od vody.” 

“Děkuju.” broukl Bran a sám už se také pomalu sebral. Když procházel otvorem v pultu, který mu odkryla Ava, všiml si dvou kaštanů položených na něm. Byl začátek léta, Filip je sebou musel tahat non-stop už pomalu rok. Hbitě kaštany sebral, rozloučil se s Avou a při odchodu si mumlal něco o zatraceném knihomolovi.