V exilu - Posaďte se, vojáku

Jabán, vy Žaláti! 
Na dnšní Tyrův den jsem měla spoustu plánů. Nejdřív jsem chtěla zveřejnit starší, poněkud depresivní povídku, která sloužila při svém vzniku především jako sumarizace mojí mizérie. Pak jsem si říkala, že bych mohla sepsat upravenou verzi Sněhurky, když už jsem v minulosti upravila Červenou Karkulku. Pak přišel nápad na povídku, kde se setkají postavy mě a mé drahé přítelkyně. A nakonec jsem neudělala ani to a tak vám dnes, zcela neplánovaně, předkládám první díl nové série, která je pojmenována "V exilu". Snad tedy nepohrdnete. 

Posaďte se, vojáku

“Kde je váš kapitán?” obořil se Sebastian na ženu středního věku. 

“Dovolte?” pozvedna žena velice pomalu jedno ze svých úzkých, tmavých obočí. Mladý a očividně dychtivý voják před ní se však jejím klidem nenechal otřást. 

“Ptám se vás, madam Asmo, kde je vám přidělený kapitán?!” Sebastian téměř vykřikl.

“Oh, vy myslíte Franca.” hlesla Asma a vstala. Byla to vysoká žena. Po létech exilu měla tváře trochu propadlé a černé vlasy jí protkávaly stříbrné prameny. Na pravé tváři se jí táhla dlouhá jizva a u očí a na čele se rýsovaly první vrásky. Přesto ale stála pevně a hrdě. Shlížela na vojáka před sebou, propalovala jej pohledem, zdálo se, že vidí až na dno jeho duše. 

Sebastian měl pocit, že ho madam Asma chce zastrašit. Jeho představení jej varovali, že to udělá. Věděl, že se nesmí nechat. Udělal prudký krok vpřed a upřený pohled ženě před sebou oplatil. 

“Myslím kapitána stráže, který byl přidělen na toto místo jako vězeňská stráž.” pronesl ostře. 

Ve tváři madam Asmy se nic nepohlo. Zdálo se, že zvuk nepříjemného tlesknutí se pronesl sálem dřív, než přistála facka na Sebastianově tváři. 

“Následujte mě.” téměř zasyčela Asma a obešla Sebastiana, míříce ke dveřím. 

“Jak se opovažujete!” vykřikl Sebastian a ihned se za madam otáčel. Madam Asma se zastavila na vteřinu ve dveřích. 

“Následujte mě!” pronesla drsně a zdálo se, že její hlas se nesl v ozvěně přes celou pevnost. Bylo to na jednu stranu zastrašující, na druhou stranu to vše vzbuzovalo úctu. Úctu, na kterou všichni už pomalu zapomněli. Všichni kromě madam Asmy. 

Sebastian se tedy dál nehádal a mířil za ženou, která sotva se ujistila, že je následována, vyrazila svým tempem chodbou. 

Šli v tichosti. Starou pevností se rozléhal pouze klapot podpatků madam Asmy a šustot jejího tmavě hnědého pláště. Sebastian, přesto, že měl na sobě brnění, si připadal, že jde oproti madam Asmě téměř slyšet. Jako kdyby jej sama pevnost odmítla nést v ozvěně tak, jako ženu jdoucí před ním. 

Madam Asma nikam nespěchala. Šla klidným krokem, hlavu držela vzhůru a paže při těle. Vyšli do patra a minuli několik dveří, než se madam Asma konečně zastavila. Vzala za kovovou obruč upevněnou v držadle a zaklepala třikrát na staré dřevo. Pak dveře otevřela a následována Sebastianem vstoupila dovnitř. 

Stáli teď v jednoduše vybaveném pokoji. Bylo zde vysoké okno se závěsy. K nim také Asma přistoupila a prudkým trhnutím je roztáhla. Ve světle slunečních paprsků šel vidět rozvířený prach. 

Sebastian si prohlížel pokoj. Byly zde vystaveny dvě kompletní brnění a mezi nimi almara před kterou byly vyskládány tři páry bot. Na tom všem bylo ohromné množství prachu a stejně tak i na úhledně stlané posteli. Ale kromě madam Asmy a Sebastiana zde nikdo nebyl. Sebastian probodl ženu dost nepříjemným pohledem. 

“A kapitán?” zavrčel už netrpělivě. Madam Asma se mu podívala klidně do očí a pak poukázala na noční stolek. Stála na něm jednoduchá hliněná urna. 

“Prosím… Zemřel před rokem.” řekla tak klidně, jako kdyby právě mluvila o tom, že cesta na čajový dýchánek byla příjemná a počasí se vskutku vydařilo. 

Sebastian chvíli zíral na urnu a pak přešlápl. Bylo to tady. Dostala ho ta... Ta stará všivá čarodějnice jej zaskočila nepřipraveného. 

“Předpokládám, že jste můj nový hlídač.” pronesla madam Asma a bez mrknutí oka zamířila ke dveřím. 

“Prosím? Co si to dovolujete?” vyhrkl Sebastian a téměř vystřelil ze svého místa za ní. Madam Asma počkala, až budou oba na chodbě a pak s uctivým pokynutím do pokoje zavřela za nimi dveře. 

“Co kdybychom se posadili?” nabídla stále tím stejně klidným, vyrovnaným hlasem. 

“Jak se-...” 

Tentokrát byl Sebastian zastaven dříve, než mohl cokoli pořádného vyslovit. Madam Asma držela varovně zdviženou dlaň v úrovni jejich tváří jako hradbu mezi sebou a Sebastianem a propalovala jej již poněkud popuzeným pohledem. 

“Vašeho vytáčení už stačilo. Posadíme se.” oznámila Sebastianovi, pak jej obešla a zamířila zpět do jídelny, kde ji při svém příchodu našel. Sebastian věděl, že teď nemá cenu za ní cokoli hulákat, prostě šel za ní a připravoval si, co jí řekne, až se madam Asma zase usadí. 

Dveře z haly do jídelny nechávala madam Asma otevřené. Vrátila se zpátky k židli v čele stolu a posadila se za ni. Její skromný oběd již vystydl a tak si alespoň do poháru nalela víno. Své oči pak stočila k Sebastianovi. 

“Posaďte se, vojáku.” pronesla a rukou, ve které nesvírala pohár, pokynula k židli po její pravici. Sebastian zaskřípal zuby. 

“Ocenil bych, kdybychom se začalo oba dva chovat tak, jak tato situace vyžaduje. Zcela jasně si zasloužím mnohem lepší úroveň zacházení, než se mi teď dostává a nemusím snad říkat, proč tomu tak je.” Sebastian to vše sice řekl poněkud rychle, ale stále dobře artikuloval a snažil se zachovávat si klidnou tvář, přesto, že v něm bublal vztek. 

Všechno, všechno, co mu jeho vojenští nadřízení a senát řekli, byla pravda. Snaží se nad ním vyhrát, získat převahu, mít navrch. Ale to se jí nepovede. Je to stará, šílená čarodějnice! 

“Posaďte se, vojáku, nebudu na vás plýtvat toto vyzývání dlouho.” odpověděla madam Asma a krátce se napila vína. 

“Nechovejte se ke mě, jako kdybych za vámi přijel na návštěvu! Já jsem tady kapitán královského vojenského oddílu a vy jste vězeň!” vykřikl Sebastian, zatímco jeho hlava se ubírala směry, kterými se raději nevydával. Poslali jej za kapitánem, který měl tuhle čarodějnici strážit! Ale místo toho mu ona ukázala urnu. Zabila ho. Zbavila se kapitána Franca! A Sebastian se teď musí vypořádat s jejím souzením za vraždu! 

“Posaďte se… vojáku…” Asma procedila svou poznámku mezi zuby už méně klidně. 

“Ne, od teď to bude po mém!” dupl si Sebastian a už se nadechoval, že bude pokračovat. 

Madam Asma byla náhle na nohou a místností se roznesla rána, jak její pěst udeřila do stolu. Vázy s uschlými květinami se ještě chvíli na to klepaly. 

“A dost! Opovažte se otevřít ta ústa znovu, než se pořádně zamyslíte nad tím, s kým teď jednáte, kapitáne!” vyštěkla madam Asma a její hlas roztřásl Sebastianovy kosti v těle. Madam Asma ukázala dlouhým, štíhlým prstem na židli a mladý kapitán se tedy podvolil a usadil se, zatímco ona zůstávala stát a shlížela na něj s téměř opovržlivým pohledem. 

“Nezapomínejte, že vy jste možná kapitán, ale já jsem armádní generál! Nemyslete si, že jste přijel navštívit jen tak nějakou zavrženou ženu! Já jsem poslední žijící Eldenar, má rasa sledovala zrod tohoto kontinentu a první kroky lidí. Dřív, než jste se naučili chodit, naučili jste se prosit o naši pomoc a já svůj život zasvětila pomoci tomuto království. A taky jsem mu pomohla. Viděla jsem vyrůstat a stála jsem po boku zemřelého krále Regise až do jeho poslední chvíle, na žádost královny Verony jsem byla u porodu Regisova syna, současného krále Karama, dokonce mě bylo dáno za úkol jej pojmenovat! Víte, kde jsou dnešní hranice s barbarským územím? Tam jsem je posunula já! Víte díky komu byla ukončena osmdesátiletá válka? Díky mě! Byla podepsána tady na tomhle stole! Takže když vám řeknu, posaďte se, vojáku, tak se posadíte, Vojáku!” 

Madam Asma utichla, vyrovnala neexistující pokrčení na svém plášti a zase se usadila. Napila se svého vína a pak si odkašlala. 

Sebastian už se neopovažoval ani otevřít ústa. Věděl to, samozřejmě, že věděl o jejích vítězstvích, o jejím hrdinství. O tom všem se přece učil. A tak teď hleděl na madam Asmu a krutě litoval, že se kdy nechal ovládnout tím, jak jej naváděli jeho nadřízení. Kdykoli mu vyprávěli o madam Asmě, byla to jakási prokletá ženština kdesi daleko u hranic, která ztratila rozum, vyhnaná a zatracená královstvím. Jenže to, co teď shlédl byl někdo úplně jiný. Někdo neskutečně reálný a až příliš při smyslech a tak jen bezděčně dosedl na židli po pravici madam Asmy. 

“Byl jste poslán za kapitánem mé stráže. Dali vám zapečetěný dokument, který máte předat jemu a otevřít a přečíst jej smíte pouze v kapitánově nepřítomnosti.” odtušila madam Asma. Sebastian váhavě přikývl a čekal, až bude pokračovat. Neodvažoval se teď promluvit bez vyzvání. 

“Každé dva roky dorazí takový kapitán jako vy. Pokaždé nese ten stejný dokument. A když kapitán Franco cítil, že mu dochází síly, prozradil mi, co v něm je. Otevřete jej tedy, prosím, a přečtěte jej nahlas.” vyzvala madam Asma Sebastiana a věnovala mu klidný, vyrovnaný pohled. Sebastian byl docela rád, že ho vidí. Vstal tedy a vytáhl zapečetěný dokument. Pohlédl krátce na madam Asmu a pak se očima vrátil zpět. Rozlomil pečeť a roztáhl pergamen. 

“Z důvodů absence stávajícího kapitána stráže pevnosti Smirovrchu je nyní novým kapitánem a tedy dohližitelem na vězně ustanoven právě přítomen voják s hodností nejvyšší, tedy nesitel tohoto dekretu. S platností okamžitou tedy nastupuje své služby a je podmíněn zastat všech povinností.” 

Sebastian sroloval dekret a zase se posadil, hledíce do prázdna. Až po chvíli si uvědomil, že na něj madam Asma upírá pohled. Pootočil se tedy na ni. 

“Zdá se tedy, že… spolu teď strávíme nějaký čas.” snažil se nedat na sobě nic znát, ale třesoucí hlas jej zradil. 

“Věřím, že vám o mě senát před vaším odjezdem napovídal mnoho důležitých lží.” promluvila klidně a téměř konejšivě madam Asma. Sebastian sebou trochu cukl, chtěl se ohradit proti takové urážce královského senátu, ale madam Asma pozvedla ruku a zadržela jej. 

“Věřte mi, mladý kapitáne, že to jsou lži… Myslím, že bude jen vhodné, abychom si ukrátili vaši službu. Nechte mě, abych vám o lecčem povyprávěla.”