Vyprávění o ComingOutu - #PRIDE

Jabán, vy Žaláti! 
Iharo je trouba a nedošlo jí, že tohle je skvělá věc, kterou mohla vydat v úterý, kdy nám začal pride month. Takže místo Týrova úterý tady máme první Thor's Throwback Thursday a s ním i vyprávění o tom, jak ze z Iharo hrdá bisexuálka stala. Doplňující dotazy přijímám v komentářích! 

Coming Out - #PRIDE #BISEXUAL #QUEER

Takže… Jak se to tedy stalo, Iharo? Jak jsi přišla na to, že jsi bisexuál a jak jsi to přijala, odhalila ostatním a tak dále? 

To víš, drahá Iharo… Bylo to dávno. A bylo to zvláštní. 

Začalo to jedním osudovým večerem, kdy jsem seděla na okenním parapetu a psala si s osobou, se kterou jsem vyrůstala. Měly jsme vždy speciální přátelství. Spolu jsme nevydržely, ale bez sebe už vůbec ne. Říkejme jí A. Měla jsem k ní zvláštní vztah. Obdivovala jsem ji, záviděla jsem jí, byla můj idol. A nakonec… Mi ten večer napsala… „Víš… Myslím si, že to nikdy nebyli ti kluci okolo mě, bylas to ty.“ 

Drahá Iharo, Tu větu si pamatuji do dneška a odcituji ji po probuzení ve tři ráno. A pak zabiju toho pitomce, co mě probudil. Ta věta odstartovala můj první vztah. Můj tajný vztah, o kterém téměř nikdo nevěděl. Nebylo to proto, že A byla dívka. Respektive ne úplně. Ale bylo to také proto, že nás všichni okolo znali a já si nebyla jistá, jestli by chtěla, abych se o tom rozkřikovala. Byly jsme mladinké. Dlouho jsem se k tomu pak nepřiznávala. A později se ty důvody měnily. 

Víš, Iharo, nikdy jsme se nepolíbily... nikdy… Byla jsem do ní zblázněná, ale strašně jsem se bála a doufala jsem, že ona udělá první krok. Jediná chvíle, kdy jsem se projevila, byla, když jsme jely s mými rodiči v autě. Chytila jsem ji za ruku a držely jsme se. Ani jeden z nich si toho nevšiml. Ten samý den, u mě doma, bylo to den jejího odjezdu zpátky k rodičům, jsem se jí přiznala. Že bych ji chtěla obejmout a políbit. Řekla mi: „Tak to udělej.“. Bez jediného mrknutí, s pokrčením ramen, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě.

Ale já se příliš bála. Neudělala jsem nic. Bála jsem se, že svůj první polibek pokazím, že se jí nebude líbit. Vůbec jsem to neuměla! A v tu chvíli jsem měla pocit, že jí na tom tolik nezáleží, jako mě. 

Vztah se z její strany nakonec vytratil… Vinila jsem ji, vinila jsem celý svět a byla jsem jako tonoucí člověk. Kopala jsem kolem sebe a křičela. A pak jsem přestala. Když se po tom vztahu dnes ohlížím, nejsem si jistá, jestli ke mě něco cítila ve chvíli, kdy mě držela za ruku. Mám o tom veliké pochybnosti.

Nakonec… Jsem o rok později zkusila chodit s klukem, ale byl to typický vztah ze základky. Líbila se mi jeho tvář a on… Prostě na to rande přišel. Ani za ruku jsme se nechytili, ale já byla šťastná. Měla jsem kluka, který se mnou šel do parku a bavili jsme se. Pomalu to nestojí ani za vzpomínku a já jsem tenkrát byla prostě tak ráda, že byl alespoň ochotný předstírat, že ho baví se mnou trávit čas. 

Jak náš vztah skončil? Tím, že přišla moje po dlouhou dobu největší láska. Během prázdnin jsem se dala dohromady s dívkou, které jsem říkala Lištička. 

Byla jsem mladá a zamilovaná a konečně milovaná nazpět. Tehdy jsem konečně přišla za rodiči a oznámila jim, že mám přítelkyni. Až ve chvíli, kdy jsem to vyslovila mi došlo, že to vlastně není… Běžné. Ale mě to přišlo úplně normální. 

Mí rodiče to tenkrát příliš neřešili. Stále jsem byla na základní škole a mě a Lištičku dělila polovina republiky. To, že jsme si psaly do půlnoci možná mým rodičům nepřipadalo, jako tak seriózní vztah. Ať už tak, nebo tak, ani jeden z nich se příliš nepozastavoval nad tím, že jsem zamilovaná do dívky. 

Můj bratr o Lištičce vždycky referoval jako o "Kamarádce z Humpolce". Ačkoli to tehdy bolelo, nevyčítám mu to. Už ne. Oba dva jsme si prošli určitým vývojem charakteru a věřím, že dnes by mu prostě stačilo, že jsem šťastná. 

Moje sestra mi tehdy řekla, že je to pro ni něco, co si jen těžko dokáže představit a že to není tak úplně podle bible, ale že na tom nezáleží tak, jako na tom, že jsem její sestra, jsem naprosto v pořádku a že mě miluje. Taky svoji sestru miluji a myslím, že ten argument s biblí už nikdy v životě nepoužila. Všichni jsme si prošli vývojem charakteru a já a moji sourozenci (díky bohům) k dobru. 

Abych se vrátila, v období, kdy jsem byla s Lištičkou jsem dost přemýšlela nad tím, co jsem zač. Jsem teplá, nebo ne?  Byla to dívka, milovala jsem ji, ale zároveň jsem necítila, že bych se tím nějak vzdávala možnosti, aby se mi líbili kluci. Před Lištičkou jsem chodila s klukem. Před tím klukem jsem chodila s dívkou. A před ní... Jsem byla fakt ještě moc mladá. 

Konečně mi pomohl internet. Prostě na mě odkudsi vypadlo ono slovo. Onen magický pojem "Bisexuál". A v tu chvíli, během pár minut vyhledávání jsem věděla, že jsem doma. Že si nemusím vybírat. Že je v pořádku si nevybírat. 

Začala jsem se tak identifikovat, začala jsem pašovat a používat onen termín v konverzacích a spojila jsem pojem "Iharo" a pojem "Bisexualita" tak, že už nejdou oddělit.
Nikdy už jsem pak nedělala nějaký velký ComingOut. Soustředila jsem se na to, abych svou orientaci prostě udělala svou oficiální součástí a nosila ji hrdě a otevřeně. Do dnes si děláme s přáteli srandu, že kamkoli jsem vešla, vešla jsem stylem "Nazdar, já jsem Iharo a jsem bisexuál". 

Neříkám, nebylo to vždycky jednoduché. Na střední jsem si ohledně své osoby zažila ze strany spolužaček své a to, že jsem byla jiná i orientací jim vlastně jen dalo munici. Přišlo na klasické vtípky "A která z nás je tady jako tvůj typ? Která se ti nejvíc líbíme?" nebo "Když se vykašlu na kluky, budeš se mnou chodit??" a samozřejmě taková ta nálepka "naše homosexualitka"... Ještě že už je to pryč... Už se mi to ani tolik nevrací, jako hned po maturitě. 

Teď jsem tady, ale pořád jsem neskončila. I dnes ještě váhám nad tím, co jsem zač. A jestli jsem opravdu Bi a nebo jsem něco jiného. Ale být bisexuální je pro mě už deset let domov. A je to domov, ke kterému se přes všechny své pochyby vracím a cítím se v něm v bezpečí. Bisexualita je tzv. "Deštníkový pojem" (Umbrella term). A je to můj deštník. 

Měla jsem se svým ComingOutem štěstí. Měla jsem sakra kliku se svojí rodinou a podařilo se mi obklopit lidmi, kteří nad mou identitou neváhají a podporují mě tak, jako já podporuju je. 

Pořád ale stojím při těch, kteří se bojí, stojím při těch, kteří si nemůžou prostě sednout do křesla před rodiče a po lopatě to na ně vysypat. Stojím při každém jednom člověku, který je v nehostinném a toxickém prostředí. A protože já jsem to měla lehké, mám teď spoustu síly a jistoty, kterou jsem ochotná jim všem věnovat. Ať už jsou kýmkoli a kdekoli v LGBTQIA+ mám pro ně otevřenou náruč. 

Mě, Iharo, vlastně tobě, nejdéle trvalo, aby sis to uvědomila ty sama. A ComingOut sám sobě je ten největší a nejdůležitější krok. Už je to deset let a dnes jsi Queer, 50% topení a hlavně Bi Bi Bi a to s hlavou vztyčenou.