Stopa v mlze - #Wordvember 2021, příběh šestý

Jabán, vy Žaláti! 
#Wordvember je tady a to už po šesté! Skoro máme za sebou první týden, není to hrůza? Není! Ještě nás čeká mnoho příběhů a modleme se za to, aby Iharo nedělaly takový problém jako ten dnešní. Moje hlava se prostě rozhodla nesoustředit ani za zlaté prase a horkou sprchu. Možná to bylo tím, že jsem nesehnala to zlaté prase. Možná příště, #Slovopád zjevně vyžaduje své oběti... 
Ale teď už bez zrdžování...

Stopa v mlze

“Nuže, je nejspíš na čase udělat důležité rozhodnutí.” prohlásil Fingal ve chvíli, kdy jim už definitivně došly sušenky. 

“Ano?” pozvedla Tamisha obočí. 

“Vyrazíme ještě dnes na cestu nebo přenocujeme tady?” 

“No, těžko říct, kam stihneme dojít, než se setmí.” zabručela Tamisha a zalovila ve vaku, snažíce se najít mapu. 

“To je pravda. A ještě jsi se ani nezeptala, jestli zdejší vesnice nepotřebuje nějak pomoci.” podotkl Fingal. Tamisha v tu chvíli vzdala hledání mapy a oči jí zasvítily. 

“A to je pravda!” vyhrkla a praštila pěstí do stolu. Ve vteřině na to už se otáčela a přivolávala si hostinského. Přiměla jej, aby se u nich usadil a pak hned spustila, zda-li není třeba vesnici nějak pomoci a co by potřebovali. 

“No, což o to… Nějaký dobrodruh, kdyby šel naším směrem, to by se hodilo. Máme tady takovou jedovatou mlhu…” zabručel hostinský.

“Co je to za mlhu?” ptala se okamžitě Tamisha.

“Objevuje se už asi týden. Vždycky před večerem zaplní vesnici, jako kdyby přicházela z několika různých směrů. Předchází jí takové zvláštní blýskání na nebi, jako kdyby tam někde byly ohňostroje. Modré, zelené a oranžové.” vysvětlil hostinský. 

“Oh, vy tady míváte ohňostroje?” podivil se Fingal. 

“Ale vůbec ne. Jen já jsem z velkýho města, tam se takový parády občas dělaly.” mávl nad tím rukou hostinský. 

“A ta mlha mizí kdy?” zeptala se raději Tamisha. 

“Vždycky nad ránem, ještě před úsvitem začne řídnout a sotva už slunce pořádně svítí, je dávno po ní.” vysvětlil hostinský. 

“A jak víte, že je jedovatá?” zeptal se pro změnu Fingal. 

“Jde o to, že kdokoli do ní vleze, tak hnedka omdlí… Každej pak brzo zmodrá no a… Když ho nikdo jinej včas nevytáhne, je kaput.” odpověděl hostinský i jemu a docela nervózně se na židli u té odpovědi kroutil. Tamisha se po Fingalovi nervózně podívala. Jistě, hledala dobrodružství, ale hned vraždící mlha? Fingal princezně pohled oplatil zcela vážně. Tohle byl opravdový problém, teď její výsost nesmí couvnout. Vždyť jsou to její poddaní. Tamisha se nejistě kousla do rtu a Fingal pochopil, že jí bude muset trochu pomoct. 

“Jsou potom ráno ještě nějaké stopy, když se ta mlha rozplyne?” zeptal se tedy. Ale hostinský jen zavrtěl hlavou. 

“A zvuky? Ozývají se nějaké zvuky?” 

“Jen takové tiché a hluboké syčení.” 

Fingal se zamračil. Syčení a jedovatá mlha? Tohle možná nebyla vůbec mlha. 

“A objevovat se to začalo před týdnem, je to tak?” ujistil se hadí princ ještě jednou, načež hostinský přikývl. Bylo očividné, že mu to vyprávění není dvakrát nepříjemné a tak mu Fingal řekl, že už může jít zase zpátky k pípě. 

“Máš tušení, co by to mohlo být?” zeptala se Tamisha.

“Mám… co jsi dělala před týdnem?” otočil otázku nazpět Fingal.

“Svolávala jsem své kmotry. Aby mi řekli, co potřebuji vědět o dobrodružení… Proč?” 

“Protože se obávám, že jsme natrefili na první Oberonovu past. Musel nějak odtušit tvé plány…” Fingal začal usilovně přemýšlet. 

“Ale náš královský dvůr nemá s Oberonovým žádný kontakt! Jediné, co by mě mohlo prozradit byly obrazy, kterými občas nahlíží má matka, ale ta by mu přece nic neřekla.” argumentovala ihned Tamisha. 

“Leda by jí nahlédl přes rameno… a navíc, všechny dvory jsou propletené špehy z těch ostatních.” odvětil Fingal. Tamisha se zakřenila. 

“O tom ty víš svoje, co?” rýpla si. Hned se ale omluvila, když uviděla Fingalův pobouřený pohled. Když si konečně princezna svého společníka udobřila, přiměla jej k tomu, aby jí řekl, co to vlastně tedy ta mlha může být… 

“Takže je to vlastně kouř.” ujistila se Tamisha, že tomu rozumí. 

“Přesně tak.” přikývl Fingal. 

“A ten kouř vypouští hadi s křídly. Výkaly Hvězd.” pokračovala Tamisha. Fingal se zamračil. 

“To je velice urážlivý lidový název.” poznamenal a pak se hněvivě podíval po hostinském, který ona dvě slova vykřikl, sotva Fingal popsal prašivce poprvé. 

“Pardon… pardon…” omlouval se hostinský znovu a trochu se za pultem přikrčil, ačkoli mu to jako pěkně vysokému chlapíkovi moc nepomohlo. 

“Takže abychom si to ujasnili… tebe to neotráví, takže vy vylezeš ven a pošleš je všechny pryč, protože jsou to tví poddaní… A tím je to vyřešeno?” vrátila Tamisha Fingalovu pozornost zase k sobě. Hadí princ se na ni podíval a přikývl. 

“Alespoň bych v to doufal. Pak ještě můžu nejsilnějšího z nich vyzvat na souboj, nebo začít mávat jménem svého otce. Ale k tomu se mi moc nechce.” 

“No, tak tedy počkáme na mlhu a uvidíme.” kývla Tamisha. 

“Možná bych taky mohla zkusit vyjít ven a zamávat slovy, jako že tahle vesnice je pod mou ochranou a ať každý dobře zváží, koho si tímhle znepřátelí…” 

“Ty se svou matkou ohánět nebojíš, hm?” ušklíbl se Fingal. 

“Pokud to má pomoct nevinným lidem od nezaslouženého utiskování a nebezpečných rozmarů někoho ze skrytého lidu, budu se jí ohánět klidně na všechny strany.” kývla odhodlaně Tamisha. Fingal se upřímně zasmál. Docela se mu tenhle přístup líbil. Možná cestování s touhle princeznou nebude úplně ta nejhorší věc v jeho životě. Jako hadí princ se dožije vysokého věku, něco horšího se určitě ještě najde. 

Ještě nějakou dobu se bavili a připravovali se na spoustu možných cest, kterými mohl onen večer vyústit, když je konečně přerušil hostinský. 

“Už! Už to začíná!” vykřikl a začal se ujistit, že má dostatečně zacpané škvíry okolo oken a dveří. 

“Počkejte…” zarazil ho Fingal, když se ke dveřím hostinský vrhl. Hostinský váhavě zarazil své řádění a sledoval, jak se Fingal s Tamishou zvedají a míří ke dveřím. 

“Je si panstvo opravdu jisté tím co dělá? Vaše výsosti, neměla byste přeci jen zůstat uvnitř?”

“Jistí si nejsme, ale něco se s tím udělat musí.” odpověděl Fingal.

“Jen klid, dobrý muži, hlavně zůstaňte v bezpečí.” mrkla na hostinského Tamisha. Ten tedy přikývl, ale ještě vytáhl z kapsy na zástěře umolousanou utěrku a Tamishe ji se slovy “Na pusu” podal. Princezna trochu rozpačitě utěrku přijala a pak vykročila za Fingalem ven a zavřela za sebou dveře. 

Venku šlo opravdu slyšet syčení a kouř už zaplňoval vesnici. Bylo to, jak hostinský říkal, z okrajů se kouř šířil do středu vesnice. Vzduch kromě zápachu síry zaplňovalo také hluboké syčení. Tamisha velice brzy rozeznala několik různých "hlasů" prašivců, bylo jí jasné, že obklopují v kruhu celou vesnici. Záhy už začala kuckat a rychle si před ústa a nos strčila utěrku. Ucítila směsici vůní mnoha a mnoha jídel, které byly za poslední týden v hostinci servírované. Fingal se mezitím nervózně rozhlížel, zatímco kouř se slil v jednu masu, která mu pomalu dostoupala k pasu. 

“Co když to nezvládnu?” nejistě se podíval po princezně. Ta se zamračila. 

“Na pochyby není čas! Začni!” pobídla ho. Fingal přikývl. Kde je jeho sebevědomí, se kterým do teď zářil v hostinci? Hadí princ se zhluboka nadechl a vstoupil do odhadovaného prostředku vesnice. 

“To by stačilo! Vy všichni prašivci mě teď dobře poslouchejte! Tohle není vaše místo, tuto vesnici ihned opustíte a již se do ní nikdy nevrátíte. Jako váš princ vám přikazuji se odtud co nejrychleji ztratit a již nikdy nepřistoupit na podobné plány, kdokoliv vám je rozkáže!” 

Než to dořekl, kouř z prašivců už sahal Fingalovi po hruď, ale protivné syčení zmizelo. Naopak se odkudsi rozezněl smích. Fingal se zmateně rozhlédl, prudce se otočil, ale nikoho neviděl. 

“Fingale! Nahoře!” zvolala Tamisha a ukazovala na nebe. Fingal vzhlédl a uviděl, jak se na hvězdném pozadí míhají zelené, modré a oranžové záblesky. Opravdu to malinko působilo jako ohňostroj. 

“Oni odcházejí!” vyhrkl úžasem “poslechli mě a odcházejí!” 

Znovu se ale ozval smích a tentokrát byl následován podivným cupitáním. Fingal se opět bezradně otočil. Nikoho neviděl, přestože se kouř začínal už trochu rozptylovat. Bezradně shlédl dolů, jak se kouřová clona trhá a přitom napínal sluch, jak nejlépe mohl, aby zase něco zaslechl. V tu chvíli ale zasvítil měsíc, možná na jeho pomoc. Fingal si všiml jedné podezřelé stopy. Vypadalo to jako obyčejné lidské chodidlo, možná jen docela velké, co ale bylo zásadní, k chodidlu patřily jen čtyři otisky prstů. Ačkoli palec by vydal za dva. Fingal se napřímil a znovu se slepě otočil. Teď už málem narazil do postavy, která mu stála hned za zády. 

“Kuku.” zazubila se na Fingala drzá mladická tvář s úsměvem plným špičatých zubů a šibalskýma očima. 

“Puku!” vyhrkl Fingal a aniž by si to dvakrát rozmyslel, vrhl se skřítkovi okolo krku.