Jedeme na výlet - #Wordvember 2020, příběh dvacátý

Jabán, vy Žaláti! 
V dnešním příběhu pro #Wordvember si odpovíme na několik důležitých otázek. Jaké má výhody Divomuž oproti Hejkalovi? Můžou fae myslet opravdu na všechno? A je opravdu dobrý nápad nechat dva mladé muže v hospodě bez dohledu? 
Dnešní příběh nenavazuje na náš včerejší, ale v podstatě se odehrává souběžně s ním. V podstatě. A v podstatě je čas relativní, smyšlený a my všichni jsme jen na jedné velké skluzavce do neznáma.
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

20. Jedeme na výlet

V lidském světe se pomalu smrákalo a Oberon přecházel po svém dvoře, zatímco čtyři jeho nejlepší trhači poslušně seděli v řadě a čekali, kdy budou moci vyrazit. 

“Můj nejvznešenější, nejmilovanější a nejoblíbenější králi!” mladík v oranžových gatích a zelené haleně přiskočil k Oberonovi a hluboce se mu uklonil. Z červenohnědých vlasů mu trčil všelijaký nepořádek a také dvě špičaté uši, nemyté od chvíle, kdy uzřel první sluneční paprsky. A to bylo vskutku dlouho. Když zvedl svou pihovatou tvář, zazubil se na krále široce a odhalil řadu překvapivě bílých zubů, nebezpečně ostrých a špičatých. 

“Nejoblíbenější? Jsem tvůj jediný král!” zahromoval Oberon. 

“Jaké štěstí, že nemáš konkurenci, není-liž pravda?” zachichotal se Puk. Oberon se tvářil velice daleko od pobavení. 

“Mám pro tebe úkol, Puku. Důležitý úkol!” prohlásil silným hlasem a chvíli si užíval, jak se jeho mohutná ozvěna roznáší dvorem. 

“Vskuuuutku?” pozvedl Puk husté obočí. 

“Potřebuji, abys odlákal dva mladé pacholky z hospody a přivezl mi je.” prohlásil Oberon. 

“Oh, už zníte jako Titánie, můj králi.” zabručel Puk pobaveně. Oberon jej vzápětí spražil jedním z nejvzteklejších pohledů, jaké Puk u krále znal. 

“A mám je pak vyklopit tady, nebo k těm ostatním v jeskyni.” zamrkal Puk se sladkým úculem. 

“Chci je tady! Zavřené v mém psinci, kde je bude mít na starosti někdo spolehlivý.” rozhodl král. 

“Rozumím, strčím je k vašim miláčkům.” přikývl Puk. Oberon nepříjemně zavrčel. 

“Strčíš je do klece a tu klec dáš do psince. V té kleci budou jen ti dva holomci a ta klec bude zamčená. Klíč si necháš, dokud si pro něj nepřijdu, pak ho dáš mě, jasné?” 

“Jasné, vaše milosti, jasnější než slunce nad našimi hlavami.” přikyvoval Puk. 

“Je mi jedno, jakým způsobem je přemluvíš k tomu, aby šli s tebou. Ale chci je tady, dnes v noci, vcelku, zdravé, zavřené v té kleci.” prohlásil Oberon velice důrazně. A Puk si málem ukýval hlavu. 

“Spolehni se na mě, můj králi…. Jen mi prosím řekni… Co je to za mladíky?” usmál se Puk jako ten nejnevinější malý chlapec na zemi. 

“Vzpomínáš si na ty dva mladíky, které poslala Titánie se svým spratkem ke králi lidí, že ano? Chci ty dva. Jsou ve vesnici, ze které bludičky odvádí dřevorubce.” odpověděl Oberon. 

“Oh, nebyly s nimi i dvě mladé dívky?” zeptal se Puk. Oberon kývl. 

“O ty už se postarám.” 

“Aaaah, můj králi, Titánie by jistě byla hrdá!” zasmál se Puk. 

“PUKU!” Oberon zahřímal, až se dvůr zatřásl. Puk rychle vyťal hlubokou poklonu a v té se velice nenápadně uchechtával. Na to se Oberon otočil a zamířil pryč. Své rozkazy s Pukem zanechal. 

Na večer před hospodou v malé vesničce zastavil krásný kočár tmavě zelené barvy se zlatým zdobením. Táhli ho dva mohutní, bílí koně a na kozlíku seděl drobnější, ale tělnatý kočí, oděný do kabátu s vysokým límcem a s buřinkou staženou hluboko do obličeje. Otevřely se dveře kočáru a z něj vyšla nádherná rusovlasá dívka. Měla hluboké, hnědé oči, dlouhé vlasy spletené do copu a v nich čelenku ověnčenou kvítky. Tmavě zelené šaty jí spadaly až k zemi a přes ramena měla stejně dlouhý, hnědý plášť, jehož límec byl bohatě osázen černým peřím, které ovšem házelo namodralé a nazelenalé odlesky, kdekoli na něj dopadlo světlo. Dívka se ladným krokem vydala k hostinci. Z kozlíku se ozvalo odkašlání. 

“Co..?” otočila se neznámá s hlasem mladého chlapce na kočího. Pak si rychle zakašlala a oslovila muže na kozlíku znovu. 

“Tedy… prosím?” zašvitořila vysokým hláskem. Bičík kočího, který se při bližším pohledu příliš podobal rákosce namířil na lem drahých šatů, zpod kterých koukaly dva velké, pěkně špinavé palce. 

“Oh, nemůžu myslet na všechno… Dám si pozor.” zabručel Puk, naštěstí již zcela dívčím hlasem a opět si to namířil do hostince. Hovor uvnitř byl docela živý. Téměř všichni u svého stolu probírali šance dvou mladých dívek, které vyrazily do lesa za světýlky. Puk jim to nechtěl kazit a když se lépe zaposlouchal, ani nemusel. Spousta starých dřevorubců nebyla příliš pozitivní ohledně šancí těch dívek. Puk o těch šancích ani nepochyboval. Žádné nebyly. Jistě, kdyby tam náhodou zavítal někdo jiný, třetí strana, to už by byla věc k diskuzi. Ale takovou tady nemá čas začínat. Velice brzy našel dva mladíky u jednoho stolu a blahopřál si, že jsou u něj sami. Téměr doplul k nim a usadil se na židli. Hnědovlasý mladík s hlavou po stranách vyholenou k němu vzhlédl ihned a na tváři se mu rozlil milý úsměv. 

“Má paní, mohu vám nějak pomoci?” zeptal se ihned “napříkald s objednáním pro začátek?” 

Černovlásek vedle něj se věnoval pohledem především svému kalíšku medoviny, ale Puk moc dobře věděl, že si jej po očku prohlíží. Snad se mu ten výhled líbil. 

“S objednáním můžeme začít a pak vám povím, jak si můžeme pomoci dále.” zamrkal na bruneta a ten ihned vystřelil k hospodskému. Puk věděl, že si i on sám chce pomoct k dalšímu pivu. 

“Nemyslím si, še vám pudeme k mnoho slušpám… Jsme poněkud vásáni…” prohodil černovlásek. 

“Oh vskutku? A já bych přitom potřebovala jen malinkou laskavost.” zašvitořil Puk. 

“Ta by se snad dala sašídit.” zamumlal černovlásek. 

“Budu jen doufat… A do té doby, prosím, příteli, jaké je tvé jméno?” Puk mrkal, jak jen sladce mohl. Zdálo se však, že toto levné flirtování, které se naučil od svých lidských přítelkyň na právě tohoto mladíka nezabírá. No, třeba mu bude mrkání platné u toho druhého. 

“Jmenuji se Kavalíl.” broukl černovlásek. 

“Moc mě těší, Kavalíre.” přikývl Puk, odtušil, jak má on sám jméno vyslovit. Jako na zavolanou se vracel i její druhý cíl. 

“A tohle…” začal Puk. 

“To je Plamen Upšímného Sldse.” vyhrkl Kavalír, když viděl, jak jeho přítel otevírá s úsměvem pusu. Puk překvapeně pozvedl obočí.

“Mnich? Tak daleko od chrámu?” zeptal se. 

“Jistě…” přikývl brunet, zcela neúspěšně zakrývající zmatení nad tím, jak byl představen. 

“Moc mne tedy těší, Plameni.” 

Mrkání mělo na mnicha účinek, to rozhodně. Nebylo nijak složité si jej omotat okolo prstu. Puk vesele prošvitořil většinu noci a mnich ochotně běhal pro pivo jim oběma. Puk musel uznat, že nebylo úplně nejhorší. 

“Takše…” ozval se po delší chvíli Kavalír. Plamen i Puk na něj zvědavě pohlédli. 

“Kdy nás vesmeš sa našimi kamaládkami?” zeptal se Kavalír velice otevřeně. Puk ootevřel ústa v údivu a když konečně promluvil, měl svůj chlapecký hlas. 

“Jak jsi mě odhalil, Kavalíre, povídej.” vyzval ho, zcela ne naštván, naopak, příjemně překvapen nastalou situací. Kavalír naklonil hlavu a pokývl s ní k zemi. 

“Šádná dáma v tak dlahých šatech py nepyla pšistišena bosa, s nohami špinavými jako py jimi lýpala v hnoji. Nedokáši si pšedstavit dámu, ktelá by se nestyděla sa palse velké jako od dševolupce a navís, umím pošítat dobše a ještě jsem neviděl dámu, ktelá by klom palse měla jen tři plšty.” vyčetl Kavalír bez mrknutí oka, jak došel k závěru, že ta krásná slečna před nimi vůbec není Lady na cestě ke strýčkovi. 

“Mohly by být amputované.” namítl Puk. 

“Mohly… Taky jsi mohl sůstat u svého falešného hlasu a hlát ulašenou dámu…” pokýval hlavou Kavalír. Mnich Plamen vesele a taky lehce podnapile plácl svou dlaní Kavalíra po rameni. 

“Brachu, já tě nemít!” vyhrkl vděčně. Kavalír si povzdechl. 

“Nu, jsi chytrý mladý muž, takže jistě chápeš, že ten kočár venku čeká na nás tři a já mám pádný důvod, proč vás odvést, kam vás odvezu.” usmál se sladce Puk. 

“Pudou tam naše kamaládky. Veseš nás sa nimi, še?” hádal Kavalír. Puk přikývl. 

“Přesně tak, o vaše kamarádky se postaral můj král. A mě poslal pro vás.” odpověděl. Kavalír vstal. Se Skrytým Lidem moc zkušeností neměl. Ale když mu tato… osoba? Osoba tvrdila, že je dovede za dívkami, docela jí věřil. A jakmile budou s Kirou, budou s někým, kdo se v tom celém vyzná a bude dobře. Kavalír vstal, pomohl na nohy svému příteli a pak jej za pomoci rusovlásky dotáhl do kočáru. Tam ho naložil a sedl si za ním. Puk se vtěsnal na kozlík a drkl do pochrupujícího Divomuže. Ten mlaskl na koně, na jejichž těle z větví se už pomalu zavíraly bílé kvítky a vyrazili k lesu. 

“Řeknu ti, tohle bylo lehčí, než jsem čekal. Jeden je opilý a druhý se vlastně sám přesvědčil o tom, že tam na ně čekají ty dvě dívky… Lidé jsou občas příliš, příliš jednodušší…” povzdechl si Puk nešťastně Divomuži, který si jen zabručel pod mechovým vousem. 

“Myslíš, že ty dvě byly zábavnější? On mi taky Oberon nikdy nedá tu zábavnější část úkolu.” reptal Puk dál, zatímco si vykasal sukni a kinklal nohama. Čtyři prsty, velké špinavé palce… Ale copak měl chuť se obtěžovat s botami? Eh! 

“Doufám, že na dvoře už bude Titánie… Jelikož jsem splnil úkol, mám volno a můžu to celé pozorovat…” pokračoval Puk a zdálo se, že je k nezastavení. Vůbec mu nevadilo, že Divomuž je spíš nemluvka a jediné, co z něj dostane, je akorát občasné “Hm, Hm”. Bylo to pořád lepší, než si povídat s Hejkalem. Přes toho se kolikrát ani neslyšel.