Selkie

Jabán, vy Žaláti! 
#Wordvember tak úplně nedopadl a nakonec jsem byla ráda, že jsem tak, tak napsala letošní vánoční povídku pro své blízké. Ale kdo sleduje můj tiktok, o kterém jsem se tady ani jednou nezmínila, tak už ví, že Iharo se vzpamatovává ze svého dramatického života. Je na medikaci, ve zdravějším prostředí a její stav se stabilizuje. Takže nejen, že dokážu číst... Ale možná časem zase i psát. Tohle je takový malý záblesk naděje z prosince. A třeba... třeba během roku alespoň zpětně dopíšu povídky na témata #Slovopádu. No co? Nikdo neřekl, že nemůžu. 
Vzhůru za lepšími stavy a novými příběhy! 

!VAROVÁNÍ: Zmínky o násilí a zabití zahrnující děti!

 “Neuvěříš, kdo umřel!” vyhrkl Bran, sotva vlezl do lékárny. Ava s Filipem se na něj podívali trochu kritickým pohledem. 

“Zníš jako stará Blatná.” zabručela Ava. Stará Blatná byla babička místního mladého mlynáře a taková místní černá kronika. Věděla o každém zranění, nehodě, nemoci a největší přehled měla v tom, kdo zrovna umřel a na co. 

“To bych ti musel říkat “děvenko” nebo “holka moje nešťastná”, abych zněl jako stará Blatná.” odvětil Bran a došel k pultu. Ava protočila očima. 

“Tak povídej, kdo umřel?” zeptala se pak. 

“Starej Brant.” odpověděl Bran a čekal. Přeskakoval pohledem z Avy na Filipa a zpátky. 

“Jak to víš? Brant bydlí… Nebo teď už tedy spíš bydlel o dvě vesnice dál. Až u pobřeží.” namítla Ava. 

“Byl jsem v Soutoku na tržišti. A víš, že to je centrum všeho dění v blízkém i dalekém okolí.” odpověděl s klidem Bran. 

“Jak starý myslíš, když říkáš starý Brant?” ozval se konečně Filip, který byl do té doby ponořen do vlastních myšlenek. Bran pokrčil rameny. 

“Čtyřicet?” zamumlal. 

“Oh, ty nestydo.” ujelo Avě. Filip jen pokýval hlavou nad Branovou odpovědí a Avině poznámce nevěnoval pozornost. 

“Měl bych se zastavit za Rónou.” zamumlal si spíš pro sebe, ale oba jeho přátelé ho slyšeli. 

“Za Brantovou manželkou? Ta zmizela a nikdo po ní není ani stopy.” odpověděl Bran. 

“Zmizela?” pozvedla Ava obočí. Bran přikývl. 

“Prý zabila její a Brantovy děti a pak zmizela. A Brant se v zoufalství oběsil.” vysvětlil. Filip se trochu trpce ušklíbl. 

“Vím přesně, kde Róna bude.” prohodil a pak vyrazil z lékárny. Ava s Branem ho zmateně pozorovali, jak vyšel na náves a pak to břitkým krokem obrátil k lesu. Že by se Róna schovávala tady? 

“Jdeme za ním!” vyhrkl Bran. Ava se zamračila. 

“Proč?” zeptala se podezřívavě. 

“Protože už zase ví víc, než my a víc, než by normální člověk měl. A mě to zajímá!” vyhrkl Bran a vyrazil ven. 

“Morbidní.” zamumlala si Ava sama pro sebe, ale vyrazila ven taky a jen hodila na dveře cedulku “Zavřeno”. Spíš měla starost o Brana. A hlavně jí přeběhl mráz z toho, co Bran prohlásil naposled. “Víc, než by normální člověk měl”... Protože Filip nebyl normální člověk. Nebyl to vůbec člověk. Ale ještě chvíli to chtěli držet v tajemství. Ava Filipovi slíbila, že mu pomůže. Jenže Bran, tak chytrý a vnímavý, byl tak trochu tikající bomba. 

Na okraji lesa Ava chytila Brana za rameno a stáhla ho z cestičky. Položila ruku na kmen jednoho ze stromů a zahleděla se mezi ty další. 

“Boro..? Drahá…?” zavolala váhavě dryádu. A ta se záhy vyloupla z borovice, na které měla Ava přiloženou ruku. 

“Ano, pampeliško? Ah… ta bílá ti tolik sluší.” usmála se Bora a pohladila Aviny bílé vlasy, které měla lékárnice spletené do copu. Ava se začervenala. 

“Děkuji, ehm… Boro, drahoušku, kde je Filip? Víš to?” zeptala se opatrně. Bora přikývla ruce a na chvíli zavřela oči. Stromy nad nimi zašuměly. 

“Navštívil Kelpii s nabídkou. A teď na něm jede směrem na východ.” odpověděla po chvíli. 

“S jakou nabídkou?” vyhrkl Bran. Ale na to Bora jen pokrčila rameny. 

“Tak dobrý sluch už les zase nemá.” odpověděla. 

“Děkujeme ti i za tohle, Boro.” pohladila svou partnerku po tváři Ava. Bora se na ni laskavě usmála a pak ji políbila na špičku nosu. Bran přešlápl. 

“Když vezmu Šejtročka a budu se držet podél lesa, nakonec najedu na cestu k pobřeží, na kterou určitě míří i ti dva… Avo, jdeš se mnou?” podíval se na lékárnici. Ta jen neochotně odtrhla zrak od Bory a přikývla. 

“Jistě, jistě, že ano.” souhlasila. 

Loch dováděl ve vlnách a okolo něj vyskakoval z vody maličký tuleň. Cákali na sebe a smáli se, každý ve svém jazyce. Na břehu seděl Filip s ženou světle hnědých vlasů a plné postavy. 

“Za chvíli dorazí ti dva lidští zvědavci, hm?” zašeptala Róna. Filip přikývl. 

“Omlouvám se, jsou…” odmlčel se. Hledal vhodné slovo. Ale Róna zavrtěla hlavou a zasmála se. 

“Nedělej si s tím starosti.” zašeptala znovu. 

“Jsem rád, že se dokážeš smát.” podotkl Filip. Zase se na chvíli odmlčeli. Ale pak za nimi zašustilo křoví a Filip si povzdechl. 

“Jen pojďte ven vy dva!” prohlásil dost nahlas, aby ho Ava a Bran slyšeli. 

“Já ti říkal, ať se ani nehneš.” zabručel Bran k Avě a vylezl první. Ava se jen zazubila. Jistě, že se pohnula schválně, aby sabotovala ten dětinský plán s úkrytem v křoví. 

“Posaďte se.” vyzval je oba Filip a s Rónou se odvrátili od vody. 

“Tohle je Róna. Selkie.” prohlásil kronikář, když Ava s Branem dosedli. 

“Ah… moc mě to mrzí.” vyhrkla Ava okamžitě. Tak nějak to po cestě vytušila. Ale když to slyšela doopravdy, ještě jednou ji to zabolelo a mnohem víc. Bran si prohlížel Rónu a pak mu oči padly na předmět, který měla po svém boku. Byla to svlečená tulení kůže. Róna jeho pohled následovala a kůži pohladila s neskutečnou láskou. 

“Dvanáct let…” zašeptala. 

“Tolik měl váš první syn. Brant mladší.” podotkl hořce Bran. Oči Róně potemněly. 

“Nezkoušej mě ani na chvíli poučovat, ubohý člověče. Ukradl mi mou vlastní kůži, věznil mě na dohled od mého domova a mé rodiny, ale dost daleko, abych na ně nedosáhla. Udělal mi tři děti, které jsem milovala svým krvácejícím srdcem. A celé to vydával za lásku.” 

“Přesto… zabila jsi je.” odpověděl Bran pevně. Vzhlédla k němu a v očích měla neskutečnou bolest.

“Buď já nebo on! Když jsem tu kůži našla, věděla jsem, že je to konec… buď uteču sama a on je utrápí a umučí… Nebo je uspím ještě jednou naposled já… navěky…” hlas se jí zlomil. Ale Bran ji stále probodával pohledem. 

“Nemohla jsem je vzít s sebou! Byli to chlapci! Nepřežili by! Jen má nejmladší, jen ta se narodila s tulení kůží.” Róna se ohlédla k vodě, kde kelpie zaměstnával malého tuleně, aby neslyšel rozhovor a nářek své matky. 

“Moje maličká Ronan.” zašeptala selkie a zdálo se, že teď už mluví jen sama se sebou “duše jejích bratrů tam teď plavou s ní. Nešlo to jinak. Ale aspoň si voda vzala jejich duše a přivedla je k nám.” 

Ava se podívala prosebně na Filipa a ten pochopil a Rónu objal. Rozvzlykala se mu na rameni. A Bran sklonil hlavu. 

“Doufám, že jsi spokojený.” zasyčela Ava. 

“Dva nevinné životy zmařeny… A pro co? Pro sobeckou pýchu jednoho muže? Občas nenávidím, že jsem taky člověk.” odpověděl Bran. Ava si jej překvapeně prohlédla. Takovou odpověď nečekala. 

“Brane…” oslovila ho Ava. 

“A já nejsem o nic lepší. Pro mou pýchu se ty rány znovu otevřely.” odvětil Bran. Měl vztek. Na sebe, že se choval jako dítě a na Branta, že byl tak krutý. Měl vztek na Rónu, že zabila dvě ze svých tří dětí a největší vztek měl na to, že měla pravdu, když řekla, že to pro ně byla jediná cesta. 

“Nic jsi neotevřel. Je to rána, která se nikdy neuzavře. Bude mě budit ze snů a přepadávat za bílého dne… Ale…” Róna se odmlčela. Bran k ní vzhlížel s upřímnou omluvou v očích.

“Alespoň jsi mě vyslechl, Brane. A nejsi člověk v takovém smyslu v jakém byl Brant. Podívej se na sebe. Dost silný na to snést pravdu, dost odvážný na to přiznat si svou chybu a dost pokorný na to litovat a žádat o odpuštění.” 

Bran opět sklonil hlavu. Na to nemohl nic říct. 

“Myslím, že je čas jít.” řekl pomalu Filip a zvedl se. Róna jej objala a pak si znovu oblékla svou kůži a skočila do vody za svou dcerou. Tam ji v její tulení podobě objal také kelpie a ten pak naopak z vody vylezl. 

“Takže domů?” zazubil se a Filip kývl. 

“Moment… co jsi musel tady tomuhle slíbit, aby tě sem odvezl?” zamračila se Ava. 

“Nic. Chtěl vidět svou sestřenici na svobodě už dlouho. Od něj jsem její příběh znal a když dnes Bran přinesl ony… zprávy, věděl jsem, že sem chceme oba.” odpověděl Filip. 

“Ale chápu, že ve mě nemáš důvěru, drahoušku, takže na zpáteční cestě na mě klidně může jet Bran.” zazubil se kelpie “v tu chvíli opět dostanu, to co chci a aspoň takhle si mě ten krásný dřevorubec osedlá…” 

Filipovi se málem natáhlo a Ava se zhnusením otřásla. Bran se jen ušklíbl. 

“Nech si zajít chuť… Lochu.”