Jídlo, nejlepší přítel člověka - #Wordvember 2020, příběh čtrnáctý

Jabán, vy Žaláti! 
Hanba mi, drazí, hanba mi! Já úplně zapomněla, že mám dneska napsat povídku pro #Wordvember. A stíhám to tedy tak, tak. Dobře mi tak, nezodpovědnému lotrovi. Snad vám povídka nebude připadat příliš uspěchaná. Já si půjdu sypat popel na hlavu, že jsem na to zapomněla a ještě ke všemu při tak skvělému tématu! 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

14. Jídlo, nejlepší přítel člověka 

“Netušila jsem, že ses naučila vařit… a tak dobře.” pousmála se spokojeně Rasha a vložila si do úst kousek masa, které odtrhla od kosti. Yewa přikývla na souhlas. 

“Je to docela novinka, ale myslím, že tomu přicházím na kloub.” odpověděla. 

“A my rozhodně přicházíme na chuť!” vyhrkl Anis a hladově si ukousl králičího běhu. 

“Jsem moc ráda, že vám chutná.” přikývla Yewa. Všichni souhlasně zamumlali, většina skupinky měla plná ústa pečeného králíka na kmíně. 

“Jak to vlastně máte vy? Kdo obstarává jídlo, když se vám nepodaří potkat hostinec?” zeptala se zvědavě Yewa. 

“Oh… to budu já.” přiznala Kira, která byla od prvního večera, co překročili práh do útulného a hojně vybaveného domu nejvíce potichu. 

“Vskutku? Nemělo by mě to překvapovat, tvůj luk vypadá jako luk dobrého lovce.” pokývala hlavou Yewa. 

“Kila loshodně loví výpolně.” souhlasil ihned Kavalír. 

“A vaří taky… I když od chvíle, co jsme použili kotlík, jako zbraň, jsme se museli smířit s obyčejným opékáním na klacku nad ohněm.” Anis se při vzpomínce na kotlík zachmuřil. Byla z něj skvělá polévka. Bohužel se potřebovali nějak ubránit a očividně majznout vlka po hlavě kotlíkem bylo to jediné, co jim situace nabídla. A že těch vlků bylo víc, kotlík v lítém souboji  zaplatil životem. 

“Vaříš ráda, Kiro?” zeptala se Yewa zvědavě. Na to Kira přikývla. 

“Co kdybych tě pozvala k nám do kuchyně? Moc ráda se naučím nějaký tvůj recept.” navrhla Yewa. Kira trochu znejistěla. Před jídlem měla možnost do kuchyně nakouknout a měla pocit, že polovinu věcí nepoznává. 

“Otec vždycky říkal, že jídlo je nejlepší přítel člověka a mělo by se mezi lidmi sdílet.” pokračovala Yewa. 

“Když odpustíš, tvůj otec na to také trochu vypadá.” podotkla Rasha s drzým úšklebkem. 

“To až teprve teď, když jej museli vzít do městské rady. Předtím jsme si ani takhle dobře nebydleli.” odvětila Yewa. 

“Ale o tom jídle to tvrdil vždycky.” zamumlala a zahleděla se raději do talíře. Rasha ji objala kolem ramen a přitáhla si ji po lavici blíže. 

“Vždyť já vím, ty moje koblížko.” zavrněla spokojeně a věnovala Yewě letmý polibek do vlasů. 

“Takže… Dnes večer nám uvaří Kira?” vrátil se Anis k tomu, co považoval za důležité. 

“Mohli bychom uvařit každý to, co umí.” navrhla Rasha. Yewa k ní zvědavě zvedla pohled. 

“A než se zeptáš, ano, umím vařit. Sice jen jednu věc, takže se nikdo neopovažujte udělat to samé, ale tu jednu věc umím skvěle.” prohlásila Rasha pevně. 

“A co to je?” zeptala se Kira. Rasha polkla.

“Vajíčka… taková ta… rozmracasená…” vysvětlila a trochu zakroužila rukou ve vzduchu. 

“Myslíš míchaná?” pozvedl obočí Anis. 

“No, míchaná… Mě vždycky připadala spíš na cucky.” odvětila Rasha. 

“Dosela se o nejlepšího pšítele tvého šlověka pojím…” podotkl Kavalír. Rasha se naoko uraženě zamračila. 

“A ty snad vařit umíš? Nějaké překotné jídlo?” zeptala se vyzývavě. 

“Něso umím.” přikývl Kavalír. 

“Tak tedy dohoda platí! Každý z nás uvaří, co umí nejlépe a pak se večer navzájem pohostíme.” plácl spokojeně Anis dlaněmi. 

“Už se těším… Mimochodem, máte tady v lesích kance?” zeptala se Kira s jiskřičkami v očích. 

“Nejsem… si jistá..?” zaváhala Yewa. 

“Tvůj nejlepší přítel je rovnou kanec, huh?” odtušil Anis. Kira pokývala hlavou. 

“Když už, tak už, no ne? Ale klidně se smířím i s něčím menším… Takové divoké sele třeba by taky nebylo na škodu.” prohlásila nevinným hláskem.

“Plosím, še vtipkuješ?” ujistil se Kavalír. Kira se na něj tázavě otočila. 

“Slyšel jsem, jak se loví kansi. Šekni mi, še vtipkuješ.” zopakoval Kavalír, ale jeho hlas byl velice nejistý. Kira se široce zazubila. 

“Oh prosím tě, ty tradiční přeslavné lovy kance na mě nic nemají.” prohlásila pyšně. Kavalír velice váhal, jestli má odvahu se ptát na cokoli více.