#Wordvember2024 - Jenom kapička(u)

Jabán, vy Žaláti! 

Víte, jak vypadá sotva naplněná kvóta minimálního počtu slov? Asi jako dnešní povídka. Cíl je pětset slov a pro jednou se nic nestane, když ho nepřetáhnu aspoň o dvě stovky. Pořád si myslím, že je to povídka poměrně příjemná na čtení a třeba někoho v tom zatraceném listopadu zahřeje. 

#Wordvember #Wordvember2024 #Slovopad #Slovopad2024

Jenom kapička(u)

 “Budeme dělat koblížky!” prohlásila Minerva, když Sibyla scházela schody dolů do kuchyně. 

“Ah… Dobře.” pokývala Sibyla hlavou a pomalu se probírala. Měla raději pomalá rána, ale s Minervou bylo všechno tak nějak najednou, hurá a hned. 

“Čekala jsem víc… Zděšení.” Minerva pozorovala Sibylu, jak už si po paměti našla namletou kávu a zalévá ji horkou vodu. 

“Dej mi kapičku…” zamumlala Sibyla. Potřebovala se probrat. 

“Myslíš chviličku?” zeptala se Minerva. 

“Ne. Kapičku.” odpověděla Sibyla a usrkla kávy. Mezi čarodějnicemi nastalo ticho. Minerva čekala a čekala. 

“Takže…?” zašeptala nakonec, napnutá jak kšandy. 

“Proč děláme koblihy? Kolik? Neříkej, že kvůli tomu musíme nakoupit…” otočila se na ni Sibyla konečně. Minerva se usmála a spokojeně zatleskala rukama. 

“Tady je moje drahá bručivá kamarádka!” vyhrkla nadšeně a podle výrazu na tváři Sibyly také moc nahlas. 

“Pardon.” omluvila se hned. 

“To nic.” mávla nad tím Sibyla rukou. Pomalu si na to už zvykala. Trochu jí to vrtalo hlavou. Přečkala tady zimu. Ale venku se oteplovalo, brzy bude zase vhodné počasí na cestování po svých. A ona si zvykala. Bylo to nebezpečné. 

“Abych ti odpověděla na tvé otázky, drahá přítelkyně. Prostě jsem se rozhodla, že uděláme koblížky. Navíc máme ještě spoustu marmelády z minulého roku a bylo by dobré ji použít, než začneme dělat letošní. Kolik jich uděláme, to je jen na nás. Ale ne, nakoupit není potřeba, všechno, co potřebujeme mám tady.” 

A do toho všeho jí Minerva říkala “kamarádko” a “přítelkyně”. Sibyla nikdy neplánovala zůstat napořád. Ale přes tu zimu, kterou tady byla, jejich vztah došel až tak daleko. Bylo to daleko? Minerva byla někdo, kdo dokázal vytáhnout slovo “přítelkyně” i po pár hodinách známosti. Asi by si s tím Sibyla neměla dělat takovou hlavu. Ona sama zatím o Minervě přemýšlela jako o společnici. Dělala jí přece jen společnost. Otázkou bylo, kde je ten rozdíl. A kde je ta hranice a jesli už ji náhodou nepřekročila, aniž by si toho všimla? 

“Sibylo, drahoušku, vnímáš mě?” Minervin starostlivý hlas pronikl do Sibylina vědomí. 

“Ah, jistě…” pokývala, ale měla pocit, že se akorát probrala ze sna. 

“Opravdu ti stačila jenom ta první kapička kávy?” zazubila se na ni Minerva vesele. Byla jako sluníčko, které dokázalo nejen rozzářit, ale také prohřát každé místo, na které přišla. 

“Možná na tebe potřebuji trochu více, než jenom kapičku.” přikývla Sibyla a znovu se napila onoho kouzelného nápoje. 

Minerva kávu nepila. Když se jí Sibyla objevila u dveří, ani netušila, co to vlastně je. Ale okamžitě byla nadšená to vyzkoušet. A jak rychle ji Minerva vyběhla pořídit, tak rychle od sebe pak odstrčila hrnek, když si z něj poprvé usrkla. Rozhodla se raději zůstat u čaje a tak celá piksla, kterou koupily u Barnabáše, byla jen Sibyly… 

Jak tak nad tím Sibyla přemýšlela, té kávy nekoupily tenkrát tolik. Rozhodně ne, aby jí bylo v té piksle tolik i po dvou měsících. Měla by už v tuhle chvíli škrábat lžičkou pod dně. 

“Minervo…” oslovila Sibyla svou… společnici. 

“Ano?” 

“Ty jsi kupovala kávu?” zeptala se Sibyla, zatímco brala do ruky pikslu a nahlížela dovnitř. Byla ještě z dobré poloviny plná. 

“Asi dva týdny zpátky. Proč…?” 

“Jen tak… Nechceš taky kapičku?”