Kdo chtěl víc, nemá nic - #Wordvember 2020, příběh dvacátý šestý

Jabán, vy Žaláti! 
Představuji vám asi nejdelší povídku letošní #Wordvember výzvy! Nejdelší a asi nejtemnější. Doufám, že budete napjatí až do konce a nebudete se na mě zlobit. Holt ze sebe tu temnotu nějak musím dostat a tohle byla nakonec ideální příležitost... A to jsem myslela, že budu mít problém vůbec splnit limit. A já ho přitom bez deseti slov splnila třikrát.... Tak mi prosím dejte vědět každičkou vaši myšlenku. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

26. Kdo chtěl víc, nemá nic

“Možná bychom si tu měli zaplatit pokoj na večer a pak si třeba nakoupit.” navrhla Rasha po jídle. 

“Nakoupit? Myslela jsem, že zásobení jsme dostatečně.” namítla Kira.

“To jšme, ale ty potšepuješ nové poty.” odpověděl jí hned Kavalír.

“To také… a navíc se můžeme prostě projít po krámcích a třeba objevíme něco, co by se nám líbilo. Nebo našim blízkým.” pokračovala Rasha ve své myšlence. Zatímco Kavalír přikyvoval, Kira s Anisem se po ní váhavě podívali. 

“Něco, co bychom jim mohli poslat? Jako dárek? Památku?” zkusila to Rasha. 

“Na co…? Pamatovat si nic nemůžou, protože tady nebyli a my nemůžeme vědět, co potřebují…” odpověděl Anis. 

“Ale… Něco jako památka od vás, že jste si vzpomněli.” namítla Rasha. 

“Od toho píšeme dopisy.” odvětila Kira. 

“Vážně… Vy bohatí lidé a vaše prazvláštní zvyky.” pokroutil hlavou Anis. Rasha se na něj zamračila. 

“Nemyslím si, že by moje rodina ocenila nějaké cetky.” broukla Kira. 

“Ale to nejsou cetky!” vyhrkla téměř zoufale Rasha. 

“Jsou to předměty, které mají udělat radost a zahřát u srdce, protože jsou znázorněním toho, že si na obdarovaného někdo v dobrém vzpomněl a nosí ho srdci a chce mu udělat radost…” pokusila se  o pořádné vysvětlení. Kira prostě jen pokrčila rameny a pokroutila hlavou. 

“Já tomu principu rozumím… Jen mi věř, že nikdo, koho znám v mém domovském chrámu, tohle neocení.” prohlásil Anis. 

“Vážně? Nikdo koho znáš by neocenil nějaký dárek?” zamračila se Rasha. 

“Jistě by někdo ocenil něco praktického, jako bojovou hůl, nebo rukavice, ale nemám tušení, co kdo z nich v tuhle chvíli potřebuje.” odpověděl Anis. Rasha si povzdechla. 

“Já se vzdávám! Kavalíre, prosím, nechceš si to přebrat?” otočila se blondýnka na mladíka naproti sobě. Kavalír jen zavrtěl hlavou, sám měl teď spoustu práce s přehodnocováním svého plánu obstarat Kiře něco hezkého, co by se jí při jejich nakupování zalíbilo… Třeba by jí aspoň mohl koupit ty boty? Nebo na ně alespoň přispěje. Rasha Kavalíra nenudila, aby zastal její místo v onom argumentu a tak se na vteřinu rozhostilo ticho. To přerušil až tichý hlásek, doprovázený přerušovaným taháním za Kavalírovu kápi. 

“Prosím… vy jste opravdu pan Kavalír?” zamumlal malý chlapec s kšticí neupravených černých vlasů, sotva se na něj mladý zloděj otočil. 

“Ano, jšem.” přikývl Kavalír. Chlapec se nejiště ohlédl a když se skupinka podívala stejným směrem, uviděla mladou dívku, která je do teď obsluhovala, jak nenápadně mává na chlapce, aby pokračoval. Kavalír tedy sklonil své oči zpět ke klukovi. 

“Myslíte, že… bychom vás mohli o něco poprosit? Dáme vám tady pokoj a až se ubytujete…” chlapec nejistě přešlápl a znovu se ohlédl. Kavalír mu dal ruku na rameno. 

“Doneš klíš. Aš še upytujeme, půjdeme do měšta. Vy ši šatím dejte dohlomady, šo potšepujete a vešel, aš še vlátíme, pšijďte.” prohlásil, načež chlapec přikývnul a odešel. 

“No, takše, poty plo Kilu, šo dál?” vrátil se Kavalír plynule k předchozímu rozhovoru se skupinkou. 

Večer, když vešli do pokoje, už je tam čekal malý kluk a s ním tam postávala i dívka, kterou také už dobře znali. Kavalír zaujal místo v čele a po rozpačitých pozdravech vyzval jejich dva hosty, aby jim oznámili, co potřebují. 

“Netvrdila nám právě ona, že Šámotova kronika není tak špatná, jak se říká?” bručel Anis, když se o pár hodin později plížili tichým městěm. 

“Šššš… Kdo jšme my, apychom šlešnu Anniku šoudili?” odvětil Kavalír. Neptal se doopravdy. 

Kavalír vykoukl zpoza rohu a jakmile zahlédl, koho potřepoval, pokynul na Rashu a Anise. Ti vyběhli do ulice, zatímco Kavalír s Kirou zůstali ve tmě. Po pár tlumených výkřicích a ranách se ozvalo zahoukání sovy. Na znamení Kavalír s Kirou přeběhli ulici a přidali se ke svým přátelům, kteří již stihli dva náhodné Šámoty svázat a zacpat jim ústa. 

“Tak… a teď nás odvedete za hlavním Šámotem, nebo si mě nepřejte.” zasykla přísně Rasha. Oba dva muži začali kroutit hlavou a pokoušeli se pitvořit i přes staré ponošky plné bramborových oškrabin v ústech. Ve vteřině stáhla Kira před muži s připraveným lukem a špičkou šípu do něj vsazeného je oba polechtala na krku. 

“Uvědomujete si, že zprávu dokáže doručit i jeden jediný posel a vy jste dva? Nenechte se přemlouvat.” 

Byla to první věc, co dívka pronesla od chvíle, kdy mluvili s Annikou a jejím synkem a všem z toho ztuhla krev v žilách. I jejím třem přátelům, kteří už Kiru dobře znali. Oba “pouliční Šámotové” raději ihned obrátili a začali přikyvovat na souhlas tomu, že skupinku za hlavním Šámotem odvedou. Kira sklopila luk se šípem a ještě věnovala těm dvěma velice zlý pohled, než se zařadila dozadu.

“Do teď še tady šeptalo o mě, teď še pude šeptat o topě.” prohodil Kavalír. Kira se lehce pousmála, jako byli všichni zvyklí. 

Vystrašení těch dvou jim pak zařídilo pěkně rychlou cestu k zadním dveřím jednoho z obchodů. Jediný Kavalír si dobře vybavoval, že se jedná o zlatnictví. Muži byli propuštěni ještě před vstupem dovnitř a s tím, jak se s omluvami párkrát zbrkle uklonili směrem ke Kiře, nikdo nepochyboval, že budou držet ústa. Sotva byli ti dva z dohledu, Kavalír vzal za kliku. Dveře se tiše otevřely dovnitř. 

“Není zamčeno?” zamračila se Rasha. 

“Nepylo ani zavšeno…” zašeptal Kavalír. Všichni teď byli v pozoru víc, než předtím. Opatrně vešli do místnosti, která byla osvětlená jedinou lucernou visící z podpěrného středového trámu. Zdálo se, že jsou v zadní skladovací místnosti, okolo nich bylo spousta pevně zamčených a zapečetěných truhlic a beden. Kousek od trámu byl otevřený poklop v podlaze vedoucí do sklepa. Kavalír, jelikož vedl, se jako první k poklopu připlížil, lehl si na zem a nahlédl dovnitř. Pak zamával na ostatní, aby ho následovali a co nejopatrněji slezl po dřevěných schodech dolů. Ocitli se v první sklepní místnosti, ve které toho moc nebylo. Jen pár zatlučených beden. V levé stěně od schodů byly další dveře, opět pootevřené. A zpoza těch šla slyšet hádka. 

“Jak se opovažuješ, jak si vůbec můžeš myslet, že ti tohle bude donekonečna procházet, Tomáši?! Když se po městě začaly shromažďovat drby a šepty, tak jsme se sice cítili nesví, ale nikdo necítil tu nutnost s tím něco dělat. Ale ty teď vydíráš nevinné lidi s tím, co jsi zjistil a slibuješ zničit jejich životy, pokud ti nezaplatí za mlčenlivost? Jsi zlatník, Tomáši a člen městské rady! Kolik peněz navíc ještě potřebuješ?!” 

Byl to ženský hlas. Pěkně rozčílený ženský hlas. Kavalír a v jeho stopách i ostatní se pomalu, pomalounku plížili ke dveřím. Trvalo to dlouho, jelikož každý jejich pohyb zpomalovali jak nejvíce mohli. 

“Marto, tak pojď sem a nech si to vysvětlit. Buduji impérium. A dělám to pro nás dva. Budeme mít ten nejkrásnější dům, největší zahradu, nejlepší služebnictvo a ještě mnohem víc. A budeme mít celé město v hrsti.” 

Mužský hlas byl slizký, podlézavý a vypočítavý. 

“Ale já nechci víc! A nechci tohle! Je mi z toho všeho zle, abys věděl!” křičela Marta na Tomáše, podle všeho na svého manžela. 

“Tak nechceš, jo? Tak tohle se ti nelíbí? Taky ti můžu sebrat všechny tvoje věci a nechat tě na chodníku s holým zadkem, jak jsem tě potkal! A co pak? Vrátíš se za svými špinavými rodiči? Kat a jeho žena…” 

Následující zvuk bylo zcela jasné odplivnutí. Čtveřice už v tuhle chvíli byla u dveří a škvírou viděli ženu v pěkných, modrých šatech s vlasy ale jen spěšně sepnutými do drdolu, snad sem přišla probraná ze spánku. Nebo sotva před uložením k němu. Z muže šlo v tomhle úhlu vidět jen rameno a levá paže. co šlo z místnosti vidět dál, byly truhlice, zavřené i otevřené. Sošky, poháry, zbraně. Zjevně cokoli cenného, co byl někdo ochotný darovat za Šámotovo mlčení. A z úst Šámota se mezitím hrnuly urážky na jeho ženu a její katovskou rodinu. Rasha už sjížděla rukou k meči a Anis se připravoval, že vtrhne dovnitř, když to Marta nevydržela. Popadla sošku, která byla z velice pěkného kamene a rozmáchla se. Čtveřice sotva zadržela své vyděšené výkřiky. Teď  už z Šámota nešlo vidět nic, šlo jen slyšet jeho bezvládné tělo dopadající na zem. Kavalír naznačil ostatním, aby zůstali, kde jsou a tiše se vkradl do místnosti. 

“Kdo jste? Nechtě mě být!! Co chcete??” rozkřikla se okamžitě Marta. 

“Jdu ši jen plo kloniku… Ten odpolný šloděj, ktelý nepohého pána šapil ši ji jiště odnešl š šebou. A tu vlašednou šplaň také.” 

Bylo ticho. A po chvilce, která se zdála jako věčnost, vyšel Kavalír ven, pod paží si nesl tlustou knihu, v ruce měl stoh dopisů a v té druhé držel zakrvácenou kamennou sošku. 

“Půjdeme.” prohlásil klidně a zamířil po schodech ven. Rasha a Anis se nejistě vydali za ním. Kira ještě nakoukla dovnitř. Nad tělem plešatého muže s rozbitou lebkou stála Marta a zdálo se, že už ani neví, co se děje. Kira k ní došla a vzala ji za předloktí. 

“Pojďte… Najdete ho ráno.” zamumlala a jak jemně zatáhla, Marta se nechala vyvést ven. Kira se po Šámotovi neohlížela. Nedokázala v sobě vybojovat slitování s mužem, který chtěl víc a víc a kvůli tomu se rozhodl pošlapat životy všech okolo. Teď měl, co si zasloužil…