Kdo z koho - #Wordvember 2020, příběh devatenáctý

Jabán, vy Žaláti! 
Další #Wordvember den! Pokračujeme v našem velikém průšvihu se světýlky. Nemysleli jste si, že to necháme být po jedné povídce, že ne? Pchá! Vyrážíme na pěknou sérii na sebe navazujících povídek, které se budou točit okolo průšvihu, za který naši hrdinové vůbec nemůžou, ale jak se to tak hrdinům stává, jsou do něj vtaženi. Nu, dejte mi vědět, co si o tom všem myslíte a těšte se na zítřek. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

19. Kdo z koho

“Opravdu věříš, že je to dobrý nápad?” zaváhal nejistě Anis a ani se na Kiru nedíval. Ona moc dobře věděla, že mluví na ni a on se odmítal očima odlepit od země, protože potřetí už o kořen zakopnout nechce. 

“Je to plán. Ne nápad.” odpověděla Kira a absolutně ignorovala tu část “dobrý”, na kterou se Anis ptal. Nevěděla, jestli je to dobrý plán. Byl to plán, který měla. A nikdo jiný očividně s ničím lepším nepřicházel. 

“Tak jsme tady…” prohlásil Přemek, který je měl za úkol zavést do té části lesa, kde se zjevovala záhadná světýlka. Bylo těsně před polednem a tak se sem nebáli vydat všichni. Kira si byla jistá, že přes den je bludičky nikam svádět nebudou. Nikdo jí nevymlouval, že to jsou bludičky. Skupinka ji už od setkání s Královnou Víl prohlásila za jejich odborníka na Skrytý Lid a vše s ním byť jen vzdáleně spojené. 

“Takže tady to začíná, hm? A většinou poskakují dál, hlouběji do lesa, že?” oslovila Kira Přemka, který nejistě postával kousek za nimi. 

“Jo, přesně tak. Míří tam, hlouběji…” pokýval mladý muž hlavou a mávl tím směrem rukou. Rozhodně se ale nehodlal přiblížit. Kira to chápala a rozhodně ho nehodala nutit, nebo přemlouvat. 

“Půda je tu fult pevná. Šádné pašiny!” zahlásil Kavalír, který už se vydal trochu napřed. Kira  se prudce otočila. 

“Vrať se zpátky!” vyhrkla. Kavalír si odhrnul vlasy z očí a pozvedl tázavě obočí. 

“Je všední den.” podotkl. 

“Je… Já vím…” polkla Kira. Jistě, je všední den. Proč by to tam nemohl Kavalír prozkoumat, teď, když je slunce nad jejich hlavami. 

“Skusím to… ještě támhle…” prohlásil váhavě Kavalír a mávnul rukou opačným směrem, než měla být obávaná oblast světýlek. Kira přikývla, docela vděčná, že to nerozmazává. Mezitím Kavalírovo místo zaujala Rasha. 

“Nevím, jak přesně se mám po něčem dívat, ale můžu ti s jistotou říct, že půda tady moc měkká není. Kavalír měl pravdu.” zahlásila po chvíli. 

“Děkuji.” kývla Kira a sledovala okolí. Ať už nasouchala sebe víc, neslyšela žádné zurčení vody. Ale pokud bludičky nelákají muže z cesty, aby je utopily, co s nimi dělají? Nic jiného si nepamatovala. A těžko je asi naváděly k pokladům, to by jim pak dovolily se vrátit. Nespokojeně dupla do země a pak se automaticky lesu omluvila. Bude si holt muset pro odpovědi v noci, teď, ve dne, jí les nic neprozradil. 

Rasha strávila odpoledne ostřením meče, zatímco Kira obstarala železné přívěsky. Jaké štěstí, že byl ve vesnici kovář. Přívěsky nebyly nic extra, prostě dva železné kroužky, pro každou jeden. Anise s Kavalírem usadili v hospodě, s čímž Anis velice nadšeně souhlasil a Kavalír se nebránil. Hodinu po západu slunce potom dívky vyrazily.

“Jsi nervózní?” zeptala se Rasha starostlivě, když vkročily mezi stromy a les jako kdyby spolkl tichý ruch večerní vesnice. 

“Trochu… trochu hodně.” přiznala Kira. 

“Co když se pletu? Co když se nic nedozvím? Co když… Co když…” Kiřina mysl vířila velice divoce. Rasha se postavila před ni a donutila ji zastavit. Položila jí dlanš na ramena a stiskla. 

“Poslouchej mě. Sama jsi říkala, že Skrytý Lid si velice rád hraje s lidskou myslí. A ty je nemůžeš nechat tě zblbnout, vím, že to víš. Jdeme tam a staneme jim tváří v tváře… Budou mít tváře, že jo?” ujistila se Rasha pro jistotu. 

“Jo, budou.” kývla Kira. Rasha si oddychla. 

“Budeme tam stát a bude to souboj slov a myslí, takové kdo z koho. A my jim to kdo z koho nenecháme. Jasnačka?” 

Kira nemohla, než přikývnout. Rasha ji pevně objala a pak se znovu zařadila vedle ní s rukou na jílci meče. Vyrazily dál a vskutku netrvalo dlouho, než se před nimi mezi stromy začaly blýskat malá světýlka. Když se dívky přiblížily a pořádně si světýlka prohlédly, mohly viděl postavy velké sotva jako dlaň s nataženými prsty. Povlávaly ve vzduchu, siluety dětských košilek s hlavičkami vypadajícími jako planoucí špičky sirek. Kira vystoupila spoza stromů a Rasha zaujala místo za jejím pravým ramenem, připravená na všechno. 

“Ehm, ehm…” odkašlala si Kira, ale zdálo se, že bludičky si dál poskakují sem a tam a nevěnují jí jedinou pozornost. 

“Haló! Dovolte mi… Přišly jsme sem promluvit s lesem!” prohlásila pevně Kira. Ani jedla bludička se na ni neotočila, ale společenství se rozezvonilo vysokých chichotáním. 

“Chceme promluvit s kýmkoli, kdo mluví za tento les a jeho obyvatele.” ozvala se Kira, už docela neochvějně. Chichotání zesílilo a opakovalo se pokaždé, jako vlna, kdykoli se Kira pokusila bytosti oslovit. 

“A dost!” vyhrkla Kira, stáhla z ramene luk, z toulce vytáhla šíp a jednou dobře mířenou střelou zasekla šíp do země uprostřed skupiny bludiček. Moc dobře věděla, že ani jednu nezasáhla. Ale chichotání v tu chvíli utichlo a žádný jiný zvuk nočního lesa nebyl nadoslech. Bludičky jako kdyby se zasekly v prostoru, pak sebou cukly, jak se otočily na Kiru a Rashu a vzápětí se rozdělily do dvou řad a utvořily špalír. Mezi stromy se zaleskly přesky bot. Byly to vysoké boty lehce hnědé barvy. Mezi stromy stál vysoký, vskutku vysoký muž s dlouhýma, špičatýma ušima, oděn do zeleného loveckého oděnu a ze zad mu splýval kabát, ve kterém se míchaly a odrážely všechny barvy lesa v současném ročním období. 

“Jaká opovážlivost, vskutku…” poznamenal hlasem, který se k dívkám nesl jako ozvěna skrze stromy a zněl jako šumění listí. Rasha si ihned uvědomila, že mají tu čest s mužem, který před pár dny tak moc zuřil kvůli dítěti Královny Víl. 

“Králi Elfů, vrať vesnici její muže, takové, jací k tobě přišli!” vyhrkla Kira okamžitě. Dlouhé, úzké obočí se na králově tváři tázavě nadzvedlo. 

“Vskutku…?” optal se. Kira zasykla. 

“Nehraj se mnou hry, jakými je tvůj lid proslulý… Na to nejsem uspokojivé sousto!” vyhrkla Kira. Král Elfů pozvedl ruce a velice důležitě si na nich upravoval své kožené rukavice olemované bílou kožešinkou. 

“Dílo je dokonáno, Královna Víl už své napůl lidské dítě má. To, že v království odlákáš a necháš zmizet všechny další muže, to už ničemu nepomůže.” Kira zatínala pěsti. Vlastně neměla žádný plán, jen chtěla mluvit s lesem, s někým, kdo v lese hovoří za jeho obyvatele. Samotný Král Elfů byl naprosto mimo její představy. Zdálo se ale, že její poslední slova uhodila hřebíček na hlavičku. nebo možná hříbeček na klobouček. Král se po dívkách ostře podíval a jak mávnul rukou, hlavičky bludiček vzplály větším, agresivnějším plamenem. U Králových nohou se objevily čtyři psí hlavy, spletené z větví stromů a zdálo se, že hluboce, hrdelně vrčí. Kira s polknutím ustoupila a ucítila za sebou Rashinu hruď. Obě věděly, že neutečou a Rashin rytířský výcvik jí nedovolil ustoupit byť o krok. 

Dívky cítily, jak se schyluje ke vteřině, v níž po nich dřevěná psiska skočí a Bludičky se snesou na jejich těla. Tím momentem pak proletěl šíp, zjevující se odkudsi ze tmy a zabodávájící se přesně do místa, ze kterého trčel Kiřin šíp. Pozornost všech se přesunula k ženě vystupující ze stínů. Její vlnité vlasy byly plné kořínků a větviček a působily velice pocuchaně. Ale ani tak neskryly kravské uši. Žena měla také kravský ocas, kterým nespokojeně švihala. 

“Královna je vskutku prozíravá… Zavírat nebohé muže v podzemní síni ti zabránit nemohu, ale opovaž se skřivit mé dceři jeden vlásek a já a mé sestry ti rozebereme psinec na jednotlivé větvičky.” varovně promluvila Huldra. Když se teď postavila mezi dívky a Krále, Rasha s Kirou mohly vidět díru v jejích zádech, okolo které rostl mech a sem, tam, malý choroš. Král se rozesmál, ale v tu chvíli Huldra vystřelila další šíp a ten se zabodl těsně před jeho nohy. Toulec se šípy měla zavěšený na opasku, což byl jediný kus oděvu, který ji halil. Psi, kteří při prvním šípu utichli, nyní nejistě zakňučeli a skryli se ve stínech za svým pánem. Ten nespokojeně sykl, otočil se tak, že za ním plášť zavlál jako ve větru a zmizel. Bludičky se mezitím přikrčily u země. Huldra si vytrhla oba své šípy ze země a strčila je zpět do svého toulce. 

“Měly bychom jít…” prohlásila a zamířila mezi stromy, dál od vesnice. 

“Ale… To ne, my musíme zpátky…” zaváhala Kira a rukou ukázala na sebe, směrem, kterým byla vesnice a jejich přátelé. Huldra zavrtěla hlavou. 

“Věř mi, tam už vás nikdo nečeká. Pojďte se mnou.” a s těmi slovy se znovu rozešla. Bludičky se pomalu roztančily u jejích nohou a osvětlovaly cestu oběma dívkám, které teď neměly již mnoho na výběr a tak se tedy vydaly hlouběji do lesa, ve stopách své zachránkyně.