Lektvar - #Wordvember 2020, příběh pátý

Jabán, vy Žaláti! 
Tahle povídka je zatím nejdelší, jakou jsem pro letošní #Wordvember napsala. Taky jsem do něj musela nacpat pět postav! Ano, naše banda se konečně potkává a sami posuďte, jak velká katastrofa to je.
Přijde mi, že se moje povídky zatím drží takového "wholesome" tónu. Minimálně tahle mi ho stoprocentně navozuje a pokud se mi to podaří vést takhle celý #Wordvember, budu za A) šokována a za B) velice spokojená. Tak posuďte sami. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

5. Lektvar

“Potřebuji něco na spaní!” 

“Potřebuji něco na rychlost a sílu!”

“Potšepuji něco na slepšení slaku!”

“Potřebuji něco na kocovinu!” 

Trojice dobrodruhů se otočila na posledního, který se zprudka nakláněl přes pult. Všichni tři chtěli nějaký inteligentní, rozumný lektvar… 

“Kocovinu..?” pozvedla obočí brunetka, pak zavrtěla hlavou a pokusila se od pultu odtlačit i další dva překvapené dobrodruhy.

“Byla jsem tu první!” vykřikla Kira a snažila se upoutat pozornost staršího muže, který k nim byl otočen zády. 

“To jsi  rozhodně nebyla, máš akorát tak dlouhé nohy!” vykřikla blondýnka a pokusila se odstrčit Kiru rameny. 

“Mohly byste přestat řvát??!” okřikl je mnich a natlačil se na dívky, aniž by si uvědomil, že vedle něj měl ještě někdo stát. Pohlédl přes pult. 

“Plosímvás…” mladík v kápi se vyloupl ze stínů za pultem přímo vedle prodavače a jedním prstem mu lehce poklepal na rameno. 

“Hej! TO je podvod!” vykřikla Rasha, chmátla po kápi a přitáhla si Kavalíra s sebou. Ten se neochotně rozplácl zády na pultu. 

“Tak… a teď můžete jít.” otočil se pomalu starší muž. Dlouhé, hnědé vousy měl spletené do copu a omotané okolo krku. Na sobě měl hnědou róbu, praktická barva, většina skvrn na ní jistě nešla vidět. Probodával skupinku drobnýma očima schovanýma za půlměsícovými brýlemi.

“Ale my… Já potřebuji nakoupit!” vykřikla Rasha a ihned zase Kavalíra pustila. 

“Já také! A byla jsem tu první!” vyhrkla Kira. 

“Já vám tady umírám!!” přidal se také Anis. Mezitím Kavalír sklouzl z pultu a připojil se ke stínům u země, aby se opatrně dostal za starého prodavače. Jeho již teď bystré oči klouzaly z jednoho předmětu na druhý a mysl velice rychle a zdatně odhadovala cenu. 

“Potřebujete odejít… Všichni... tři…” prodavač je přejel zmateným pohledem. Pak se podíval ke svým nohám. Zamračil se, vzal Kavalíra za rameno a až překvapivě silným chvatem jej přehodil přes pult. 

“A tohohle vemte ze dveří s sebou!” prohlásil. Rasha koukla po Kavalírovi, který se zaúpěním skončil u jejích nohou a pak si znovu prohlédla prodavače. Jeho nabídka teď nezněla tak špatně. 

“Půjdeme. Máte pravdu. Žádný lektvar nepotřebujeme… Nikdo z nás…” přikyvovala rychle, chytla Kavalírův flígr a už ho tahala po zemi ke dveřím. Když si Anis a Kira všimli, že ta největší z nich, ta, která má meč a štít na zádech, velice rychle couvá pryč, oba dva hmátli každý po jednom z Kavalírových kotníků a následovali ji. 

Sotva byli venku, zahnuli za roh a za druhý, tam pustili Kavalíra na zem a všichni tři si sedli na zem, zády se opírajíc o budovu, za kterou se schovávali. 

“Ehm.. děkuji sa odnos…” zahuhlal Kavalír. Pak se posadil, zašátral v brašně a postupně hodil zdánlivé náhodné předměty Rashe, Kiře i Anisovi. 

“Co to je?” zeptal se zvědavě Anic, zatímco si prohlížel lahvičku žluté tekutiny. 

“Sylové vajíčko s sitlonovou šťávou.” odpověděl Kavalír. 

“A tohle?” pozvedla si k očím Kira váček plný sušeného listí. 

“Pylinková směs, salej ji holkou vodou a udělej čaj pšed spaním.” vysvětlil Kavalír. 

“A…” Rasha zvedla ruku s ampulkou plnou zvláštních hnědých zrnek. 

“Kávové popy… Losdltit, salít holkou vodou a tlochu dochutit mlékem…” odpověděl Kavalír i jí. Pak zašátral v kapse a vytáhl poslední lahvičku, byla v ní zvláštní oranžová tekutina. Všiml si, že jeho noví společníci na něj tázavě hledí. 

“Mlkvová šťáva s sipulí…” prohodil a trochou zakroužil rukou, aby šťávou zamíchal. 

“Ale to jsou všechno obyčejné věci! Ne kouzelné, alchymistické, vzácné!” vyhrkl Anis a nespokojeně se tvářil na svůj vajíčkový dryják. 

“Je to odpolník… Sašíkadla šekl ulčitě splávně…” odvětil Kavalír a obrátil do sebe obsah své lahvičky. Pak se zavrtěl, nadskočil a udělal “aaach” a dvakrát zamlakal. Anis se na něj chvíli mračil, ale pak do sebe svůj lektvar také obrátil. 

“Tak počkat! Tys to ukradl!” vykřikla náhle Kira. 

“Jistě… To byl plán, ne?” koukl po ní Kavalír. 

“Plán?? Vidíme se poprvé v životě!” připomněla Rasha. 

“Jistě, ale vyměnili jsme si pohledy, vy jste začali dělat boldel a odvedli posolnost…” pokýval hlavou Kavalír. 

“Tak to vůbec nebylo! A rozhodně jsme nechtěli krást! Já tedy určitě ne!” okřikla Kavalíra Kira. Anis nad tím pokrčil rameny. 

“Kterou cestou to jde, tou se jde…” prohodil. 

“Nechám tomu muži poslat peníze.” pronesla Rasha a schovala si svůj úlovek do jedné z kapes u opasku. Kira na ni nevěřícně koukla. 

“Takže… Když už nás tady kolega dal dohromady… Ve víc se to lépe táhne.” nadhodil Anis. 

“Pláce nám jde sama.” podotkl Kavalír. Kira se pořád ještě mračila. Ale pak si povzdechla. 

“Jistě… Ve více lidech se to lépe táhne… cesty budou bezpečnější…” 

“Výborně, už mě nebavilo cestovat osamotě!” plácla se Rasha do stehen. Pomalu se pozvedali a vydali se zpátky do ulic, až našli hostinec. Zatímco Kira zajišťovala ubytování a Rasha s Anisem si objednali první piva, Kavalír se ještě na chvíli ztratil. 

“Děkuji sa spoluplási.” hlesl mladík zahalený v kápi a položil kapesník na pult. 

“Budou vyhovovat?” zeptal se starší muž s copem vousů okolo krku, zatímco si stáhl kapesník blíž k sobě a opatrně rozbalil. 

“Asi tak, jako jejich spoší…” odpověděl mladý zloděj. 

“V tom případě…” starší muž prstem spočítal utrhnuté prameny v kapesníku a pak natáhl ruku. Kavalír pozvedl prsty a vytrhl si vlas, který pak do natažené dlaně vložil. Prodavač se usmál a dal vlas k ostatním. 

“Budou perfektní… Jsem rád, že jsme si mohli navzájem pomoci.” dokončil větu a otočil se ke kotlíku kousek dál od sebe, kam všechny vlasy smetl. Hustá tekutina spokojeně zabublala. Kavalír se zvědavě natáhl přes pult a zamžoural na obsah kotle. 

“Jenom klid… Tohle je něco, co ty po dnešku potřebovat nebudeš…” řekl s mírným pobavením prodavač. 

“A co je to?” neodpustil si Kavalír. 

“Lektvar přátelství… Někteří nemají to štěstí, že se jim uvaří sám od sebe, jako tobě…” při těch slovech se starý muž pootočil a Kavalír přísahal, že mrkl. S úsměvem pomyslel na nové společníky, kteří jej čekají v hospodě. 

“Pudu muset jít…” lehce se uklonil a pak zmizel ve stínech. Šlo už jen vidět, jak se dovírají dveře obchodu.