Na křižovatce - #Wordvember 2020, příběh patnáctý

Jabán, vy Žaláti! 
#Wordvember je zpátky na programu v inteligentní hodinu a ne na poslední chvíli. Ale samozřejmě si nebudeme lhát, ono se to pravděpodobně bude opakovat ještě minimálně jednou! 
Konečně si tedy můžeme počíst příběh soustředěný na něco, s čím můj mozek nedává pokoj a na co jsem se nenápadně snažila příběh připravit. Ah, prdím na nenápadnost, tady vám to hezky naservíruju po stylu klanů, co hází dorty lidem do obličeje. Kašlat na naznačování, že jo! Užijte si povídku a dort. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

15. Na křižovatce

Sníh už pomalu roztával a odhaloval přírodu pod sebou, která se probouzela do jara. Čtveřice už byla dávno zpátky na cestách, které nebyly tak nutně mezi velkými městy s neotřesitelnou jistotou pohodlného noclehu v teple. Už opět putovali mezi vesnicemi a osadami. Zdálo se, že zima nebyla příliš krutá a že nadcházející rok překypuje nadějemi v dobrou úrodu. 

“Uvědomuješ si, že tě Kavalír má rád, že jo?” 

Věta pronikla hradbami myšlenek a stáhla Kiru prudce zpátky do reality. Překvapeně se otočila na Anise. 

“Jsme dobří přátelé.” zamumlala a pak pokračovala po stezce, kterou zde vyšlapala zvířata. Zatímco Kavalír a Rasha zůstali na vybraném místě a chystali tábor, Kira se vydala na lov a Anis ji následoval s úkolem nasbírat dřevo. Kira si užívala, že na chvíli sešli z cesty a ona se mohla proplétat lesem a nechat svou mysl vnímat přírodu okolo. Anis pravděpodobně mluvil celou tu dobu, ale až na osudnou větu k ní nic neproniklo. Teď stála, ani si nevšimla, že na místě, kde se zvířecí stezky kříží a překvapeně hleděla na Anise. Ten pokrčil rameny a pokroutil hlavou.

“Nemůžu ti tady vyjmenovávat všechny ty případy, kdy to do očí praštilo mě. Ale být tebou, se nad tím trochu zamyslím. Především nad tím, jak k tomu chceš přistupovat.” mrkl na mi vesele a ještě si dovolil ji přátelsky poplácat po rameni. Pak se sebral a zamířil kamsi mezi stromy, aby mohl jejich tábor zásobit dřevem. Kira ho chvíli vyprovázela pohledem a pak se s nejistým kousnutím do rtu zahleděla na špičky svých bot. Byly to staré, ošoupané boty vyhrožující brzkým rozpadnutím. A pod nimi se křížily stopy srnky, možná srnce, po kterých šla s Anisem celou dobu, přes ně pak přebíhaly stopy jezevců. Bylo ji určitě více. Kira si na té křižovatce stop podřepla, pažemi si objala kolena a opřela si bradu o předloktí. 

Nikdy by ji nenapadlo, že by ji mohl Kavalír mít rád. Tedy, samozřejmě, že věřila, že si ji oblíbí jako kamarádku. Stejně jako tomu věřila u ostatních. Celá osada, ze které pocházela, ji měla za jejich nejlepší kamarádku. Taková Kira prostě byla. Přátelská, nápomocná, s nohama pevně na zemi, takže občas působila dospěleji, než byla, když vymlouvala ostatním hlouposti. Dokud žila doma, nějak prostě počítala s tím, že doroste daného věku, někdo ze synů jejich sousedů zaklepe na dveře a pokud to zrovna nebude Thoros, kterého dvakrát nemusela ani ona, ani její otec, prostě se vše dohodne a bude to. Žádný stres, stráví zbytek života spokojeně s jedním ze svých dobrých kamarádů a postará se o něj. Ráda se o ostatní starala, jak uměla. Lovem, vařením, selským rozumem. 

Byla pravda, že Kavalír se během jejich putování stal jejím velkým kamarádem. Byla pravda, že se před ní snažil tolik nekrást, protože věděl, že to pro ni je těžké morální dilema. Kdyby se s ním dala dohromady, bylo by to, jako její původní představy. Prostě se spojit s jedním z jejích dobrých kamarádů. 

Kira se znovu kousla do spodního rtu a očima propalovala křižující se stopy pod sebou. To kousání do rtu mívala ve zvyku, kdykoli usilovně přemýšlela. Když tak vzpomínala, Kavalír na to párkrát poukázal. Opravdu si všímal detailů. Což bylo samozřejmě v popisu jeho práce. Jen u ní se mu očividně ty detaily nějak zalíbily, nebo co. 

Musela si přiznat, že občas nad Kavalírem přemýšlí. Třeba nad tím, že by jej ráda slyšela hrát. A že si přeje, aby byla pravda, že se mu nikdy nikdo nevysmíval za jeho šišlání. Protože kdyby ano, a že s největší pravděpodobností ano, musela by si ty opovážlivce najít a pěkně je za to nakopnout. 

Kira netušila, jak poznat, jestli má Kavalíra ráda víc, než jako kamaráda. Především proto, že nikdy předtím nic takového necítila a ani neřešila. Na to byla do teď až moc praktická. 

Anis jí nasadil pěkného brouka do hlavy a docela ji vyvedl z míry tím, jak jí naznačil, že by se měla rozhodnout. Hezky to v sobě srovnat a dojít k závěru. 

Nohy ji začínaly pomalu brnět a tak se postavila a jednu po druhé trochu protřepala. Rasha vždycky cvičí, když v sobě něco srovnává, možná by to mohla Kira zkusit také.

deset dřepů ji sice příjemně zahřálo, ale necítila se nijak blíže závěrům. Možná kdyby tady byla ta dryáda, která jí kdysi otevřela oči a pomohla s rozhodnutím vydat se dobrodružit… Ta vypadala, že ví spoustu věcí. Kira se okolo sebe rozhlédla. Nikde nic. Žádná nadpřirozená bytost ztělesňující duši lesa a moudrost přírody. A to přitom stojí na křižovatce! Místo toho měla pocit, že jí mysl zakopla o bludný kořen. Nic teď nevyřeší. Anis ji pěkně zaskočil, to se mu musí nechat. Jenže takhle zaskočená nic nevyřeší. To tedy ne. 

Kira se zhluboka nadechla a pak pomalu vydechla. Tiše, jako myška se vydala z křižovatky směrem, kterým mířila vysoká zvěř a doufala, že ji to navede k dobrému úlovku. Co se týkalo onoho vnitřního dilema, bude to muset nechat běžet svou vlastní cestou a uvidí, jak se vše vyvrbí. Třeba to do sebe všechno brzy zapadne a ona bude vědět, jak se cítí… Oh, snad si jen Anis nedělal srandu. To by mu nedarovala.