Nasrat! - #Wordvember 2020, příběh třicátý

Jabán, vy Žaláti! 
Tak a je to tady. To je konec, vážení. Ale nemyslete si, že bych si na konec nevymyslela pro #Wordvember nějakou speciální chujovinu. A tak se s vámi loučím čtyřmi krátkými příběhy, každý z nich alespoň trochu zaměřený na jednoho z našich milovaných hrdinů a nebo aspekt jejich života. 
Především musím zmínit svou milovanou Dark Lord z Za vílím kruhem. Ta se letos také věnovala především jedné skupince dobrodruhů a zatímco ona válcuje poslední tři dny oficiálně požehnaným crossoverem našich dvou skupinek, já si dovolila dnes skromně zmínit jednu z jejích postav a lehce se odkázat na to, co se mezi ní a mým hrdinou stalo a nestalo. Prosím, ve chvíli, kdy skončíte tady, mrkněte za vílí kruh. ale nezapomeňte se mi vrátit. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

30. Nasrat!

KAVALÍR

“Nasrat!” 

Dveře třískly Kiře dveře přímo před nosem, tak, tak uskočila, aby to její nos neschytal. 

“Jak se opovažuje!” vykřikla frustrovaně. Rasha a Anis ji pro jistotu každý z jedné strany chytili za ramena, aby si to brunetka nevybila na oněch dveřích. 

“Kiro, no tak…. Očividně ji nepřemluvíš, ne za pomocí rozumu… ale třeba to půjde nějak jinak.” snažila se ji uklidnit Rasha. Kira zavrtěla hlavou a svým dvěma přátelům se vysmekla. 

“Ne, ta čarodějnice se vyjádřila jasně… A když nasrat, tak nasrat.” 

“Nehodláš si začít ulevovat na jejím prahu, že ne?” ujistil se raději Anis. Kira se na něj podívala docela uraženě. 

“Za koho mě máš?” zeptala se podrážděně. 

“Upřímně? Za ochránce nevinných. Když jsme posledně řešili tu kroniku a bylo nám řečeno, že ten chlap zneužívá lidi a ničí nevinné, taky jsem tě pak skoro neuznával. A dnes tě tady slyším dokonce nadávat.” vysvětlil Anis. Kira se trochu uklidnila. 

“Když… Když mě tak nehorázně štve, že mu nemůžu pomoct. A on by si to tak zasloužil!” 

“My víme, Kiro… Ale třeba je tu ještě nějaká jiná cesta.” zkusila ji utěšit Rasha. Kira souhlasně přikývla a zamířila pryč od toho zatraceného domu s tou zatracenou čarodějnicí. 

“Stejně si osobně myslím, že by o tu pomoc musel Kavalír nejdřív stát a být tady s námi.” zamumlala Rasha. 

“Je možné, že už prostě vyzkoušel mnoho cest a žádná z nich nefungovala. Takže si zvykl a nasrat, že jo.” pokrčil rameny Anis. Rasha přikývla. 

“I to je možné…” souhlasila a spolu s Anisem následovala Kiru. Mají celé město na prohledání, aby našli Kavalíra, který jistě napravuje jejich nákupy. 

“Koukni, všichni še mušíme šmíšit še švým ošudem.” prohlásil ke konci večera Kavalír, když se mu konečně Kira přiznala, kde byla a jak jí její plán nevyšel. 

“Ale on to nemusí být tvůj osud!” vyhrkla dívka nešťastně. Kavalír pokroutil hlavou. 

“Hele, co se tady Kira snaží říct, je, že ses jí prostě bez celého tohohle kápovitého, zamaskovaného, šedivého a stínového všeho tenkrát strašně líbil, jak jsi nás osvobodil z vězení a stál tam pomalu jako fešný šlechtic v tom vycházejícím slunci.” prohlásil Anis. Kira zrudla.

“To… to není pravda!” vyhrkla ihned. 

“Oh, opravdu? Ještě nám tvrď, že se ti tak nelíbil.” rýpla si i Rasha. Oba s Anisem pozorovali, co se před nimi děje už nějakou chvíli, ale Kavalír s Kirou byli jako malé děti a neskutečně se styděli. Sotva kdy se dokopali k tomu, aby se aspoň na vteřinu chytli za ruce. 

Spokojeně Rasha s Anisem sledovali, jak se Kira červená. 

“Mě se líbí tak jako tak, když to musíte vědět.” zamumlala dívka. 

“Konečně je to venku.” oddechl si úlevně Anis a plácl sebou do sena, na kterém dnes večer spali. Kira ho probodla vyčítavým pohledem, kterému se Rasha musela upřímně zasmát. 

“Jen se uklidni. Vy obě hrdličky. Kdyby s vámi cestoval někdo slepý, tak ten si toho možná nevšimne, bohužel my dva máme oči jako rysové.” prohlásila blondýnka vesele. 

Kavalír vzal uprostřed noci Kiru za ruku a tiše ji vytáhl ven, na dvorek hostince, kde je ubytovali na seně. Anis s Rashou spokojeně spali a tak bylo možné, že je za tohle popichovat nebudou. 

“A topě vadí, še jšem… no… plokletý?” zeptal se Anis nejistě. Kira zavrtěla hlavou. 

“Ne, dokud to nevadí tobě.” odpověděla upřímně. 

“Mě uš to nevadí… Naušil jšem še š tím plašovat… A to myšlím jako plo doplé věši a tak.” vysvětlil Kavalír. 

“Dobře. Ale kdybys chtěl, vždycky té čarodějnici můžeme hodit nějaké koňské koblihy do okna. Sama si o to řekla.” nabídla Kira. 

“Hm? A ši šekla?” zeptal se zvědavě Kavalír. 

“Nasrat.” odpověděla Kira. Kavalír pokýval hlavou. 

“Našlat, hm… No šo še dá dělat… Pšeše ji o to nepšiplavíme, štejně jšme chtěli šítla vylašit dál.” prohlásil nakonec s potutelným úsměvem. 

RASHA 

“Dej mu! Dej mu!” 

Celá tribuna halasila, rámusila a hučela, ale jedna poněkud mladá blondýnka, které cinkaly na uchu zlatavé kroužky a jejíž žejdlík piva zjevně nevysychal, je překřičela všechny do jednoho. 

“Majzni hoooo! Vyválej ho v tom marastu!” křičela Rasha, zatímco povzbuzovala svého mladého bratra, který stál dole v aréně a bojoval s jiným mladým synem z rodu stejně urozeného, jako byl Rashin. 

“Pořádně ho naber, Renny!!!” vykřikla Rasha a stoupla si, aby mohla ještě lépe vidět a ještě více křičet. 

“Nežádal ji náhodou její bratr ještě před turnajem, aby o něm, cituji: při hlavách našich předků nereferovala jako o Rennym?” 

Otázku Kira pokládala zcela řečnickou. Všichni u těch proseb byli. Moc dobře je slyšeli. Anis si přesto neodpustil zatahat Rashu za nohavici a tuto otázku jí zopakovat. 

“Ále, nasrat!” mávla nad tím rukou podnapilá rytířka. 

“Kdo jste chtěli to pivo?” ozvala se za sedící trojicí přátel černovláska. Anis si vzal svůj žejdlík, o který Yewu předtím prosil. Své manželce donesla Yewa už raději tuplák a opatrně ho vyměnila za prázdný žejdlík v Rashině ruce. 

“Jóó! Správně Renny!” vykřikla černovláska ve vteřině, když postřehla šikovné pohyby mladého Reynolda Winterforda. 

“A uš jšou dvě.” zamumlal Kavalír. 

“Můžeme pak mladému Reynoldovi říct, že jsme se snažili, ale co tři chudáci zmůžou proti dvěma rytířkám?” navrhla Kira. 

“Přesně tak. V pěstním souboji bych je možná přepral i kdyby na mě šly obě, ale ty dvě samozřejmě nenechávají své meče bokem.” podpořil myšlenku po svém Anis. 

“Renny! Renny! Renny!” začala Rasha skandovat, Yewa ji velice nadšeně podpořila a zdálo se, že se připojují i další lidé v hledišti. V dalších pár minutách ležel soupeř Reynolda Winterforda v blátě arény a vítězství bylo přiklepnuto dědici rodu Winterford. Už potřetí ten den. 

“Udělej přemet, Renny!” křičela Yewa. Anis, Kavalír and Kira téměř cítili v kostech pobouřené “nasrat”, které jistě bublalo Reynoldovi v krku. 

“Jsem tak rád, že jsem jedináček.” zahuhlal Anis. 

“Toho Rennyho sis vskutku nemohla odpustit, že ne?” utrousil mladík, téměř ještě kluk, když objímal svou pyšnou sestru. 

“Nemohla.” škytla Rasha a pořádně svého mladšího bratra stiskla. 

“To pivo sis taky odpustit nemohla…” Reynold trochu nakrčil nos, ale rozhodně své sestře nic nevyčítal. 

“Nemohla.” škytla Rasha. 

“A uvědomuješ si, že odtud odcházíme na hostinu s ostatními rodinami?” pozvedl Reynold obočí. Rasha se zasekla. 

“Mohu se zeptat, to jsou ty rody, jejichž hrdé potomstvo jsi vyválel v bahně a nebo ty rody, jména jejichž potomstva vyválela ve svém pivem řízeném slovním bahně tady Rasha?” zeptal se s širokým úsměvem Anis. 

“Ano, myslím přesně ty rody.” přikývl s úsměvem Reynold. 

“Šnám škvělý lešept. Pamatuješ, Lasho, jak jšme koupali Anise v šášvolové vodě a dávali mu šilová vejše še šelným šajem a naštlouhanou mlkví?” usmál se spokojeně Kavalír. 

“Já si to pamatuju.” zabručel neochotně Anis. 

“Oh, to zní vskutku skvěle, měli bychom tento lék rád Rashe ihned připravit!” souhlasil okamžitě Reynold. 

“Ne, ne… nic ta-hh-kového nepotřebu-hu-ju!” bránila se ihned Rasha, ovšem její nekoordinované mávání rukama a dvě škytnutí během jedné věty jí nepomohly. Reynold se na svou sestru otočil s tím nejsladším úsměvem, jaký Anis, Kira nebo Kavalír kdy viděli. 

“Nasrat, Pamelo, nasrat.” zašeptal sladce. 

ANIS

Mladý mnich se prudce posadil a velice zrychleně oddechoval. Ten sen… Ten zatracený sen… Rychle se ohlížel po svém snáři, ale jak se po něm natahoval, cítil, jak jej vše, o čem se mu zdálo, opouští a rozplývá se v tichu noci. Zůstal jen ten zvláštní pocit v jeho podbřišku a to nutkání dotknout se rtů. 

“Aniši? Jši v pošádku?” ozval se kousek od mnicha Kavalír. Byli venku, pod širým nebem a mladý zloděj akorát držel hlídku. 

“Já… Co? Proč se ptáš?” Anis se jen těžko probíral ze svého zmatení. 

“Plotoše jši še plávě pludše pošadil, několiklát še lošhlédl a pak šúštal šílat pšed šepe.” vysvětlil Kavalír. Anis jen pokýval hlavou a nic na to neříkal. Potřeboval si v klidu pospojovat všechny ty rozbité kousky pocitů a obrazů, které mu ještě zbyly z jeho snu. 

“A taky jši pšed chvílí še španí mumlal še ši nejši jištý ještli še ti lípí muši.” dodal Kavalír. To Anisem škublo.

“Cože jsem?!” vyhrkl nevěřícně Anis. 

“Ššššš, holky špí.” zahuhlal Kavalír. 

“Omlouvám se, máš pravdu, ale… Opravdu jsem… Cože jsem to mumlal?” zeptal se Anis znovu. A tak mu to Kavalír zopakoval. 

“Oh…” vypadlo z Anise a najednou se mu všechno zase hezky začalo vracet. To, jak se probírá do noci a z jeho ramene se zvedá hlava s platinovou kšticí. Jak se mladý muž natahuje po své holi a jak má s Anisem divokou slovní přestřelku. A pak ta spousta věcí, která se nestala. Že spolu sedí u jezera a hledí na své odrazy, jak se baví tichými, tlumenými hlasy a jak se v bylinkářových očích jiskří.  Anis frustrovaně zabručel. Ale vyznělo to spíš jako kňučení. 

“O kom še ti šdálo?” zeptal se Kavalír, zatímco šťouchal do ohně, aby správně hořel. Anis vzhlédl ke svému příteli, ale váhal. 

“Nepoj še, tvé tajemštví je u mě v pešpeší.” pousmál se Kavalír. Anis věděl, že to je pravda. Na to, že byl Kavalír zloděj, byl jeden z nejčestnějších lidí, jaké mnich kdy potkal. 

“O tom bylinkářovi… Tasartirovi.” zamumlal neochotně. Kavalír pokýval hlavou. 

“Ale já opravdu nevím proč! Měl jsem rád dívky celý svůj život! O to víc od chvíle, co jsem se dozvěděl, že řád medvěda drží celibát.” zoufal si Anis. 

“Koukni, pivo ti taky šachutnalo, kdyš jši šjištil, še tvůj šád dlší apštinenši, ne?” podotkl Kavalír. Anis mu dal za pravdu. Tak nějak to bylo. 

“Topě še ploště lípí věši o to víš, o kolik ti je někdo nepo něšo šakašuje. Je to plo tepe to šplávné okošenění.” pokračoval Kavalír. 

“Ale tohle je jiné. Nikdo mi bylinkáře nezakazuje… Nebo snad ano?” zamračil se Anis. 

“No, v koštele še nevešmete…” uchechtl se Kavalír. 

“Na to nasrat, věřím, že ani mě, ani jeho by do kostela jen tak nepustili.” broukl Anis. 

“Já bych šekl, še pyš měl povědět Našlat tomu šmatení a pochypám… Jaký pyl ten šen?” zeptal se Kavalír. 

“Co tím myslíš?” zaváhal Anis. 

“No, pyl pšíjemný?” napověděl mnichovi zloděj. 

“Byl…” pokýval hlavou Anis “máš pravdu, bylo příjemné, tam s ním sedět a… prostě nechat naše špičky prstů…” 

“Tak vidíš, je to vyšešeno…” rozhodl Kavalír.

“Ale třeba to je jenom on? Třeba to nejsou ostatní muži ale jenom bylinkář.” zaváhal opět Anis. 

“A koho to šele?” mrkl Kavalír na svého přítele. Anis se úlevně usmál a zase si lehl. Složil si ruce za hlavou a sledoval hvězdy na nebi. 

“Jestli to kohokoli bude srát… tak nasrat mu.” zamumlal, než jej svou pokrývkou opět obalil spánek. 

KIRA 

“To pude doplé.” pohladil Kavalír brunetku po paži a povzbudivě se na ni podíval. 

“Možná byste mohli jít se mnou?” navrhla nejistě Kira. 

“Já se většinou na trapných rodinných setkáních strašně bavím, ale opravdu si jsi jistá, že to nechceš zvládnout sama?” pozvedl obočí Anis. 

“No dobře, možná tebe bych nechala tady.” souhlasila Kira. 

“Já klidně půjdu, jestli chceš podporu. Nebo ochranu. Zvládnu obojí.” Rasha věnovala Kiře povzbudivý úsměv. Brunetka si povzdechla.

“Nasrat na to, pojďte se mnou!” vyhrkla nakonec. 

“Všdyšky pudu štejně v šoku, kdykoli šanadáváš.” zamumlal Kavalír. 

“Omlouvám se, jen jsem strašně nervózní.” Kira sklonila nešťastně hlavu. Kavalír ji objal kolem ramen a povzbudivě stiskl. 

“Půjdeme všichni. Štejně uš náš tak šnají.” prohlásil. Anis s Rashou souhlasně přikývli. A pak čtveřice vkročila do lesa. 

“Myslíš, že půjdeme dlouho?” zeptala se Rasha, aby alespoň nějak zapředla hovor. 

“Nejspíš ne... I když cesta tam se zdá vždycky delší, než cesta zpátky.” odvětila Kira a pozorně se rozhlížela. 

Nakonec dovedla své přátele na onen palouk v srdci lesa, kde již dvakrát potkala dryjádu a kde doufala, že ji dnes nalezne i ona huldra, která by prý měla být.. Nu… Její opravdová matka. 

“Myslel jsem, že tvůj otec ti už celý příběh řekl.” poznamenal Anis, zatímco si sedali u posledních stromů s výhledem na řeku. 

“Řekl mi, co řekl on, ale možná tam ještě něco chybí. A navíc, všichni jste mi to už řekli alespoň jednou… Musím se tomu postavit a rozhovor s mou matkou bude jen dobrá věc.” odpověděla Kira. Chvíli tedy čtveřice seděla v tichu. 

“Ah, mí oblíbení dobrodruzi.” ozval se vedle nich zpěvný hlas. 

“Dubí…” kývla na dryjádu Kira. Tentokrát viděli Dubí mimo její domovský strom. Byla nižší postavy s širokými stehny a pánví. Vlasy jí padaly až k zemi a zahalovaly vše důležité, co nehalily šikovně umístěné listy dubu. 

“Nechte mě hádat, čekáme na tvou matku, Kiro, že?” pousmála se Dubí laskavě. Kira přikývla. 

“Budu vám dělat společnost, udělejte mi místo.” rozhodla dryjáda a Anis s Rashou téměř okamžitě od sebe odskočili a uvolnili prostor mezi sebou, aniž by se na sebe podívali. Dubí se spokojeně usmála a usadila se mezi ně. 

“Určitě se tady brzy objeví. Slovo se odtud lesem šíří rychle.” podotkla a pak zamávala pár červenkám, které zakroužily v korunách stromů a rozletěly se do různých směrů. 

“To je dobře… Moc ráda si konečně uspořádám myšlenky o tom, co se stalo.” pokývala hlavou Kira. 

“Jsem moc ráda, že sis mě přišla poslechnout.” ozvalo se z druhé strany palouku.

“Oh, co jsem říkala.” utrousila vesele Dubí. Huldra, která se narozdíl od Dubí ani neobtěžovala zabývat tím, co je na jejím těle vidět a co ne, k nim přicházela blíž a právě procházela řekou. Zdálo se, že všechny škrábance a únava z jejích předchozích dní naplněných čímkoli se v tu chvíli rozplynula. Okolo pasu měla kožený, vyšívaný opasek, na kterém visel toulec s šípy. Spolu s lukem, který měla zavěšený na rameni to bylo to jediné, co se na ní dalo považovat za oděv. A i tyto věci odložila, když si sedala ke skupince. Nikdo však tomu nevěnoval pozornost. Byl až nadlidský úkon se jí odtrhnout od hlubokých očí. Kira polkla. Pořád ještě chtěla mít tohle všechno za sebou co nejdříve. 

“Já se k tobě v hlubinách lesa nepřidám, dobře?” vyhrkla. Huldra pokývala hlavou. 

“To je v pořádku, nikdy jsem to od tebe ani nechtěla žádat, Kiro. Jsi především dcera svého otce a pak také jeho ženy.” pronesla s klidem. 

“Takže… je pravda, že otec zachránil les a…” Kira zaváhala. 

“Jistě. Když král přiřkl náš kraj jednomu šlechtici za jeho zásluhy, ten se vskutku rozhodl náš les prokácet, aby měl místo na velká města. Jak tvému otci a jeho mužům, tak ani nám se to nelíbilo… Takže jsem jej jednou v noci navštívila a požádala o pomoc… Když se nám podařilo první nájezd vojáků a dřevorubců odrazit, tvůj otec na sebe vzal úkol šlechtice přesvědčit. Byl ochoten jít i třeba ke králi a my jsme věděli, že by mohl. Náš král bude naslouchat všem stranám. I královně víl. Tvůj otec nás tehdy zachránil a my jsme věděli, že nechtěl nic víc, než dceru do domu plného chlapců.” povyprávěla Huldra jejich příběh. 

“Máma… Porodila otci čtyři syny a byla nemocná, bála se, že by o další dítě přišla.” dodala Kira. 

“Jsi má tím, že jsi z lesa a každý ze skrytého národa to pozná, bude ti naslouchat a spíše ti vyjde vstříc. Ale pak už jsi člověk a tví rodiče jimi jsou tolik, kolik budeš chtít.” řekla Huldra s klidem a pak vstala a opět si zapnula opasek a natáhla luk přes rameno. Kira vstala také a po chvilce nejistoty Huldru objala. 

“A kdyby snad bylo třeba, vždy stačí říct, že si to s nimi Dagmer vyřídí a já už si je pak najdu.” hlesla Huldra, políbila Kiru do vlasů a zase přes řeku zamířila pryč.