Nějaké problémy s jablíčkem? - #Wordvember 2020, příběh dvacátý druhý

Jabán, vy Žaláti!  
Tak dnes už se vracíme k průměrné délce mých #Wordvember příběhů. A to je trochu s podivem, když si pomyslíme, že tohle zatracené, protivné, pitomé téma mi dělalo pěkný problém! A problémy má i naše čtveřice... Upřímně mám pocit, že tou poslední větou někoho docela dopálím... Takže já si jdu pro železo a kdybyste o mě dlouho neslyšeli tak... No... Můžu si za to sama! Nemám je provokovat. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

22. Nějaké problémy s jablíčkem? 

Puk spokojeně naléval čaj do tulipánových květů, které z nějakého důvodu vůbec nepadaly, nekutálely se, naopak, stály na proutěném tácku, jako by to prostě byly šálky z porcelánu. Na mechových polštářcích u oválného kruhu posedávala čtveřice dobrodruhů, huldří lukostřelkyně a také svrchovaná veličenstva, Král elfů Oberon a Královna Víl, Titánie. 

“Takže tedy přestaneš lákat lidské muže z vesnic, osad a měst a zavírat je do jeskyně.” kladla královna Titánie podmínky. Král Oberon přikyvoval. 

“A sotva slunce zapadne o noci Svatojánské, necháš, aby mé věrné mohly přivést ženy k jeskyni, odkud si ženy odvedou své muže zpět. Nepoškozené!” Titánie kladla na poslední slovo veliký důvod. 

“Jistě, pokud si tedy některé z žen nebudou chtít odnést něco zlata namísto chlapa…” pokrčil Oberon rameny. Titánie se zamračila, ale věděla, že příliš se hádat nemůže, nebo se nikam nedostanou. 

Kira s Rashou pozorně sledovaly výměnu podmínek a dohod, aby pak mohly ve vesnici vše řádně vysvětlit. Snad si těch pár měsíců vesnice bez svých dřevorubců poradí. Důležité bylo, že jsou ještě naživu. 

“Budete muset obejít takových vesnic a osad více. Oberon se vskutku činil.” pronesla královna Titánie, když čtveřici dobrodruhů vyprovázela ode dvora. 

“Stejně jsem chtěla zamířit k nám domů… alespoň to můžeme zkontrolovat tam.” zabručela Kira. 

“Zrovna o tvou osadu se bát nemusíš. Tvůj otec je moudrý muž a ostatní muži jej v tomhle ohledu poslouchají.” ozvala se huldra, stojící vedle Královny Titánie. 

“Oh jistě… To místo je naprosto v pořádku.” přikývla s pousmáním královna. 

“Stejně… se tam moc ráda podívám.” zabručela Kira a s tím se otočila na patě a zamířila i s ostatními pryč. 

“Oh…” Puk se poněkud zklamaně zahleděl na tulipánové kalíšky na stole. 

“Co se děje, Puku?” zeptal se jej Král Oberon, momentálně ve velice špatném místě, co se jeho nálady týkalo. 

“Prázdné kalíšky… Jsou jenom dva.” broukl Puk. Oberon se ohlédl k prostřenému stolku a na tváři mu zahrálo letmé pousmání. 

“Celé dva kalíšky…” zamumlal si pro sebe spokojeně. 

Kavalír s Anisem hleděli na talířky před nimi a mimoděk občas šťouchli lžičkou do jejich obsahu. Kira s Rashou je zamračeně pozorovaly. 

“Je všechno v pořádku, vy dva?” zeptala se Rasha. Když šli lesem, Kira je pořádně vyslýchala, zeptala se na všechno, co mohla a oba dva odpovídali s klidem a velice sebejistě. Nakonec Kira usoudila, že jsou v pořádku a žádná omamná kouzla nebo výplachy mysli na nich neulpěly. Přesto tady teď seděli, v hostinci příznačně pojmenovaném U cesty a zatímco Rasha s Kirou už v sobě jablkové koláče dávno měly a uvažovaly nad přídavkem, Kavalír s Anisem se těch svých sotva dotkli.

“Něco vám na Lucindiných jablíčkových koláčcích nejede?” zeptala se Kira a schválně přednesla jméno dezertu tak, jak jim ho hrdě přednesl hostinský. 

“Myslím, še tu mají ploplémy s japkama.” zahuhlal Kavalír a nešťastně šťouchl lžičkou do koláče. Neřekl to ani moc nahlas, proto bylo pro všechny šokem, když se rozletěly dveře od kuchyně a v nich se objevila poněkud sádelnatá žena s vlasy zavinutými do “koláčů” za ušima. 

“Někdo tu má nějaké problémy s mými jablíčky?” zahulákala přes poloprázdný hostinec. Rasha s Kirou se přikrčily na svých židlích. 

“Kdybyste nefrfňali a jedli.” houkla ještě Rasha ke Kavalírovi s Anisem, ale to už stála Lucinda u nich. Na to, jak se její tělo sotva vešlo do prostoru pro dveře, byla překvapivě rychlá. Z kapes u zástěry vytáhla dvě krásná, červená jablka a položila je ráznně na stůl před oba mladíky. 

“Kousněte si a pak mi řekněte, hm??” vyzvala je odhodlaně. Kavalír se po jablku natáhl a kousl si. Na jeho tváři se zračilo neskutečné zklamání. 

“Nikdy pšedtím jsem s japlky ploplémy neměl.” zahuhlal a položil jablko zpátky na stůl. Kira se mezitím natáhla a nahlédla do Anisova korbele. Byl téměř plný. 

“To není jablky… Kdy jste vy dva naposled něco pili nebo jedli?” zeptala se přísně. 

“Oh, ten čaj, co nám nabídl Puk… Měl jsem strašnou kocovinu a potřeboval jsem hasit…” odpověděl ihned Anis. 

“V tom psinsi jednomu vyschlo…” zamumlal Kavalír poněkud provinile. Tušil, že to bude ten klíč k jejich problému. 

“Výborně… Tak co teď? Co teď s váma, abyste nám, vy pitomci, neumřeli hlady a žízní?” vyhrkla naštvaně Kira. 

“Takže žádné problémy s jablíčkem?” zeptala se Lucinda. 

“Ne, pardon, žádné problémy s jablky…” odpověděla uctivě Rasha a přitáhla si nedojezené koláče těch dvou k sobě. Oni možná chuť ztratili, ale ona ne. 

“Zatracený víly a jim podobný potvory.” vrčela si pro sebe mezitím Kira.