Neznámo - #Wordvember 2020, příběh devátý

Jabán, vy Žaláti! 
Tak než se úplně zblázním, tady máte dnešní povídku pro #Wordvember a od zítřka vám nic neslibuji. Ne, že bych předtím slibovala, spíš vás tedy lehce upozorňuji, že žádné sliby ani přicházet nebudou. 
Snad se vám bude příběh líbit.  
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

9. Neznámo

Čtveřice postávala před jeskyní a Kira zvědavě nahlížela do temných útrob, zatímco Rasha s Anisem trpělivě drželi lampy a Kavalír je zapaloval. 

“Tak… svítí.” prohlásil po chvíli. 

“Doufám, že se nikdo z vás nebojí tmy a neznáma.” prohlásila Rasha a podala jednu ze svých lamp Kiře. 

“Kdybych se bála neznáma, tak nikdy neopustím domov, ne?” mrkla na ni brunetka a Rasha spokojeně kývla. Také to tak cítila. A nejspíš to podobně cítili i ostatní. 

“Neznámo není problém.” pousmál se Anis. 

“A tma je?” zeptala se Kira. 

“Jenom maličko… Když jsem byl malý mníšek, tak mě často zavírali do skříně.” odpověděl Anis. 

“Cože tě?” pozvedla Rasha obočí. 

“No za trest. Každý, kdo zlobil, tak byl zavřený do skříně, aby tam v klidu, sám a ve tmě mohl přemýšlet nad tím, co provedl.” vysvětlil Anis. 

“To zní příšerné.” zabručela Kira. 

“Možná. Ale člověku to dalo dobrou příležitost jak vymyslet, aby ho příště nechytili.” zazubil se Anis vesele. Kavalír s Rashou se neubránili uchechtnutí. 

“Tak, můžeme?” zeptala se Rasha. 

“Vzhůru do neznáma?” zeptala se Kira a trochu přizvedna lampu. 

“Vshůlu do nesnáma.” kývl Kavalír. 

Opatrně vstoupili do jeskyně, byl to úzký průchod, akorát se vešli, Rasha jediná se musela tu a tam přikrčit, aby se nepraštila hlavou o strop. 

“Když už jsme u těch neznámých, co si zkusit zahrát hru na tajemství?” zeptala se Kira, která šla předposlední. 

“Jaká jsou pravidla?” zeptala se Rasha, vedoucí celou skupinku hloub a hloub jeskyní. 

“Každý z nás musí buď říct tajemství, nebo obětovat kus oblečení. A jelikož není čas se svlékat, tak se o sobě alespoň něco dozvíme.” prohlásil Anis dřív, než stihla odpovědět Kira. 

“O svlékání nic nevím.” ohradila se Kira. 

“To mě nepřekvapuje.” uchechtl se Anis. V tu chvíli ucítil, jak jej Kira přetáhla po hlavě, jelikož šla přímo za ním.

“Puď slušnej.” okřikl ho také Kavalír. 

“Dobře, dobřeee… Jenom abyste věděli, tak Au.” zabručel Anis. 

“Já bych si zahrála… Když se tedy budeme jenom svěřovat.” pokusila se Rasha odvést pozornost. 

“Tak můžeš začít.” navrhla jí Kira. 

“Dobře… tak… jakékoli tajemství?” zeptala se Rasha. 

“Cokoli, co o tobě nevíme.” souhlasila Kira. 

“Hmm… Moje druhé jméno je Pamela.” vyzradila Rasha nakonec. Jeskyně byla na pár vteřin v naprostém tichu, než tři Rashini společníci vyprskli smíchy. 

“To je toho… Vsadím se, že Anisovo mnišské jméno je ještě horší.” prohodila Rasha naoko uraženě, ale sama si moc dobře uvědomovala, jak hrozně to jméno zní.

“Oh to byla podpásovka…!” vyhrkl Anis, sotva se dochechtal. 

“Povídej.” vybídla ho Rasha škodolibě. 

“Plamen upřímného srdce…” zabrblal Anis, že mu bylo sotva rozumět. 

“Plameni, těší nás.” uchechtla se Kira. 

“Co ty? Ty žádné trapné jméno nemáš?” zeptal se raději Anis, aby přenesl pozornost na někoho jiného. 

“Ne. My chudí lidé nemáme na dlouhá jména čas. Ale když jsem byla malá, říkala jsem si Bobulka.” přiznala Kira. 

“Ty sama?” ozvala se Rasha, aby se ujistila. 

“Přesně tak. Měla jsem strašně kulatý obličej a neuměla jsem R. Tak jsem si říkala Bobulka.” vysvětlila pořádně Kira. Po tomhle objasnění bylo na chvíli ticho. 

“A co ty?” pootočila se Kira po Kavalírovi, který šel za nimi a byl do teď poněkud zticha. 

“Tumáš…” odpověděl Kavalír. 

“Tomáš?” ujišťoval se Anis. 

“Ne. Tumáš. Tumáš Košťál.” zopakoval pořádně Kavalír.

“Takže… ty se vlastně jmenuješ “Tady je tvá zelenina”?” prohodila zamyšleně Rasha. 

“Jo.” přikývl Kavalír, i když ho příliš nešlo slyšet. 

“Hm… Plamen upřímného srdce je pořád můj oblíbený.” řekla rozhodně Kira a pak se zbytek skupiny ještě nějakou chvíli uchechtával, zatímco sestupovali hlouběji do neznáma.