Obrazy na zdi - #Wordvember 2020, příběh sedmnáctý

Jabán, vy Žaláti! 
Tak tady ho máte! Příběh pro letošní #Wordvember! Alespoň jednou bych mohla zkusit sedmnáctý příběh spojit s naším státním svátkem, ale ne dnes. Dnes pokračuje naše dobrodružství točící se okolo malého nemluvněte... Přísahám, že moc jich nebude. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

17. Obrazy na zdi

Královna víl, nebo tak ji alespoň pojmenovala Kira, když se o svém zážitku ráno pořádně bavili, měla pravdu. Královské město nebylo daleko a zdálo se, že nebudou mít nejmenší problém s tím, získat u samotného vladaře audienci. U brány se dozvěděli, že s nemanželským dítětem přichází právě včas, jelikož královna je na jiném sídle a zabavuje manželky důležitých šlechticů. Rasha před vstupem všechny poučila, nebo se alespoň pokusila všechny poučit o tom, jak se správně chovat a neudělat ostudu. Pro Anise to bylo jednoduché, měl zakázáno mluvit a Rasha mu laskavě a něžně doporučila, aby stál vzadu a pokusil se od Kavalíra naučit tu šikovnou věc se stíny. 

“A já?” zeptal se ihned Kavalír. 

“Ty… možná Anise hlídej a taky se moc neprojevuj… Zdá se mi to, nebo jsme po cestě minuli několik listů oznamujících cenu za tvé dopadení?” zabrušela Rasha polohlasem. V přirozeném shonu, který na nádvoří panoval, je naštěstí nikdo neslyšel. 

“Mošná… ale posol, šádná s těch výsev neměla mou podopisnu…” upozornil téměř hrdě Kavalír. Rasha se zamračila a dala si ruce v bok. 

“Prostě zkus být nenápadný, jako vždycky, abychom o tebe nepřišli.” prohlásila Kira a pokoušela se mezitím pohupovat s dítětem v náručí. Vypadala u toho přesně tak, jak by vypadala každá dívka s neprobuzeným mateřským pudem. A připadala si ještě hloupěji. 

“Pojďme dovnitř. Mluvit budu já a Kira, protože ta o tom očividně něco ví.” rozhodla Rasha a zamířila přes nádvoří. 

“Potkala jsem v životě jednu dryjádu. Jednou! Nejsem o nic chytřejší, než vy!” vyhrkla na obranu Kira. 

“A so ta tvoje matka s lesa?” připomněl zvláštní vzkaz, který Kiře Královna víl  zanechala. 

“Jo, to kdybych věděla, co znamená… ale je to Královna Víl. Tahle stvoření se baví tím, že pletou lidem hlavu.” odpověděla Kira, zatímco museli s Kavalírem a Anisem popoběhnout, aby Rashe stačili.

“Vidíš, jsi odborník.” vyhrkl Anis. 

“Ššššt! Od teď platí všechno, co jsem vám řekla a to dvojnásobně.” houkla Rasha a pak oslovila další strážné, aby je vpustili dovnitř. Ti hned kývli, jelikož dostali zprávu od hlavní brány. 

Čtveřice, plus nemluvně, byla vpuštěna do hlavního sálu, kde už se hemžilo mnohem méně lidí, ale prázdno zde vskutku nebylo. Strážní je instruovali, aby počkali pod schody, než je vyzvedne někdo, kdo je přivede do trůnního sálu přímo před krále. Sotva se ocitli v prvním sále, všichni čtyři se s údivem rozhlédli kolem sebe. Nahoře nad nimi byl strop s obrovskými klenbami, ten podpírala šestice sloupů. Všude na stěnách byly obrazy. Právě k nim se vydala Rasha, zatímco zbytek poslušně zamířil pod široké kamenné schody. 

“Je to zvláštní, vskutku zvláštní…” s mumláním se k nim po chvíli blondýnka připojila. 

“Co je zvláštní?” zeptala se Kira, očividně ta jediná z ostatních, kdo měl povolení se projevovat. Anis zatím špičkou boty rýpal do kamenného dláždění a Kavalír se tvářil jako součást zábradlí. Ani jednoho si vskutku nikdo nevšímal. 

“Obrazy…” zamumlala Rasha v odpověď.

“Jsou nádherné, opravdu.” přisvědčila s pousmáním Kira. Rasha zavrtěla hlavou. 

“Ale ne, vůbec ne… Podívej se! všechno jsou to nádherná zátiší, dokonalá zobrazení přírody. Jezera, lesy, louky… Pravděpodobně Zuggo…” Rasha se otočila. 

“Slečna se skvěle vyzná v současných autorech.” ozval se kousek od nich hluboký, ale přátelský hlas. Rasha nadskočila a otočila se tak prudce, až jí zacinkaly náušnice. 

“Tatínku!” vyhrkla nadšeně a skočila muži ve zbroji okolo pasu. Vedle Kiry se ozvalo frustrované zafunění. 

“Poznámky si měj, až odsud vyjdeme ven.” sykla Kira k Anisovi. Anis nespokojeně zabručel, ale mlčel dál. 

Muž Rashu pevně objal a chvíli ji svíral, než ji konečně postavil na zem. 

“Mělo mě napadnout, že to bude moje dcera, kdo sem přivede nemanželské dítě našeho krále… Člověk o tobě přes rok neslyší, ale když na to pak dojde, stojí to za to… Mimochodem, jak se má Yewa, tu doufám navštěvuješ častěji, než svůj ubohý rodný dům?” 

Zdálo se, že přes všechna ta drzá rozhodnutí, která Rasha ve svém životě udělala, její otec jí ani jedno nevyčítá. 

“Yewa se má dobře, píšu jí pravidelně, mohu začít psát také vám… Jak se má můj malý bratr?” zeptala se nazpět Rasha. Na tváři jí hrál veselý úsměv. 

“Je celý hrr do toho, jednou převzít správu nad rodinnými záležitostmi. A to je tvé jediné štěstí, jinak bych tě musel sebrat a provdat znovu, v kostele a za muže.” odpověděl své dceři rytíř. Rasha se zatvářila zhrozeně, ale šlo vidět, že jde o jejich přátelskou hru. 

“Otče, při hlavách našich starších, to bys neudělal!” 

“Dokud máme tvého bratra, tak ne… Ale jestli se někdy probereš ve chvíli, kdy tě mí muži unáší, prosím, vše mi odpusť.” zasmál se Rashin otec a pak položil dceři ruku na záda a pobídl ji, aby s ním zamířila ke dveřím do trůnního sálu, které byly v lesé stěně první síně. Rasha rychle mávla na ostatní a ti ji spěšně následovali. Když míjeli obrazy u vstupu do trůnního sálu, Kira se zasekla. Přísahala by, že se v ploše jezera odráží postava, která na břehu namalovaná nebyla. Zavrtěla hlavou a podívala se na obraz na druhé straně. Mezi stromy se zaleskly pronikavé oči a Kira nemohla setřást pocit, že tam, mezi kmeny, povlávají vlasy s vpleteným kvítím. Když Kira téměř v tranzu otočila hlavu po síni, na všech obrazech, na které dohlédla, mohla rozeznat skrytou Královnu víl.