Pochybná kronika - #Wordvember 2020, příběh dvacátý pátý

Jabán, vy Žaláti! 
#Wordvember se nám blíží ke konci. No není to smutné? Je. Protože jak se všichni známe, tak se tady s největší pravděpodobností uvidíme až zase příští rok v listopadu. Pokud do té doby nenastane definitivní apokalypsa... 
Nu, snad se vám zalíbí dnešní povídka. Její myšlenka se mi líbí a někdo mi prosím připomeňte, že si ji chci zapamatovat, někde zapsat a pak ji ještě někdy využít... Do té doby? 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

25. Pochybná kronika 

“Ono to doručování nakonec není špatná záležitost.” pokyvoval si spokojeně hlavou Anis, zatímco si Rasha připínala k pasu měšec s jejich odměnou. 

“Přesně tak. Jakmile jsou to čistě lidské záležitosti, je to mnohem jednodušší.” souhlasila blondýnka. 

“Jsem ráda, že jste se mnou souhlasili se teď na chvíli vyhýbat lesům a malým osadám… Myslím, že přicházím větším městům na chuť… Jsou vskutku dobrá k pročištění hlavy.” ozvala se Kira. 

“Ale jen dokud še ti nešašne štýškat.” připomněl Kavalír. 

“Jestli začne, tak mě někdo štípněte.” broukla Kira a dál se rozhlížela po ulici, kterou procházeli. Byla plná obchodů. Bylo tu pekařství, byly tu krámky švadlen a ševců, zlatníků a dokonce i jedno knihkupectví. Kiře z toho pomalu přecházel  zrak. Největší pochopení pro to měl Anis, který se taky pomalu ztrácel v onom shonu a přehršeli barev. V hlavním královském městě se tehdy moc dlouho nezdrželi a rozhodně neměli čas se tam moc rozhlížet. Zatímco tady v Amarunu se zamotali do doručování vzkazů a předmětů asi tak, jako se zamotala ta slepička, co chtěla jen vodu pro kohoutka. Od rána, kdy přišli odevzdat balíček určený pro jednoho ševce, který měl v téhle obchodní čtvrti svou rezidenci, se v podstatě nezastavili. Už byli u květinářky, u zlatníka, u hodináře, pak se museli znovu vracet k tomu ševci, ten je poslal za jiným ševcem a od toho teď donesli střevíce švadleně na nároží naproti té květinářce, čímž jejich doručovací dobrodružství pro danou chvíli skončilo. Mířili příjemným krokem mimo čtvrť a doufali, že je žádný z těch obchodníků nepozná a nevyběhne za nimi, aby je požádal o laskavost. Protože o laskavost je v tuhle chvíli žádaly jejich žaludky a to byla vskutku žádost neodkladná. 

Jejich plán byl jednoduchý. Najít nejbližší hostinec, v něm si dát dobré jídlo a až po něm se rozhodnout, co bude dál. 

Hostinec našli rychle. Bystříkova bašta zněla vskutku dobře a když vešli dovnitř, mohli se potěšit útulným, čistým prostředím. Většina stolů byla sice obsazená, ale jedno místo pro čtyři kousek od schodů do patra se našlo. Rasha s Kirou opřely své zbraně o stěnu, kde na ně dobře viděly a sotva všichni dosedli, již u nich byla mladá dívka s čistých šatech se zástěrou a ptala se jich, co to bude. 

“Mohu vám nabídnout pečené sele na kmíně.” nabídla dívka s úsměvem. 

“Oh jistě! Porci pro každého z nás… A po žejdlíku piva.” rozhodl Anis rázně, pomalu visející na dívčině úsměvu. 

“Pro mě proboha ne!” vyhrkla Kira, která se naučila, že pivo není její silná stránka tou těžkou cestou. 

“Máme výborný jablečný mošt.” navrhla dívka. 

“Oh, děkuju, mockrát.” pokývala hlavou Kira. 

“Taky švé pivo vyměním ša ten mošt.” přidal se ihned Kavalír. Dívka si jej váhavě změřila pohledem, ale pak přikývla a odběhla vyřídit jejich obědnávku. 

“Mě tak dochází… že ty jsi Kiro jediná, komu se v té naší skupince líbí chlapi… co?” zazubil se Anis. 

“Víš… Na to ani nemá cenu něco pořádného odpovědět.” ušklíbla se Kira a dál se kochala tím, jak vnitřek hostince vypadal. Anis se už, už nadechoval, že bude pokračovat, ale v tu chvíli ho zastavil Kavalír zvednutím ruky.

“Pšt, pšt… pošlouchejte… ša námi.” hlesl přidušeným hlasem. Kira, sedící vedle něj se ani neotočila, jen se trochu zapřela patami a začala se pohupovat na židli, aby byla aspoň o trošičku blíže. Anis mezitím vytáhl mapu a rozprostřel ji před sebe a Rashu, aby se nad ni mohli naklonit, postupně ukazovat na některá místa a trasy mezi nimi a také nenápadně naslouchali hovoru u vedlejšího stolu. Zdálo se, že si jich tamnější osazenstvo nevšimlo. 

Z naslouchání je vyrušila až mladá dívka, která jim donesla jejich pivo a mošt. 

“Mockrát děkujeme.” usmál se široce Anis a sroloval mapu. 

“Jídlo bude hned.” ujistila je všechny dívka. Za jejími zády akorát prošla dvojice, která do té chvíle seděla u vedlejšího stolu a teď akorát opustila hostinec. 

“Slečno, prosím vás, že jsme tak zvědaví… Co je to ta Šámotova kronika?” zeptal se Anis dřív, než dívka odešla. Rasha si neodpustila frustrovaný povzdech. Dívka si je změřila pohledem a pak na vteřinu těkla očima ke stolu, který byl teď už prázdný. Na tváři se jí rozvinul pobavený úsměv. 

“Toho se vůbec nemusíte bát. Tihle samozvaní kronikáři se tváří důležitěji, než jací jsou.” mávla nad tím rukou a odešla si po své práci. Anis se zamračil. 

“Že se tváří důležitěji, než jsou? Vážně..?” zamumlal si spíše pro sebe. 

“Tak, hlavy dohromady, co jsme jim rozuměli?” vyzvala ostatní u stolu Rasha. Všichni se k sobě naklonili, jak to šlo a začali dávat dohromady, co kdo rozuměl tomu zvláštnímu rozhovoru. 

“Aš na to, jak domlouvali to dolušení k tomu Hlavnímu Šámotovi, to šnělo špíš jako šnůška plků.” uzavřel nakonec jejich debatu Kavalír. 

“Takže myslíš, že je to jen spolek znuděných sousedů, kteří sbírají, co se kde ve městě šustne… a pak si z toho dělají kroniku?” ujistila se Rasha. 

“A šní to jako pěkně Pochypná Klonika… Došela bych ši v ní lád pošetl.” pokýval hlavou Kavalír. 

“K čemu by ti to bylo? Vždyť tohle město a ani ty lidi tady neznáš… Nebo snad ano?” zamračil se Anis. 

“Ne, ale kdykoli chšeš pošnat jakékoli míšto, šjišti ši tamní dlpy… a máš všechno, šo potšepuješ…” vysvětlil Kavalír. 

“Tak mě napadá… My vlastně nevíme, ze kterého města vlastně jsi…” uvědomila si Kira. Těžko říct, jestli by jim Kavalír odpověděl, v tu chvíli ale před nimi přistálo jídlo a tak nad tím i nad celou tou kronikou všichni jen mávli rukou.