Přesýpací hodiny - #Wordvember 2020, příběh šestnáctý

Jabán, vy Žaláti! 
1208! Ano! Celých 1208 slov má dnešní povídka pro #Wordvember. Když si představím, v jakých úzkých jsem byla, když jsem poprvé viděla to téma a nakonec jsem se rozjela nad svou kontrolu? Co mě mrzí, je to, že se mi to zase jen tak znova nepovede. Nu, snad se vám tato povídka bude líbit až do konce, mrk mrk. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo 

“Tak jo, je na řadě udat první hlídku.” ozvala se k večeru Rasha a zatímco ostatní se shromáždili okolo ní, blondýnka vytáhla přesýpací hodiny a jednu šestistěnnou kostku. 

“Kdo chce házet první?” vzhlédla ke svým přátelům. Anis se ujal kosty a hodil ji do trávy. 

“Jednička, výborně… Tak zbytek si ani házet nemusí.” zasmál se, když uviděl, na jakém čísle se kostka zasekla. 

“Můžeme, třeba se ta jednička povede ještě někomu.” navrhla Kira. Anis nad tím mávl rukou. 

“Není třeba. Já tu první hlídku vezmu.” mávl nad tím Anis rukou a vrátil se na své místo. Rasha kývla, schovala kostku a pak podala Anisovi přesýpací hodiny. 

“Víš kolikrát je otočit, že ano?” zeptala se. Anis kývl. 

Když zjistili, že jsou schopni nerozbít věci, sotva je dostanou do rukou, rozhodli se pořídit si přesýpací hodiny. Bylo to jednoduché, trochu tlustší sklo s dřevěnými dekly. Písek se z jedné baňky do druhé přesypal zhruba za hodinu. Dobře se tak odměřoval čas hlídky. Anis nechal, aby se písek v hodinách srovnal do jedné baňky.

“Tak jo, přetáčím hodiny, začínám hlídku, mazejte spát právěěěě teď!” prohlásil, když hodiny otáčel. Kira, Kavalír a Rasha se spokojeně zabalili do přikývek a zavřeli oči. Neusnuli hned na povel, ale jistě nikomu z nich po dlouhém dni mnoho nezbývalo. Anis se uvelebil v tureckém sedu a opřel se o pařez stromu, který byl docela blízko ohni. Pomalu začala padat mlha. Anis se natáhl pro svou přikrývku a přetáhl si ji přes nohy. Po chvíli dlouze zívl. Co to je? Nikdy neměl problém udržet oči otevřené. Při žádné hlídce neusnul. Nikdo z jejich skupinky neměl problém vydržet na hlídce vzhůru a pozorný. Ale čím více mlha houstla, tím více Anisovi těžkla víčka, až se přistihl, jak klimbá. Musí se soustředit! Musí se… Anis zaváhal. Měl nutkání si protřít oči, ale jako kdyby jeho ruku něco drželo. Když shlédl, všiml si, jak se okolo něj opatrně ovíjí popínavá rostlina s bílými, trošku narůžovělými květy. Pokusil se sebou pořádně trhnout, ale očividně to byla květina pěkně pevná. 

“To je svlačec.” sykla Kira. Anis překvapeně otočil hlavou. Až teď si všiml, že takhle spoutáni jsou všichni a že jsou také všichni vzhůru. Pokud tohle tedy není nějaký potrhlý sen. 

“To dítě tady v lese nechci! V žádném lese ho nechci!” ozvala se mezi stromy ozvěna mužského hlasu. 

“To mě může být ukradené. Je to mé dítě a já jej chci!” z druhé strany zazvonil hlas ženský. A vskutku se zdálo, že zvonil. 

“Zbláznila jsi se? Copak takové děcko může přežít mezi námi? Bylo by roztrháno dřív, než by se naučilo chodit.” argumentoval rozzlobeně muž. Ať už Anis mžoural mezi stromy, jak jen chtěl, nikoho nezahlédl. 

“Já se o něj postarám! Já si jej vychovám!” ozývalo se zvonění ženského hlasu. Hlasy se určitě pohybovaly. Jako kdyby dva rozzlobení manželé přecházeli vztekle po pokoji. Až na to, že teď byli uprostřed lesa.

“Ty? Ty se nepostaráš ani o sebe, když jsi byla schopná se spustit s tím… s tím…” zdálo se, že mužovo rozčarování dosáhlo bodu, kdy nenacházel slov. 

“No? No? Jen to řekni!” vybízel provokativně ženský hlas. 

“S tím člověkem!” vykřikl mužský hlas. Anis už pootevíral ústa, aby podotkl, co je to za urážku, ale brzy si všiml, jak má Kira rozšířené oči v překvapení a poznání a tak raději mlčel. Zdálo se, že Kira ví, kdo se to tady hádá a snaží se co nejvíc stát jedním spolu se svlačcem. Když Anis vyhledal očima Kavalíra a Rashu, zjistil, že oba dva zatahují dech a jsou naprosto pohlceni hádkou. Vskutku, oba dva hlasy měly v sobě cosi omamného. 

“Je to král, abys věděl!” odsekl ženský hlas. 

“A já jsem asi co?” opáčil hlas mužský. 

“Ty jsi k smíchu! Zapomeň na to, že bych se toho dítěte vzdala. Stane se součástí mého dvoru a bude to živoucí důkaz toho, že my a lidé můžeme žít společně a stvořit krásné věci! A věř, že to bude to nejkrásnější stvoření, jaké jsi kdy viděl.” 

Zatímco ženský hlas proplouval kolem paloučku, na kterém byla čtveřice uvězněná svlačcovým laskavým objetím, Anisovi se zdálo, že konečně jeho oči zahlédly mezi stromy zavlát dlouhé vlasy a také šátky, možná cíp šatů. 

“Já ti říkám, že tady takový bastard nepřežije ani týden! Zapomínáš snad, co jsou naše dvory zač a čeho jsou plné? Člověčí ti snad rozum, že to nevidíš?” 

Z druhé strany se mezi stromy něco zablesklo a Anis by přísahal, že to jsou přezky na botách. 

“Já se toho dítěte vzdávat nebudu. Bude součástí mého dvoru!” stála si na svém žena, zdálo se však, že se konečně zastavila. 

“Ale ne teď! Ne jako ubohé, malé, směšně křehké nemluvňe! Je mi jedno, co vymyslíš, ale říkám ti, bude tady ještě při zítřejším západu slunce a já se budu bavit, jak vybojuje svůj holý život nad naším lidem!” i mužský hlas se zastavil, když říkal ta slova. Po nich zůstalo na chvíli ticho a pak začala mlha pomalu řídnout. Svlačec ale držel. Mezi stromy se začala rýsovat vysoké, vskutku vysoké ženy s dlouhými vlnitými vlasy. Byly v nich vpletené všechny druhy květin a na hlavě jí spočívalo něco, co připomínalo korunu. Oděná byla do bílé látky lehounké tak, že byla srovnatelná s mlhou, která se už i zvedala. A v náruči držela uzlíček peřinek.

“Oh, tohle se mi tak hodí.” pronesla žena spokojeně a hlubokýma očima přeskočila po čtyřech dobrodruzích, ležících, neschopných se hnout. 

“Mí lidé už do královského města odmítají chodit a Puka mi ten morous nepůjčí… Bude to tedy váš úkol.” zatímco dál mluvila, znovu přejela všechny čtyři pohledem. Pak se zasekla na Kiře. 

“Ano, ty jsi úplně nejlepší.” usmála se spokojeně a luskla prsty. Svlačec z Kiry slezl a dívka opatrně vstala. Žena k ní došla, sklonila se a vložila jí uzlíček do rukou. 

“Vezmete ji k jejímu otci, ať ji vychová, je přeci i jeho. Ale ať nezapomene, že je také moje. A až nadejde čas, dívka se vždycky vrátí ke své matce.” pronesla. Pak se ještě naposled rozhlédla po palouku. Pohled jí padl na přesýpací hodiny. 

“No to je vskutku dokonalé.” zamumlala si pro sebe. Téměř všechno, co řekla, působilo, že si říká sama pro sebe. Štíhlou rukou se natáhla a vzala přesýpací hodiny, které do té doby stály vedle Anise. V jejích rukou se dřevo zdálo, jako oživlé, pokryl jej na pár místech mech a jinde bílé kvítky. Písek zrůžověl a zdálo se, že je jej uvnitř více a že plyne mnohem pomaleji. 

“Až se tyhle hodiny přesypou, dívka se ke mě vrátí. A bude pro všechny lepší, když jí s tím pomůže, místo, aby tomu bránil.” 

Svlačec slezl náhle i s Anise a dřív, než si to mnich uvědomil, stál na nohou a v rukou svíral jejich přesýpací hodiny. I když silně pochyboval, že jsou ještě jejich. Žena se vrátila ke Kiře, políbila dítě v peřinkách na čelo a pak se usmála na Kiru. 

“Krále se nebojte. Pozná své dítě, jakmile jej uvidí… A ty, maličká, pozdravuj svou matku… A myslím tu v lese.” 

S těmi slovy se záhadná žena vydala mezi stromy a záhy se zdálo, že se rozplynula, jako poslední zbytky mlžného oparu. Kdyby Anis nesvíral hodiny porostlé mechem a květy s růžovým pískem a z Kiřiny náruče se neozvalo dětské vypísknutí, všichni by si mysleli, že to byl sen.