Šálek čaje - #Wordvember 2020, příběh dvacátý první

Jabán, vy Žaláti! 
Tak jsme zlomili kletbu dlouhých příběhů letošní #Wordvember výzvy. Tentokrát jsme na druhém extrému a to je vskutku, vskutku krátká povídka. Sotva jsme splnili limit. Nuže, nevadí. 
Snad mne pro tentokrát omluvíte. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

21. Šálek čaje 

“Kde že jsou?!” vykřikla nevěřícně Rasha. Puk se jen vesele zazubil a přikývl. 

“V kleci v psinci.” zopakoval s klidem. Rasha nepříjemně zavrčela. Kira jí opatrně položila ruku na paži. Napůl se sama obávala, že by po ní Rasha kvůli tak nenadálému doteku skočila. 

“Určitě mi je král brzy přikáže přivést… Dáte si zatím šálek čaje?” zabídl s úsměvem Puk. 

“Nedají!” ozvala se přísně Huldra, která je sem dovedla. 

“Nedáme…” zamumlala Kira, která celou tu dobu mezi sebe a huldru prakticky stavěla Rashu. 

“Už se nemůžu dočkat, až se zase budeme potýkat jen s obyčejnými lidmi.” zabručela Rasha. Na dvoře, na který je huldra dovedla, se necítila vůbec dobře. A pak je sem přišel uvítat tenhle podivný skřítek, nebo co byl zač a oznámil jim, že jejich přátelé už tady na ně čekají, jenom jsou tak trochu zavření v kleci a hlídají je ti klackovití psi, kteří byli jen krůček od toho, aby ji i Kiru roztrhali před nějakou dobou v lese. Jaká doba to byla, Rasha si nemohla být jistá. Čas tady na tomhle dvoře tak nějak nedával smysl. Co to taky bylo za dvůr, to mohla Rasha jen stěží popsat. Zdálo se, že stojí na kruhovém prostranství, které bylo vydlážděno velkými kusy mramoru, po pravé straně asi podél třetiny tohoto “nádvoří” byly sloupy ze stejného materiálu, některé obrostlé břečťanem, některé holé, popraskané stářím a minimálně dva z nich naopak vypadaly jako čerstvě postavené. Rasha by očekávala, že uvidí vrata, dveře, brány do nějakých sálů a místností, ale místo toho všude byl trávník a postupně se zvedalo křoví a houstly stromy a dál než dva metry od okraje mramoru vidět nešlo, protože se vše ztrácelo ve stínech. Celé tohle místo bylo matoucí. Mladík, který před nimi stál, představil se jim jako Puk, se na ně culil se zuby špičatými jako jehly a Rasha by přísahala, že na každé noce má jen čtyři prsty. Čtyři! Akorát tedy jeho palec vydal za dva lidské. 

“Takže budeme tedy vyčkávat zde…?” ujistil se Puk a přetrhl nit Rashiných myšlenek. 

“Ano. Přímo na tomto místě vyčkáme příchodu královny Titánie.” kývla huldra. Puk přešlápl a znuděně si odfrkl. Tohle byla nuda. Toooohle byla hrooozná…. Oh! Pukovy uši sebou škubly, jak zachytily něco, co se dívkám doneslo až později. 

“Jedno dítě! Splodím jednu jedinou dceru, nechám ji odnést k jejímu lidskému otci, sotva si dupneš a ty se vydáš na misi odloudit všechny muže z království a zamknout je v jeskyni?” 

Hlas královny víl se nesl dvorem, přesto, že ještě nebyla vidět. 

“Už jsi se opravdu zbláznil! Nemůžu se na tebe ani vážně povídat! Co sis myslel? Okamžitě je všechny propustíš!” 

“Moc dobře víš, že tak jednoduché to není! Nemohu je propustit dříve, než bude noc svatojánská! A i tehdy si je ženy budou muset najít a odvést…” 

Konečně se ozval také hlas Krále Oberona. Rasha naštvaně pootevřela ústa, ale pak je zase zavřela. Na tohle nejspíš neměla co říct. 

“Oh! A to ani nemluvím o těch dvou mladících, které jsem já osobně uznala za vhodné k doručení mé dcery k jejímu králi! Jak se opovažuješ je tatko ponížit a uvěznit?!” 

“Já se jich ani nedotkl, dokud nezačali zasahovat do mých věcí! Navíc se sem nechali dovézt zcela dobrovolně!” 

Hlasy se rozléhaly prostorem a zdálo se, že Král elfů a Královna víl opět přechází tam a zpátky, přesně za hranicí, kam skupinka na nádvoří dohlédla. Puk se zazubil. Teď už tady nuda nebyla. 

“Tak… opravdu si nedáte ten šálek čaje?”