Staré pohlednice - #Wordvember 2020, příběh desátý

Jabán, vy Žaláti! 
Tak je to tady! Výroční, desátý příběh pro #Wordvember. Taky vám dnes přijde tak dlouhý, nebo jsem to jenom já? Eh, mě dneska přijde dlouhé úplně všechno. Tak alespoň ten úvod zkrátím. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

10. Staré pohlednice

“Jsem vdaná…” prohlásila Rasha po nějaké odmlce. Stále ještě putovali opuštěným jeskynním systémem. Nebylo to dlouho, co za zatáčkou zmizelo denní světlo, ale jejich lampy svítily stabilně a silně. 

“Cože jsi?” vyhrkl Anis překvapeně. 

“Za koho?” zeptala se okamžitě Kira. 

“Doplovolně?” ujišťoval se Kavalír. Rasha se uchechtla. Nejdřív jí ani nedošlo, že to o ní ještě neví, ale sotva ta slova vypustila z úst, tušila, že se dočká dost šokovaných reakcí. 

“Jsem vdaná. Vzala jsem si Yewu z Polomodří. A velice, velice dobrovolně.” odpověděla na všechny otázky naráz. Při vzpomínce na její ženu se jí usadil úsměv na tváři. 

“Ty sis vzala dívku? Nevěděl jsem, že to je povolené.” prohlásil Anis. 

“Musíš najít toho správného oddávajícího.” odvětila Rasha. 

“Myslím, še jsi vyhlála hlu.” podotkl Kavalír. 

“Když jsem ji navrhovala, nemyslela jsem, že půjdeme po výhře, ale myslím, že jsi nás právě natolik převálcovala, že si ji zasloužíš…” souhlasila Kira. 

“Netuším, co vás překvapuje. Všichni jsme ve věku na vdávání a ženění.” odvětila Rasha. 

“Jistě, ale kolik dobrodruhů s šťastným rodinným životem vidíš? Předpokládá se, že většinou jde o alespoň trochu porouchané lidi.” prohlásil Anis. Rasha zavrtěla hlavou. 

“A ty jsi rozbitý jak?” zeptala se místo ní Kira. 

“Já? Já jsem tady z vás všech nejvíc očividný. Já jsem mnich, který nedokázal opustit žejdlík piva a odmítl se odevzdat věčnému půstu. Otázkou je, co je špatně s vámi?” uchechtl se Anis. Nastalo ticho. 

“Já jsem sloděj.” hlesl nejistě Kavalír. Tohle ani nebylo tajemství, ale netušil, co by řekl. 

“Hele, nezmiňoval jsi kletbu?” otočil se za ním Anis. Kira, která šla za ním, do něj šťouchla, aby laskavě pokračoval. 

“Kletpa, ano… To taky.” přikývl Kavalír. 

“A jaká…”

“Ššššt! Myslím, že jsme to našli.” přerušila Rasha Anise dřív, než mohl dokončit svou otázku. 

“Ooh, už?” Anis okamžitě přestal věnovat úsilí tomu, aby se o Kavalírově kletbě dozvěděl víc. 

“Taky nám říkali, že to není hluboká jeskyně.” připomněla Kira. Vskutku došli na konec úzké chodby, která se naštěstí pro ně rozšiřovala a tvořila prostor, kam se mohli pohodlně postavit vedle sebe. Stáli před dřevěnou truhlou se zrezivělým, již dávno rozlomeným zámkem. 

“Tak… co teď? Otevřeme to?” zeptal se zvědavě Anis. 

“So ještě šíkali o té tluhle?” zeptal se Kavalír. 

“Že je to poklad, pro který sem přišli mnozí, ale nikdo z nich nikdy s ničím neodešel.” zopakovala Kira, co se dozvěděli o tajemné truhle z jeskyně v hospodě, do které je zatáhl především Anis. 

“Neříkal nám nikdo, proč s ničím nikdo neodešel? Jestli to třeba bylo tak dobře chráněno, nebo jestli se ti lidi nevrátili už vůbec nebo ještě něco jiného?” zeptala se Rasha. 

“Ne, prý se všichni vrátili, nic neřekli a nic nenesli.” odpověděla Kira, která si všechno, co se tenkrát doslechli, zapamatovala úplně doslova. 

“Nevypadá to nijak stlášené… Ten sámek tady koloduje uš dlouho.” prohlásil Kavalír, který už mezitím k truhle přidřepl a pozorně si ji prohlížel. 

“Magie?” navrhl Anis. Na to se k truhlici přiblížila Rasha a opatrně nad ni natáhla ruku. Tiše si pro sebe něco zamumlala a na vteřinu jí zpod dlaně zazářilo levandulové světlo. To ale ihned zmizelo. 

“Ne, žádná magie.” zavrtěla hlavou. 

“Tak já to otevšu.” rozhodl Kavalír, počkal, až všichni ustoupí a pak odhodlaně vzal za víko a prudkým pohybem ho odklopil. Nic se nestalo. Čtveřice se naklonila nad truhlu a Kavalír opatrně osvítil její obsah. 

“Obálky s dopisy?” podivil se Anis. Kavalír podal svou lampu Kiře a do truhly sáhl, aby si obálky a jejich obsah prohlédl zblízka. 

“Dopisy a oplásky… Pohlednice…” zamumlal. Na to si k němu přidřepla Rasha a po jedné z obálek také sáhla, zatímco svou lampu položila vedle sebe. Letmo v přítmí přejela jeden dopis očima, než jej zase vrátila. 

“Jsou to milostné vzkazy.” prohlásila. Kavalír se uctivě přestal v truhle prohrabovat. 

“Vypadá to na pěkné staré dopisy a pohlednice.” podotkla Kira a trochu víc do truhly posvítila.

“A všechny na jedno jméno…” zamumlal Anis. 

“Tak jako tak, to jméno není ani jednoho z nás.” vstala Rasha a vzala svou lampu. Kavalír kývl a pomalu zase truhlici zavřel. 

“Měli bychom jít.” ozvala se Kira. Všichni ostatní přikývli. 

“Je hezké, že kdokoli sem přišel, uznal, že to sice poklad je, ale ne jeho…” pronesl opatrně Anis, zatímco mířili k východu. 

“Myslíte, že se pro ně někdy dostaví ten, pro koho jsou?” zeptala se Kira.

“Těško šíst, vůbes nesnáme jejich pšíběh.” odpověděl Kavalír. Mezitím se Rashe pomalu rozlil po obličeji spokojený úsměv. Asi tohle začne dělat taky. Yewa si zaslouží od ní čas od času slyšet a třeba se pak jí samotné nebude tolik stýskat.