Tma, můj starý přítel - #Wordvember 2020, příběh jedenáctý

Jabán, vy Žaláti! 
Tuhle povídku jsem už od začátku chtěla soustředit na určitou postavu a už nějakou dobu jsem přesně věděla, co chci napsat. Snad se vám bude líbit, co se dozvíte a třeba prohlédnete mé temné plány s určitými postavami. Dejte mi určitě vědět! 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

 Když skupinka vyšla z jeskyně, nad kraj už padla tma. 

“Myslím, že jsme dovnitř vlezli později, než jsme předpokládali.” prohodila Kira. 

“Hm, co teď? Do vesnice to není daleko. Ale ani blízko.” zabručel Anis. 

“Navrhuji noc pod hvězdami.” 

S Rashiným nápadem nikdo neměl problém. Netrvalo dlouho a našli vhodné místo kousek od vstupu do jeskyně. Ze tří stran je obklopovala masa skály, ve které se jeskyně skrývala. 

“Nemohli jsme si vybrat lepší noc. Nepršelo nějakou dobu a dřevo je krásně suché. Navíc už přichází léto a je i takhle na večer pohodlně teplo.” prohlásila spokojeně Kira, zatímco jí Kavalír a Anis u nohou svalili dřevo, které nasbírali. 

“A na co tedy potřebujeme ten oheň, když je teplo?” zeptal se Anis. 

“Vždycky se může ochladit. Oheň bude udržovat ten, kdo má zrovna hlídku.” vysvětlila Rasha.

“Jistě.. To a taky oheň potřebujeme na tyhle.” Kira zvedla ruku, ve které držela dva zajíce. 

“Kdes to…?” Anis si mrtvá zvířata prohlížel trochu zděšeně. 

“Ulovila, zatímco jste byli pro dřevo… Když dovolíte, připravím je.” usmála se Kira spokojeně. 

“Rozdělám oheň. A vy dva můžete ještě tak jednou, dvakrát pro dřevo.” rozhodla Rasha a mávnutím ruky Anise s Kavalírem popohnala k lesu. 

O nějakou chvíli později už všichni pohodili ohlodané kosti do ohně a Kavalír se přihlásil o první hlídku. 

“Naposled jsem spala pod hvězdami, když jsem se zasnoubila.” zamumlala Rasha a pak se převalila na bok. se zavřením očí usnula. Anis se chvíli uveleboval a pak i od něj šlo slyšet klidné oddychování. Kavalír se zaposlouchal do praskání ohně a pak očima zabloudil k okraji lesa, který od nich nebyl daleko. Opatrně si stáhl kápi a odhrnul si vlasy z obličeje. Seděl mezi ohněm a lesem a koukal do tmy. Jak dlouho už mu byla po boku. Téměř se z ní stal jeho starý přítel. 

“Netušila jsem, že máš náušnici.” ozvalo se z druhé strany, od ohně. Kavalír se překvapeně otočil na Kiru, která ležela na boku a sledovala ho. 

“Je to vspomínka.” odpověděl tiše. Kira kývla a chvíli si ho prohlížela. Netušila, že má zelené oči. Ono toho hodně o Kavalírovi bylo tak nějak schováno ve tmě. Třeba jeho rty, přes které se stáhl rozštěp. Pak si všimla, že se na ni Kavalír nepřestává dívat. Trochu se zastyděla, že si jej tak drze prohlíží. 

“Ta vzpomínka… Souvisí s tou kletbou?” zeptala se opatrně. Kavalír přikývl a pak se trochu pousmál. Už dlouho ten příběh nevyprávěl. 

“Pýval jsem pard. Nemůšu mos dopše spívat, ale hlál jsem světově… Hledal jsem k sopě spěváka nepo spěvašku…” začal pomalu a trochu sjel pohledem k ohni. Na Kiru se znovu podíval, když postřehl, že se hýbe. Brunetka se mezitím posadila, aby se jí lépe poslouchalo. 

“Chtěla se ke mě pšidat holšina, měla nádhelný hlas… Ale její matka nesouhlasila… V mladém věku a plná idejí se ta dívka loshodla se mnou utést, kdyš jsem opouštěl město… So jsem netušil bylo, še její matka je šalodějnice. Ploklela mě, aby stíny pyly mým domovem a výsluní mě sapomnělo, kdykoli do nich vkloším. Dalo mi to schopnost se ve tmě naplosto stlatit a někteší méně vnímaví lidé mě skutešně sapomenou, kdyš to udělám.” dokončil Kavalír. Chvíli bylo ticho a on se opět zahleděl k lesu, do tmy, která jej vítala, jak to staří přátele dělají. Najednou ucítil ruku okolo ramen. Když se otočil, Kiřina tvář byla překvapivě blízko, jak jej objímala. 

“Slibuju, že já tě nikdy nezapomenu. Dobře?” mrkla na něj. V hnědých očích se jí odrážely plameny z ohniště. Jako by ji mělo vítat ono výsluní. 

“Dobše, toho si váším.” kývl vděčně Kavalír. Kira se na něj usmála a pořádně mu paží ramena stiskla. 

“A teď spát, ať jsi odpošatá.” popohnal ji Kavalír a sledoval, jak se pomalu ukládá ke spánku. Pak se naposledy otočil k lesu a hleděl do tmy. Už nebyla jeho jediný přítel. Teď už byla spíš stará známá.