Karkulka

Jabán, vy Žaláti! 
Taky se vám stává, že prostě posloucháte písničku a najednou máte pocit, že prostě musíte napsat povídku, která jí bude inspirovaná? I když nakonec to možná ani tak nevypadá, když porovnáte text písničky a povídku samotnou? Ale mohlo by to tak působit! 
Tak jako tak! Dnes máme další den Týra/Týho/Tyra/Tý (prostě jsem se dnes rozhodla vypsat více možností) a tak prosím, ona povídka, kterou tak okatě naznačuji je tady a ven pro vás! 
A kdyby někoho zajímala ona hudební inspirace, tak si představte, že je Iharo tak laskavá, že vám ji sem odloží také! 

https://www.youtube.com/watch?v=963iCYoONF0&ab_channel=Equilanora 

 Vždycky jí říkali, že v tom lese jsou vlci, že nesmí scházet z cesty, že si musí dávat pozor. Učili ji, že kdyby snad došlo na nejhorší, má si pomalu sundat pláštík a hodit ho vlkovi na hlavu a pak bleskově vylézt na strom. 

Na stromy uměla lézt skvěle. Házet uměla také výborně. Ale vlci, jako kdyby je snad někdo informoval, že u téhle dívky nikdy nepochodí, jí cestu nezkřížili ani jedinkrát. A ona nikdy své štěstí nepokoušela a držela se cestičky. 

Věřila všemu, co jí ve vesnici řekli, vždyť kolikrát v noci slyšela vytí smečky, více, než jeden zvířecí hlas, nesoucí se krajem jako píseň přislibující strach a úzkost. Sama, kdykoli šla ke své drahé babičce, kdykoli utíkala, aby se schovala v bezpečí její chaloupky, cítila na sobě jejich oči. Sledovali ji pokaždé, celou cestu, dokud za sebou nezavřela dveře babiččiny chaloupky na petlici. 

Později už sice neutíkala, ale ty oči na sobě cítila pořád.

* * * 

Už od doby, co sama bývala štěnětem, sledovala tu dívku chodící lesem. Nejdříve byla zvědavá, později se chtěla kamarádit. Ale kdykoli svými kroky zašustila v křoví, dívčina na cestičce se pouze vyděsila a rozutíkala pryč. Jistě, ona by ji dohnala, kdyby chtěla, ale ze strachu vznikne přátelství sotva kdy. A tak na ni alespoň dávala pozor. V noci jí se svými bratry pěla ukolébavky a za dne čekala, kdy se ta dívka opět vypraví lesem a hlídala, aby se jí při té cestě nic nestalo. Nechtěla, aby jí kdokoli ublížil a že tušila, že dívce hrozí nebezpečí. Ne od ní, nikoli od smečky jejích bratrů. Nebezpečí se mnohdy ukrývá za mnohem důvěryhodnějším rouchem. 

Skrývala se ve stínech, ale byla připravená. A tušila, že její srdce hoří něčím více, než touhou po obyčejném přátelství dívky z lidské vesnice. 

* * *  

Vykračovala si cestou velice opatrně. Vlky už možná dlouho nikdo neviděl, ale ona moc dobře cítila, že ji někdo sleduje. A dvě dívky už se z vesnice za toto jaro ztratily. A ona sama přece moc dobře věděla, jaké to je, ztratit rodinu kvůli smečce vlků. Otec… Babička… K domku uprostřed lesa se teď vydávala už jen proto, aby pokládala květiny na hrob té staré… dobré ženy. Nevzpomínala na poslední chvíle, kdy viděla babičku naživu. A na svého otce nemyslela už vůbec, pokud jí tedy matka nepřipomínala, že by si už konečně měla najít muže, protože dvě osamělé ženy domácnost nezvládnou. 

“Copak, copak? Dnes opět k babičce?” 

V cestě stál dívce mladý muž s širokým úsměvem. Měl zelenou kamizolu a hnědé kalhoty. Přes rameno mu visela flinta a u opasku měl dlouhý nůž. 

“Opět k babičce.” odpověděla myslivcovi a pokusila se okolo něj projít. 

“To je ale nebezpečná cesta, takhle v lese.” prohodil myslivec a šikovně se připojil k jejímu boku, aby šel s ní. 

“Nic se mi v lese nikdy nestalo.” odpověděla a upírala pohled přímo před sebe. Nejen, že v zádech cítila svého obvyklého sledovatele, nyní k tomu přibyly i oči myslivce a ty jí byly ještě mnohem nepříjemnější. 

“No, možná bude lepší, když tě doprovodím, abychom si byli jistí, že se na tom nic nezmění.” 

Myslivcova ruka se ovinula okolo dívčina pasu jako had. 

“Co říkáš… Karkulko?” myslivcův hlas byl náhle mnohem hlubší, byl vyzývavý a podmanivý. Dívka se vykroutila a zrychlila krok. Myslivec však neměl problém jí stačit a znovu se po ní natáhl. Opět mu uskočila a jeho paže tak jen těsně minula její útlý pas. Myslivec se zamračil a hmátl po dívčině lokti, pevně ho sevřel a v druhé ruce ve vteřině držel dlouhý nůž. Smýkl s Karkulkou blíže k sobě a v jeho očích bylo cosi zvířecího. 

Dívka se mohla jen chvět strachy. Tušila, co může čekat a věděla, že ona sama se myslivcovi neubrání. Stejně jako dívky před ní… 

“Ne…” vzlykla nešťastně. Pak zaslechla vrčení v blízkém křoví. V mrknutí oka cosi skočilo po myslivcovi a strhlo ho z cesty mezi stromy. Myslivec ze sebe shodil útočníka, vyskočil na nohy a už bral flintu. Po ráně se ozvalo zakňučení, prozrazující, že se trefil. Nebyl však čas oslavovat. Z lesa se vynořili dva vlci a myslivec byl opět svalen k zemi. Flinta mu vyletěla z ruky, do které se zakousl jeden z vlků. Ten druhý v zápětí prokousl mladému muži hrdlo a obě šelmy pak společnými silami odtáhli tělo mezi stromy, pryč z dohledu. 

Karkulka zděšeně hleděla na nahou hnědovlasou dívku, která se pomalu sbírala ze země a držela si krvácející rameno. To ona jako první skočila po myslivci a schytala tak kulku do ramene. Karkulka k ní bez váhání přiskočila a z kapsáře vytáhla kapesník, kterým zatlačila na dívčinu ránu. Její tajemná zachránkyně necukala. Pouze hleděla na Karkulku hlubokýma očima barvy lískových oříšků. Karkulka chvíli váhala, jak upoutat kapesník na rameni, pak si s povzdechem sedla a sundala si svůj rudý pláštík. Přiklekla jej koleny a odtrhla z něj pruh, který stačil na obmotání hubeného ramene a udržení kapesníku na místě. 

“Ta kulka bude muset vyhnisat…” hlesla Karkulka a pak se konečně podívala dívce do očí. Byly kouzelné. Tak hluboké. Dívka opatrně natáhla ušmudlanou dlaň a váhavě ji položila na Karkulčinu tvář. 

“Kdo jsi…?” šeptla Karkulka váhavě. Místo odpovědi dívka rychle vyrazila a vlepila překvapené Karkulce krátký polibek na tvář. Na to se odtáhla, zaklonila hlavu a zavyla. Její hlas pronikl s náhlým uvědoměním Karkulce až do morku kostí. Vyskočila na nohy a zděšeně od dívky uskočila. 

“To ty! Ty a tvá smečka jste mi roztrhali otce!” vykřikla. Dívka na ni hleděla, pak zvedla dlaň sevřenou v pěst k ústům a hlavu zaklonila. 

“Ano, já vím, že pil…” odvětila Karkulka. Dívka pak zatřásla pěstí, kterou naznačovala držení pěstí a máchla s ní směrem ke Karkulce. Ta provinile sklonila zrak. 

“Byl pak zlý… a házel po mě a matce věcmi…” hlesla Karkulka. Nahá dívka se k ní mezitím trochu přisunula, ale Karkulka ihned odskočila. 

“Ale babička! Ty a tví vlci jste mi zakousli babičku!” okřikla dívku rozhořčeně. Ale dívka na ni jen ukázala, pak ukázala na cestu a pažemi si objala ramena. Začala se třít, aby naznačila zahřívání v zimě. 

“Nechala mě mrznout venku v zimě, když jsem se u ní byla schovat před otcem.” přiznala Karkulka, která až moc dobře chápala, co jí dívka naznačuje. A tak, zatímco ta se vyškrábala na nohy, Karkulka k ní udělala váhavý krůček. 

“To ty jsi mě celé ty roky hlídala a sledovala, kdykoli jsem šla lesem.” odtušila Karkulka. Dívka jí na to kývla. Lidské řeči rozuměla dobře. Kéž by jí tak dokázala i promluvit, aby řekla Karkulce, jak moc ji teď bolí v hrudi a krátí se jí dech. 

“Ty jsi mě chránila… Ty, taková… vlčice… jsi mě chránila před zlými lidmi.” Karkulka se neptala. Skládala si dohromady všechny ty dílky a musela si to sama sobě vyprávět nahlas, aby tomu skutečně uvěřila. Dívka se trochu zakřenila. 

“Hm? Vlčice? Líbí se ti to jméno?” pousmála se Karkulka. Dívka přikývla hlavou. Karkulka tedy natáhla prst a lehce ho zapíchla dívce nad prsa. 

“Ty, Vlčice.” řekla a pak prst zapíchla do hrudníku sobě “já, Karkulka.” 

“Karrkuuulka.” zkusila to dívka, ale pořád to znělo trochu jako vrčení zvířete. Karkulka přesto s úsměvem přikývla. 

“Ano.” 

Pak se ale její úsměv na chvíli vytratil. 

“Proč..? Proč jsi mě hlídala celou tu dobu?” zeptala se. Dívka Vlčice se znovu naklonila dopředu a spojila jejich rty v krátkém polibku. 

“Karkuulka.” řekla, když se odtáhla. Karkulka na ni hleděla. Rty ji z toho polibku trochu brněly a měla pocit, že jí brní celé tělo. Pak sama vyrazila vpřed a políbila dívku před sebou. 

“Vlčice.” prohlásila pak s pousmáním.