Pohlédni vzhůru

 Jabán, vy Žaláti! 
Iharo si sice slíbila, že od začátku nového roku začne pravidelně zveřejňovat povídky a to vždy v úterý, neboť je to den Týra a kdo z vás ho nezná, tak by se měl začít vzdělávat. A Iharo k němu prostě velice ráda inklinuje, takže proto. 
Bohužel, jak se dalo čekat, Iharo není schopná přijít s něčím, co by se jí líbilo a tak vám sem prostě podstrčím jednu starou a poněkud depresivní povídku, která do teď nespatřila světlo světa. To abychom si nedělali zbytečné naděje.
Přeji vám příjemné počtení.  

Nakonec je to všechno vlastně stejné. 

Nezáleží, jak staří jsme. Nezáleží, kolikrát jsme se přestěhovali. Nezáleží na tom, jak moc se náš život změnil. 

Nakonec je to stejně v jistém smyslu úplně stejný strop, jako kdysi. 

Nezáleží, jestli ležíme na zemi, jestli ležíme na posteli, jestli sedíme v křesle. Nezáleží, jestli je to obývák nebo ložnice. 

Nakonec je to prostě v základu pořád ten stejný strop. Rovná hranatá plocha, ze které visí světlo. 

Je jedno, jestli svítí, jestli je zhasnuté, jestli nefunguje. Je jedno jestli je to lustr nebo jen žárovka na drátu. 

Nakonec je to pokaždé jen prázdná plocha a uprostřed něco, co má osvětlovat ten zbytek místnosti. 

Nezáleží na tom, jestli ty stíny tvoří světlo z toho lustru, nebo jestli je vrhá slunce zvenku. Dokonce je úplně jedno, v jaké fázi to slunce venku je. 

Nakonec to skončí takhle. Pokaždé to prostě skončí takhle. Ve svém jádru je to prostě pokaždé to samé. 

Je jedno, co je za tím oknem. Jestli tam šumí stromy, nebo právě projelo auto, aby hnulo se stíny na stropě po svém. 

Nakonec je to zase jen ten strop. A nám přijde, že se zvenku ozývají hlasy. Hlasy, ke kterým máme příliš daleko. 

Nezáleží, jestli máme ruce podél těla, složené pod hlavou nebo zkřížené na břiše. Nezáleží na tom, jestli krčíme nohy, nebo nám snad visí přes okraj nábytku. 

Nakonec skončíme zase u toho pocitu prázdnoty a bezcílnosti. Nakonec se zase jen díváme na strop a necháme myšlenky, aby si dělaly co chtěly. 

Je jedno, všechno co se děje okolo nás. Je jedno, co se vlastně děje v nás. Je to všechno úplně jedno. 

Nakonec stejně zase pohlížíme vzhůru. A je to všechno úplně stejné jako vždycky.