Domovoj

 “Jsem zpátky, Jojo.” prohlásil Filip, zavírající za sebou dveře od domku. 

“Joo Joo.” ozvalo se chrapticím hlasem do rytmu vrzání houpacího křesla. Seděl v něm na první pohled obyčejný, shrbený stařík, který měl přes nohy přehozenou kostkovanou deku. Filip okolo něj prošel a zamířil po schodech nahoru do patra, kde měl zařízený byt. Tam odložil košík s nákupem a po chvíli se vrátil zase dolů. Nesl dva plecháčky mléka. Jeden podal s pousmáním starci v houpacím křesle. 

“Tady máš, příteli.” 

“Joo joo.” zabručel děd a převzal vrásčitýma rukama plecháček. Filip se usadil za dlouhým stolem, na kterém bylo spoustu knih a listin a svůj plecháček odložil na levou stranu, hned pod kalamář s inkoustem. Chvíli hleděl na otevřenou kroniku a pak si podepřel bradu pravou rukou a knihu zavřel. Hleděl nejdřív na dveře svého domu. Moc často se neotevíraly, ale přesto šlo vidět, že slouží již dlouho. Pohled se mu stočil na okno napravo od ode dveří. Proudilo jím dovnitř teplé sluneční světlo a v něm se vyhříval starý muž, pohupující se v křesle a usrkávající mléka. 

Na druhý pohled už šlo vidět, jak mužova kůže připomíná dřevo a jeho vousy se kroutí jako jehněčí vlna. Filip tušil, že to bude tím, že při stavbě tohoto domu padlo Domovojovi za oběť právě ovčí mládě. 

Domovoj měl oči přivřené, jako kdyby v křesle podřimoval. Kdyby je ale otevřel, šlo by vidět, že jsou žluté, jako oči kočičí. V noci pak také svítily a kdyby sám Filip ve tmě dobře neviděl, kolikrát by se svého přítele polekal. 

“Byl jsem dnes v lékárně u Avy.” prohodil Filip do ticha, které přerušovalo jen skřípání křesla. 

“Joo joo.” broukl mu Domovoj v odpověď. 

“Potkal jsem tam také našeho dřevorubce, Brana.” pokračoval Filip. 

“Joo joo…” broukl zase Domovoj, jako kdyby to tak nějak věděl. 

“Víš, tvrdil mi něco zajímavého.” 

“Joo joo?” 

“Říkal, že ho trápí Kikimora, kterou na něj prý musel někdo poslat.” 

Z křesla se ozval zvláštní zvuk, jako kdyby se Domovoj krátce uchechtl. 

“Víš, Bran není hloupý. A není nepořádný. A taky je to poctivý člověk…” 

“Joo joo.”

“Vrtá mi to hlavou, myslíš, že by mu opravdu mohl někdo tu Kikimoru do domu nasadit?” 

Na chvíli se zase ozývalo jen vrzání křesla a tak Filip sklonil hlavu a pohledem přejel svůj pracovní stůl, že by se taky mohl pustit do své práce. Ale tolik se na ni zase necítil. Zvedl oči a všiml si, že houpací křeslo sice stále pokračuje ve svém pohybu, ale je prázdné. Podíval se tedy vedle sebe a viděl, jak se mu přes rameno naklání stařík, který se ještě před chvíli v křesle houpal a vypadal, že brzy usne. Oči teď měl dokořán a bystré kočičí oči propalovaly stůl. Cosi nahmátl v kapse a pak to položil před Filipa na zavřenou knihu. 

Byly to suché listy a jehličí. Filip na to chvíli koukal a když pak zase očima vyhledal Domovoje, místo po svém boku jen nalezl v jeho milovaném křesle, jak spokojeně upíjí mléka. 

“Ty si myslíš, že je to Kikimora divoká? Že přišla z lesa?” 

“Joo joo…” odpověděl Domovoj v rytmu svého houpání. 

“Ale to ji mohl poslat její muž, Lesovik…” odtušil Filip. 

“Joo joo.” 

Filip si povzdechl a chvíli přebíral suché listí a jehličí. 

“Tak to buď budu muset jít a usmiřovat lesní bytosti…” 

“Joo…” 

“Nebo budu muset zjistit, co ten trouba provedl, že si takhle zprotivil Lesovika…” 

“Joo…” 

Filip nad tím pokroutil hlavou. Upřímně řečeno se mu nechtělo ani jedno, ale přesně od toho tady byl. Aby tvořil most mezi bytostmi skrytého lidu a obyčejnými člověky. 

“Tak… asi bych mohl začít u Brana… Nebo spíš u něj doma s tou Kikimorou.” prohlásil nakonec a pomalu se zvedl ze židle. Upravil si motýlka a zběřně se ujistil, že má pod košilí svůj ochranný kámen. 

V tu chvíli se ozvalo zaklepání. 

“Joo joo.” odpověděl zvučně Domovoj. Filip se rychle otočil. 

“Ale já přece…” 

Nestihl ani Domovojovi říct, co měl na jazyku, dveře se otevřely. 

“Pěkný den přeju, Jojo.” pokývl uctivě hlavou Bran a pak se otočil na Filipa. Ten poněkud překvapeně hleděl na dřevorubce před sebou. A hlavně na zbytky brambor, které měl Bran ve vlasech. 

“Zavři tu pusu prosím tě, Filipe. Zkoušel jsem to, jak jsi mi říkal. Víš, kaštany v kapse a omluvit se, ale jak vidíš, tak to nestačilo.” vysvětlil Bran. Filip pokýval hlavou a zavřel ústa, jak jej Bran požádal. 

“Ava mi sice ukázala, jak vypadá ta Komonice, ale nepodařilo se mi ji nikde najít. Doufal jsem, že mi pomůžeš, znáš tady les ještě lépe než já a to je co říct.” pokračoval dřevorubec. Filip opět jen přikývl. 

“Víš, já vím, že mi to nevěříš, ale pořád si myslím, že na mě tu Kikimoru někdo poslal.” dodal Bran.

“Já vím, já vím…” odmávl to Filip. 

“Možná máš nakonec pravdu…” zamumlal. Bran vytřeštil oči a dychtivě pokročil vpřed. 

“Opravdu? Takže tě něco napadlo?” vyhrkl ihned. Filip váhavě střelil pohledem po Domovojovi. Ten se spokojeně houpal v křesle a jediné, co vypustil, bylo “Joo joo”. 

“Víš co? Pojď, půjdeme najít Komonici, vysvětlím ti tu teorii po cestě.” prohlásil nakonec Filip a vyšel s Branem ven. Zavřel za sebou a místnost utichla. 

Už mu nikdo neříkal jinak, než Jojo. Taky jim nikdy nic jiného neřekl. Všem to stačilo a kdo potřeboval vědět víc, ten pochopil i beze slov. Nebyl tady na veliké povídání, byl tady, aby dohlédl na každého, kdo měl kdy usednout za tím knihami zavaleným stolem a pomohl mu v nouzi. 

Domovoj počkal, až bude klid nějakou chvíli a pak vyskočil z křesla a vyběhl hbitě po schodech nahoru. Tam se v malé kuchyňce postavil na špičky a otevřel dvířka jedné skříňky. Vytáhl skleněnou dózu se sušenkami, dekl odložil na stolek a odcupital si pro mléko. Tím zalil dózu se sušenkami až po okraj a spokojeně zase seběhl dolů, kde se usadil v křesle a přehodil si přes nohy svou oblíbenou kostkovanou deku. Hrábl rukou do dózy, až se mléko trochu vyžbrnclo před okraj na deku. 

“To jsem já, Jojo, ještě jsem si něco zapomněl.” ozval se Filip současně s otevíráním dveří. Když mu nepřišla očekávaná odpověď, zvědavě se ohlédl po křesle a uviděl starého muže s rukou ve skleněné dóze plné mléka a sušenek. Filip si dal ruce v bok. 

“Jojo…” zabručel. 

“Joo joo…” odpověděl Domovoj a trochu se ve svém křesle zhoupl, načež vytáhl ruku svírající změklou sušenku a s úsměvem si ukousl. Filip pokroutil hlavou. Z šuplíku u stolu vzal, co potřeboval a zase zamířil pryč. 

“Joo joo…” broukl si pro sebe velice spokojeně Domovoj.