Lesovik

Jabán, vy Žaláti! 
Šťatný Tyrův/Týho den! Ano, samozřejmě tím myslím úterý! 
Minulý příběh jsem vydala v takovém spěchu, aby potěšil mou kamarádku, že jsem k němu ani nenapsala obligátní výkec. Jak vidíte, dnes to napravuji! :D Tak doufám,  že se vám příběh bude líbit. 
Navazujeme na minulý týden, který navazoval na ten předtím. Ale myslím, že další plynulé navazování očekávat nemusíte. 
I když... Kdo ví?  

Lesovik

“Jak se vlastně můžeš jako kronikář uživit?” 

“Není to nudné, dělat kroniku takovému nijakému místu jako je tohle?” 

“Co ty vlastně můžeš dělat celý den?” 

“Hele, víš, že jsem tě vlastně nikdy neviděl nic doopravdy psát?” 

Filip se zastavil a velice nedůtklivě se na Brana zamračil. 

“Opravdu chceš, abych ti pomohl?” zeptal se nepříjemně. Bran, který už stihl udělat krok napřed se otočil a na jeho tváři hrál nechápavý výraz. 

“Jistě, taky jsem tě o to žádal…” odpověděl Filipovi. 

“Tak měj trochu úcty.” zabručel blonďák a zase se dal do kroku. Bran si povzdechl.

“Dobře, dobře, omlouvám se.” dodal po chvíli a s rukama zaraženýma v kalhotách se trmácel po Filipově boku. 

“Hele a… řekneš mi teda, jakou máš tu teorii?” nedalo to nakonec Branovi po chvíli ticha. 

“Ty si opravdu rád povídáš, co?” podíval se po něm Filip. Ale když se Bran nadechoval, že mu na to odpoví, jen mávl rukou, že vlastně ani odpověď nepotřebuje. 

“Ta teorie je, že ti do domu Kikimoru nasadil její manžel. Lesovik.” prohlásil Filip a dal Branovi vteřinu, aby to vstřebal. Když se mu jeho dobrý známý neozýval, pokračoval. 

“Lesovik je něco jako pán lesa. Rád dělá různé naschvály a škodí lidem, kteří v blízkosti lesa žijí a nebo jím procházejí. Možná jsi ho nějak naštval… Třeba jsi pokácel špatný strom.” 

Bran si nad poslední Filipovou větou odfrkl. To kronikáře zastavilo. 

“Znám les jako vlastní boty a nikdy bych nepokácel špatný strom. Vždycky kácím ty, které jsou staré nebo nemocné. Lesu akorát pomáhám, aby v něm mohly růst další, nové stromy a aby se v něm nešířili škůdci…” bránil se dřevorubec. 

“Myslel jsem… mohl to být Lesovikův oblíbený strom.” odvětil Filip. 

“To by snad takový strom šel poznat, ne? Teda… Já vím, že jsem až moc velký realista pro své vlastní dobro… Ale když se nad tím fakt snažím zamyslet, tak mi dává smysl, aby strom, který si oblíbila nějaká bytost, na to taky vypadal, ne?” 

“Máš pravdu, asi by na to vypadal… A určitě bys to poznal, když ten les znáš jako vlastní boty… Ale jak jsi sám řekl, jsi pro své dobro až moc velký ‘realista’. To by ospravedlňovalo, že jsi mohl nějaké znamení přehlédnout.” odvětil Filip a u slova ‘realista’ pozvedl dlaně a nakrčil prsty, aby naznačil uvozovky. 

“Stejně si nemyslím, že je to špatný strom. Spíš špatný lesovik.” zabručel Bran s poněkud pošroumanou hrdostí. Filip zasyčel.

“Dávej si pozor na pusu!” 

“Proč zase?”

“Na čím si myslíš, že jsi území?” 

“A nemělo by takovému škodolibému a zákeřnému stvoření spíš lichotit, když mu říkám, že je špatný?” 

Filip si povzdechl. Nechtělo se mu Brana vychovávat. Vážně si za tu Kikimoru může sám, jak to tak Filip sleduje a hlavně poslouchá. 

“No, takže, Lesovik na mě poslal svou ženu. Pořád ještě platí, že mi pomůže ta Komonice, nebo prostě musím počkat, až se po sobě manželům začne stýskat a Kikimoru to u mě přestane bavit?” 

Bran prostě potichu nevydržel. 

“Komonice je pro jistotu. To s Lesovikem je jenom teorie a Komonice nám třeba aspoň pomůže Kikimoru uklidnit, abychom z ní dostali, kde je pravda.” odpověděl Filip. Bran pokýval hlavou a začal se okolo sebe pořádně rozhlížet. 

“Mám pocit, že čím víc na tu bylinu myslím, tím méně si pamatuju, jak vypadá.” zabručel po chvíli. 

“To je v pořádku, já si ji pamatuji dobře-EeeE!” 

Na Filipa se náhle z větví něco sesypalo a strhlo ho to na stranu do houští. Bran nadskočil a už se hrnul kronikáři na pomoc. 

“Filipe! Filipe vydrž!” 

Bran se příliš nerozlížel, popadl úzké paže a odtáhl je z Filipových ramen. Zatímco útočníka nepouštěl, odtáhl ho od nebohého blonďáka a jak zvedl ruce, zůstal neznámý viset ve vzduchu, což rozhodně neocenil. Házel sebou a láteřil hlasem vysokým a nakřáplým. 

“Pusť… Pusť ho prosím tě.” vyloudil ze sebe Filip, zatímco se sám sebral zpátky na nohy a smetl ze sebe jehličí a větvičky křoví. Bran sice neochotně, ale poslechl a drobný mužík dopadl na zadek. Okamžitě od nich odskočil o pár kroků, ale neustále pokřikoval nesrozumitelná slova a hrozil malou pěstičkou. 

Když si ho teď Bran dobře prohlédl, měl pocit, že je v pěkném průšvihu. Nepotřeboval žádný dřívější popis, nějak věděl, že to stvoření před ním je Lesovik. 

Mužík to byl drobný a pěkně vyhublý. Paže i nohy měl jako větývky, ale pěkně hustě porostlé hnědou srstí. Vlasy a vousy měl dlouhé, že mu zakrývaly celé tělo až pod zadek a barvou připomínaly starý mech. Očka měl Lesovik žlutá a pěkně, pěkně pichlavá. Bran měl pocit, že už určitě někdy v noci v lese takové dvě žluté světýlka zahlédl. 

Filip se postavil mezi Lesovika a Brana a dřevorubec mu raději ještě o krok ustoupil. 

Lesovik mezitím ještě zvýšil hlas a brblal a láteřil a pokřikoval a Bran tušil, o čem je řeč, přestože nerozuměl jedinému slovu. 

“Ty jsi ale nový…” zamumlal Filip polohlasně. To Lesovika utišilo. Mužík svěsil pěstičku a pyšně vypnul hruď a cosi zahudral. 

“Jistě, rozumím, porazil jsi starého a nastěhoval jsi se. To dává rozum, že neznáš zdejší poměry.” pokýval hlavou Filip.

Zdálo se, že to byla akorát voda na Lesovikův mlýn, jelikož ten ihned začal drmolit svoje. 

“Zpomal, zpomal! Teď totiž žiješ tady a tady je to jinak.” skočil do drmolení Filip. Lesovik zase pozvedl pěstičku. 

“Jen se na mě dobře podívej! A já ti říkám, že tady to chodí jinak!” vyhrkl Filip až zle. Sám Bran byl poněkud zaražený takovým drsným tónem. Zdálo se, že to zarazilo také Lesovika, jelikož ten zase pěstičku svěsil a chvíli shlížel Filipa pohledem od hlavy k patě a zase nahoru. Nakonec se trochu přikrčil a cosi zašeptal. 

“Přesně tak. A teď tě jako přítele žádám, aby sis zase přivolal svou paní a nechali tady toho dobrého muže odpočinout a dělat jeho práci. Dobře jí rozumí a zjistíš brzy, že tvému lesu jeho činnost jenom prospívá.” pokračoval Filip neochvějně dál. 

Chvíli bylo mezi trojicí ticho, až se Bran odvážil vyjít ze stínu o hlavu menšího Filipa. 

“Prosím. Rád bych, kdyby se vaše žena vrátila k vám, sem do lesa…” prohlásil opatrně. Lesovik přeskočil pohledem z Filipa na něj a něco zadrmolil. Pak ještě kývl Filipovi a jedním skokem zmizel v korunách stromů. 

“C-co říkal?” zeptal se Bran Filipa, který Lesovikovi očividně rozuměl. 

“Oh to… To by bylo hodně překládání a navíc já takto neslušně nemluvím, když dovolíš.” otočil se na něj Filip. 

“Ale ne, mě by stačilo to poslední. Jestli teda souhlasil, nebo jestli mám jeho ženu ještě pořád na krku.” odvětil Bran. 

“No… Řekl něco jako ‘to víš, že jo’. Ale to může znamenat cokoli.” odpověděl Filip.

“Aha, takže berem Komonici a můžeme doufat ve zdar, hm?” broukl Bran. 

“Přesně tak. A tady dokonce je!” 

Filip došel ke keříku zelené byliny se žlutými kvítky, pořádně ji prohlédl a pak trochu natrhal a zatímco vstával, podal malou kytici Branovi. 

“Děkuju.” prohodil dřevorubec a zamířil s kronikářem po boku z lesa. 

“Co ti vlastně dlužím?” zeptal se Bran, když už pomalu opouštěli stromy a mířil k Filipově domu. 

“Nejsem si jistý, co teď zrovna potřebuju.” zamumlal Filip. 

“Koukni, je sice teprve léto, ale můžu ti nasekat nějaké dřevo, abys už začal střádat na zimu.” nabídl Bran, co uměl nejlépe. 

“To je pravda, to se neztratí  a aspoň stihne vyschnout. Jenom pozor, z jakého stromu sekáš.” pousmál se Filip. Bran se zasmál, věděl, že to tentokrát Kronikář nemyslí zle. 

“Dobře, nějaké dřevo na zimu, máš to mít.” poplácal Bran Filipa po rameni a pak se vydal svou cestou k domovu. Když nad tím tak přemýšlel, stejně byl Filip divná postavička. Pomáhal celé vesnici a nechával si za to platit v laskavostech. Věděl toho o lese a přírodě a hlavně tomhle, jak Filip říkal, skrytém lidu tolik, kolik nevěděli ani nejstarší a nejpověrčivější obyvatelé vesnice. 

Bran se zahleděl na bylinu, kterou nesl v ruce. Co to přesně Filip říkal, že dělá? Možná ho měl vzít s sebou, aby se s tou Kikimorou domluvil. On sám nemá šanci. Vždyť celou tu dobu v lese neměl nejmenší ponětí o tom, co to vlastně Lesovik říkal. Pro něj to byla prostě nesrozumitelná hatmatilka. Většinu času měl pocit, že to ani nejsou slova, jen zvuky. 

Jak.. Jak tomu vlastně Filip mohl rozumět?