V exilu - Veliké lodě, zdobené plachty

Jabán, vy Žaláti! 
Ono je doprčic úterý a já na to vyloženě zapomněla! Přijmi mou omluvu, Ó Týre. A vy všichni ostatní prosím taky. Ale jsem tu! A včas! A s povídkou! 
Jelikož jsem vám minulý týden představila nový svět a postavy, dnes z něj okusíte trochu víc. A kam vás zavedu příště, to je otázka pro mé budoucí já. 

Veliké lodě, zdobené plachty

 Sebastian nejistě přešlapoval ve dveřích pokoje, ve kterém již dnes jednou byl. Hleděl na dvě krásná brnění pomalu scházející stářím. Hleděl na postel, na jejíž ustlaných peřinách se skládal prach. A pak mu oči padly na hliněnou urnu, která tiše stála na stolku vedle postele. Sebastian měl pocit, že jej ta urna poněkud soudí. Nerad býval neuctivý k zemřelým, ale cítil se, jako kdyby prach zemřelého kapitána stále ještě vnímal a v tuhle chvíli byl s novým obyvatelem pokoje velice, velice nespokojen. Sebastian opatrně položil svůj vak s oblečením na práh u dveří a z pokoje vycouval. Pro jistotu se na chodbě rozhlédl. Věděl, že jen o dva pokoje napravo je komnata madam Asmy a tak ustoupil o jedny dveře nalevo a opatrně na ně zkusil zatlačit. Dveře skříply a Sebastian se rychle zastavil v pohybu. Přelétl očima chodbu. Bylo to v pořádku, nikde ani noha. Madam Asma byla podle všeho v knihovně, jak mu řekla a ta měla být o patro výše, pokud se Sebastian nepletl. A tak se mladý kapitán nadechl a znovu zatlačil na staré dveře. S unaveným skřípáním je otevřel a až když vstoupil do potemnělé místnosti, uvědomil si, že zadržoval dech. Dovolil si vydechnout a chvíli mžoural do tmy. Brzy rozeznal okenice, které sem nevpouštěly denní světlo. Vydal se tím směrem a našlapoval opatrně, kdyby snad měl natrefit na něco, co by se náhodou povalo na zemi uprostřed pokoje. Bez úhony se dostal ke svému cíli a okenice pootevíral. Byly zde troje a to mu dávalo naději, že se do večera stihne vyvětrat onen zatuchlý vzduch. I zde byla almara a také postel. Tahle postel byla ovšem mnohem obyčenější a ještě méně používaná, než ta v pokoji kapitána Franca. A nebyl tu noční stolek. 

Sebastian přešel k posteli, na které byla obyčejná deka a vzal ji, aby ji vyprášil. 

Z úst mu unikl výkřik téměř srovnatelně vyděšený a překvapený, jaký unikl trojici krys, které pod peřinou sídlily. Krysy se rozutekly z místnosti a Sebastian se trochu zklamaně zahleděl na slaměnou matraci, ve které byl pečlivě vyhryzán krysí pelech. Mladému kapitánovi utekl povzdech, jak si vzpomněl na první dny po té, co narukoval. Alespoň, že tahle deka v sobě neměla obrovskou díru. Když s ní ale zatřepal, aby z deky alespoň trochu dostal prach, ucítil poněkud jiný problém. Deku smrdící krysí močí shodil na zem a kopl trucotivě pod postel. Ještě že nepřijel s prázdnou. Věděl, že poslední dva dny své cesty nebude moct přenocovat ve vesnici nebo ve městě a tak se připravil celtou a dvěma ovčinami na noc pod širým nebem. 

Spěšně se tedy vrátil do stájí, kde nechal tyto věci spolu s koněm, na kterém dorazil a se kterým doufal, že se vrátí zpátky. Bohužel si tady budou muset oba zvyknout. 

Velice tajně si vše nejnutnější tedy nachystal ve svém novém, tajném, pokoji a pak sešel dolů do jídelny. K jeho překvapení už u stolu seděla madam Asma. Když jej viděla přicházet, kývla na něj a opět mu pokynula k židli po její pravici. Sebastian se usadil. 

“Akorát  včas na večeři.” podotkla madam Asma a než se stihl Sebastian na cokoli zeptat, ze dveří, které byly za zády madam Asmy vyjel vozík, na kterém byla terina s polévkou. Vozík, který nikdo neřídil, dojel až k rohu stolu a madam Asma z něj vyložila talíře a lžičky a pak si sama nabrala polévku. Pak podala naběračku Sebastianovi. Ten však váhal. 

“A… kdo to..?” pokusil se vyslovit otázku, ale netušil, jak neznít hrubě. 

“Domovoj.” odpověděla madam Asma a pustila se do své polévky. Sebastian měl pocit, že by to slovo, nebo hodnost měl znát. Ale upřímně netušil, co nebo koho si má vlastně představit. A tak si velice váhavě nabral menší porci a také se dal do jídla. Nemohl si vůbec stěžovat, polévka byla výborná. Ještě nikdy nic takového nejedl. Zcela očividně to byla polévka dýňová, ale za jemnou, smetanovou chutí, která pohladila jazyk při prvním kontaktu se táhl kořeněný závoj, který dodával polévce na exotičnosti. 

“Takže hádám, že už jste se zabydlel, je tomu tak?” ozvala se po chvíli Asma. Sebastian zaváhal a protáhl polykání polévky, kterou měl v ústech. 

“Ah… ano. Nebylo příliš mnoho k zabydlování. Chci říct… Nemám tolik věcí. Nevzal jsem si s sebou téměř nic.” odpověděl nakonec. 

“Rozumím. ale těší mě, že nezníte příliš zahořkle a zklamaně.” pokývala hlavou madam Asma. Sebastian se lehce začervenal a raději sklonil hlavu směrem k talíři. 

“Samozřejmě můžete napsat žádost, aby vám nějaké věci poslali.” nabídla madam Asma. 

“To nejspíš nebude třeba.” odtušil Sebastian a snažil se co nejtaktněji vyškrábat poslední kapky polévky ze svého talíře. Cítil, jak jeho snahu madam Asma pozoruje a nebyl si jistý, jestli mu je ten pohled příjemný. 

“Můžete si přidat…” 

“To je v pořádku!” vyhrkl Sebastian téměř dřív, než madam Asma dokončila myšlenku. 

“Omlouvám se.” dodal nesměle, když viděl, jak se na tváři jeho společnosti formuje zamračení. 

“Víte, kapitáne, možná bychom mohli dnes večer začít s ukracováním vašeho doživotního odsouzení.” nabídla nakonec madam Asma, vzala svůj, již také prázdný, talíř a odložila jej do vozíku. Sebastian zopakoval po jejím příkladu a sledoval, jak sebou vozík po chvíli cuknul a zase se kolébavě rozjel nazpět, odkud přijel. 

“Pokud samozřejmě nejste unaven.” dodala madam Asma, jelikož se jí nedostávalo odpovědi. 

“Ne, to nejsem. Pokud to pro vás nebude obtěžující, rád vás vyslechnu.” odpověděl hbitě Sebastian a dokonce se přiměl k tomu, podívat se na madam Asmu. 

Pleť madam Asmy byla téměř bez chybičky až na pár maličkých vrásek. Její tváře však byly hubené a tu pravou krášlila dlouhá jizva. Vlasy měla madam Asma sepnuté do jednoduchého drdolu, nepotřebovala nikoho ohromovat pečlivými účesy. I zde však mohl Sebastian natrefit na první známky nastupujícího středního věku Eldenarů, první šedé prameny protkávaly jinak temnou, havraní čerň. Když se konečně dostal k tomu, aby pohlédl madam Asmě do očí, okamžitě poznal, že na to jeho společnost již čeká. Její oči byly klidné, sytě modré, přesto, že její bělma byla lehce nezdravě zarudlá. 

“Dáte si víno, kapitáne?” nabídla madam Asma po vteřině ticha, zatímco se za vozíkem s polévkou již definitivně zavřely dveře. 

“Ne, děkuji. Nepiji ve službě.” odmítl slušně Sebastian. Madam Asma téměř s pobavením pozvedla levé obočí. 

“Takže nebudete pít do konce života?” ujistila se. 

“Nijak se neochuzuji, nikdy jsem nebyl přílišným příznivcem alkoholu.” odpověděl Sebastian. Madam Asma se letmo pousmála a s pokývnutím hlavy nalila vína tedy jen sobě. 

“Jistě jste se o mě učil, je to tak?” odtušila a upila ze svého poháru. 

“Myslím, že přesnější by bylo říct, že nás učili o válce, ve které jste hrála významnou roli.” 

“Významnou?” madam Asma opět pozvedla levé obočí. Sebastian přikývl na znamení, že pevně souhlasí se svými slovy. 

“Je to pochopitelné, po tom, co se mnou… lépe řečeno, co ze mě udělali.” zamumlala si madam Asma spíše pro sebe. 

“Není šokující, že se tomu nařčení a rozsudku bráníte. Nikdo by nesouhlasil, kdyby jej prohlásili za šíleného. Ale… Po tom, co uslyším váš příběh, budu mít jistotu, že pravda je na vaší straně?” zeptal se Sebastian. 

“V to doufám, kapitáne. Tak jako tak, jste tady umístěn jako má jediná stráž do doby, dokud jste schopen tuto službu vykonávat. A co ztratíte tím, když budete během té doby naslouchat mému vyprávění?” odpověděla nakonec otázkou madam Asma. Sebastian si povzdechl. Byl odsouzen na celý život. 

“Nemám nic dalšího, co bych ztratil. Pokud tedy chcete, můžeme začít klidně hned.” 

“Výborně…” přikývla madam Asma a pohodlně se opřela ve své židli. Sebastian si také udělal větší pohodlí a nechal madam Asmu mluvit. 

“Na celém Stvoření jednotlivé země a kontinenty vznikají a zanikají jak zákon života káže. Vám, lidem na tomto kontinentu se zdá, že má země, Astrid, tady byl odjakživa, že byl prvním a nejstarším kontinentem a můj národ, Eldenové, že byli prvním a nejstarším národem. Protože jste nepoznali nic jiného. Lidé se rodili, žili a umírali, zatímco Eldanské děti vyrůstaly. Astrid zemřel. Příroda ztratila svůj život a děti se přestaly rodit i Eldanům. Když se narodilo to poslední, můj lid postavil lodě. Veliké lodě. S plachtami zdobenými. Bylo jich přesně tolik, aby pojaly všechny zbylé Eldany a převezly je přes okraj, na věčnost, jak se vždycky mělo. Jednou na to dojde i pro vás, pro lidi. Tento kontinent, stejně jako Astrid začne umírat, lidé přestanou rodit a až se vaše země začne propadat a potápět, odplujete na lodích, abyste se stali jen zrnkem historie. Vznikne nový kontinent, nový národ a život bude pokračovat dál. V tom není nic smutného.” 

Madam Asma se na chvíli odmlčela a napila se vína. 

“Ale když všichni Eldané odpluli na věčnost, proč jste vy zde?” zeptal se Sebastian. Madam Asma se pousmála a pokračovala dál. 

“Jsem tady jako poslední vzdání úcty ke staré dohodě. Ještě dřív, než jste se naučili sami chodit, naučili jste se žádat o pomoc. A můj národ ji přislíbil. Vždycky. Když se postavily všechny ty veliké lodě se zdobenými plachtami, postavila se také jedna menší. Jako prokázání dobré vůle a také našeho přátelství, můj lid vybral jednoho Eldana, který jako poslední bude nápomocen lidem při jejich cestě i nějakou dobu po té, co celá naše říše zmizí a náš čas bude historií.” 

Sebastiana pálila na jazyku otázka, proč ona, proč madam Asma. Ale vytušil, že když bude mlčet, tak se to dozví spíše. 

“Vy lidé nežijete ani zdaleka tak dlouho, jako Eldané. Přesto bylo rozhodnuto, že bude nejlepší vyslat někoho mladého, aby mohlo z jeho pomoci těžit co nejvíce generací. Když přišel čas na to, vyplout s loděmi, bylo poslední Eldanské dítě dost staré na to, aby se připojilo ke dvoru lidského krále a získalo si zde pozici dostatečně respektovanou.” 

Nebylo těžké vytušit, jak to  je. Madam Asma byla poslední Eldan, který se kdy narodil a který byl poslán na kontinent k lidem. 

“Já se omlouvám, ale… to téměř zní, jako kdyby vás váš národ obětoval.” podotkl Sebastian, když vycítil vhodnou chvíli po tom, co madam Asma utichla na trochu déle. 

“Dá se to tak říct, kapitáne. Z nějakého důvodu můj lid usoudil, že bude dobré ještě jednou, naposled, posloužit vaší spokojenosti. A já jsem byla jasná volba.” 

“Ale… Strávila jste s nimi jistě jen krátkou dobu v porovnání s délkou vašich životů… Nikdo nám neřekl, kolik vám bylo let, když jste dorazila na dvůr, ale celé to zní jako kdybyste dorazila ještě jako dítě.” namítl Sebastian. 

“Přesně tak. Dáma nikdy nemluví o svém věku a tak se ono číslo nedozvíte ani dnes, ale jinak máte pravdu, kapitáne. V očích mého národa jsem ještě stále byla považována za dítě. Všichni jsme ale věděli, že v očích lidských tomu tak nebude. Roky, které jsem prožila a výcvik, kterým jsem prošla, mohl předčit většinu mladých dospělých lidí.” 

“Moc mě to mrzí.” hlesl Sebastian nakonec. Toto prohlášení madam Asmu zcela očividně zaskočilo nepřipravenou. 

“Prosím…?” pohlédla překvapeně na svého společníka. 

“Mrzí mě, že pro pohodlnost lidí vás vaše rodina a celý váš národ poslal sem. O to horší pak je, že… no… Tohle.” dokončil nakonec Sebastian neobratně a rozhodil rukama okolo sebe, poukazujíc na spoře vyzdobenou místnost v opuštěné pevnosti, jejíž bývalá sláva dnes byla jen zašlou vzpomínkou. 

“Myslíte mé vyhnanectví v exilu?” odtušila madam Asma. 

“Ano, jen jsem se chtěl vyhnout těm slovům.” přikývl Sebastian. Madam Asmě uniklo krátké zasmání. 

“A to jste mi ještě před pár hodinami málem plivl do tváře, když jste přijel.” podotkla. Sebastian se opět začervenal. Stud jej ovládl a on si nebyl jistý, co říct. Jen naprázdno otevřel a zase zavřel ústa. 

“Jen klid, kapitáne. Přesně proto jsem vám chtěla trochu povyprávět. Abyste mohl porovnat, co jste o mě slyšel od druhých a co uslyšíte ode mě.” prolomila trapné ticho madam Asma a zněla téměř laskavě. 

“Já jen… Nejspíš bych vám víc přál místo na nějaké té veliké lodi se zdobenou plachtou. Než tenhle… exil.” odpověděl Sebastian. 

“Toho si vážím, kapitáne, děkuji.” 

Madam Asma dopila pohár a odložila jej na stůl, načež vstala a urovnala si dlouhou sukni. 

“Myslím, že to pro dnešek stačí, byl to dlouhý den, není-liž pravda, kapitáne?” 

Sebastian urychleně vstal také. 

“Uvidíme se zítra. Dobrou noc.” pousmála se madam Asma a vyrazila ke dveřím. 

“A budeme… pokračovat v… tomto…” Sebastian se už zase červenal, nemohl však zakrýt, že jen těžko hledá slova. 

“Ale ovšem, jsme teprve na začátku.” přikývla madam Asma “budeme pokračovat tak dlouho, dokud budete ochoten poslouchat.” 

“Máme na to celý můj život.” nadhodil v dobré mysli Sebastian a pak popřál madam Asmě dobrou noc. Sám si ještě sedl zpátky na židli a zahleděl se před sebe. Rozhodl se nechat svou mysl volně běžet a samovolně urovnat vše, co se dozvěděl. Možná by měl zjistit, kdo je ten Domovoj.