Bludička

Jabán, vy Žaláti! 
Tak a tady končí mé zásoby předem napsaných příběhů, takže teď abych se zase nakopla a něco do příštího Týrova dne sepsala. Uvidíme, uvidíme. 
Dnes to máme takové trochu odlehčené a dokonce dojdeme i na zmínku opravdové, existující knihy, kterou vaše Iharo milovala jako dítě a miluje dodnes. Tak prosím, užijte si tenhle rozkošný příběh a samozřejmě mi dejte vědět všechno, co vás jen napadne. 


Bludička

Filip se starostlivě díval na malou, šedavou postavičku, která se mu téměř ztrácela v židli, na které obvykle sedával za svým stolem. Na opěrkách a vedle šedavé postavičky posedávaly jí velice podobné osůbky, jediný rozdíl byl, že jejich celá tělíčka svítila oranžovým světlem a jejich hlavičky připomínaly plamen svíčky, který se lehce vlní s každým jejich pohybem. Šedavá postavička sebou škubla a místností se rozlehlo tiché kýchnutí. Vzápětí místnost naplnil zvuk mnohohlasného šeptání. Nešeptala se však žádná pořádná slova, spíš to znělo jako šustění. 

“Já vím, já vím, ale co mám asi dělat?” zabručel Filip a dál dřepěl před židlí a starostlivě pozoroval zhaslou bludičku, jejíž hlavička teď vypadala jako šedý kulatý oblázek. Ani jiskřička. Šeptání se ozvalo znovu. 

“Joo joo…” domovoj sedící na svém místě ihned souhlasil, zatímco se houpal v křesle, deku přehozenou přes klín. 

“Ale já nemám žádnou síru… Kde bych asi tak vzal síru?” zamračil se Filip. Jeho výraz se ale okamžitě změnil na starostlivý, když vyhaslá bludička opět kýchla. Byl to rozkošný zvuk, jako kdyby kýchal malý králík. Jenže malý kýchající králík vůbec nebyl problém, zatímco malá zhaslá kýchající bludička dělala Filipovi velké starosti. 

“Tak pojď, vezmu tě za někým, kdo snad síru má.” prohlásil nakonec kronikář a natáhl se pro košík, který měl stejně v plánu vrátit jeho právoplatnému majiteli. 

Mezitím si Ava užívala klidný, slunečný den. Vzala si stoličku a vynesla si ji před lékárnu, kde se usadila, obklopila se košíky se sušenými bylinkami a postupně z nich uždibovala a naplňovala jimi plátěné váčky. Tiše si u toho broukala a nechala obvyklý ruch vesnice, aby tak nějak plynul okolo ní. Čas od času odpověděla na veselý pozdrav, ale nezdálo se, že by se dnes mělo stát něco výjimečného. Dokud nezahlédla Brana. Viděla ho přicházet od mostu a pohled jí spočinul na něčem, co si nesl v ruce. Sledovala ho trochu podezřívavým pohledem a ani nepostřehla, že si toho Bran všiml a tak změnil směr své cesty a namířil si to k ní. 

“Nazdárek, Avo.” pozdravil ji, když už byl jen kousek od ní. 

“Zdravíčko, Brane… Prosím tě, co si to neseš?” Ava odložila rozdělaný pytlík a ukázala prsten na předmět jejího zájmu. 

“Jo tuhle knihu? Řekl jsem si, že se začnu trochu vzdělávat.” zasmál se Bran a zvedl starší, trochu odrbanou knížku do úrovně Aviných očí. 

“Vzdělávat?” pozvedla Ava obočí a kriticky se na knihu zahleděla. 

“Každou chvíli se připletu k něčemu, co souvisí s napřirozenými bytostmi tady z lesa. Teď už mi třeba dluží laskavost samotný Vodník, protože jsem ho zbavil stromu v řece a do toho jsem zpod toho samého stromu vysvobodil i vodopanenku. Každá pomoc se v těhle věcech vyznat je dobrá.” vysvětlil s úsměvem Bran. Ava se konečně odlepila očima od knihy a velice, velice kriticky sjela Brana pohledem. 

“A pohádky o formanu Šejtročkovi jsou podle tebe řešení…” 

Na chvíli mezi Branem a Avou nastalo ticho. Ale i v tom tichu bylo jasné, jak moc teď Ava svého přítele soudí. 

“Ještě mi řekni, že si teď necháš od Mortrimera vyčarovat koně ze sumce…” začala Ava, ale to u Brana ihned vyvolalo smích. 

“Ne, děkuji. O koni sice uvažuji, aby mi pomohl tahat dřevo z lesa, ale aby mi s náloží dřeva skákal do řeky, sotva ji zmerčí, to nepotřebuju.” dodal nakonec. Ava se ale netvářila přesvědčeně. 

“A taky si nepředstavuju, že až přijdu domů, bude mi za stolem sedět ta vodopanenka Áfen s tím, že teď, když jsem ji zachránil, si mě musí vzít.” dodal ještě Bran. 

“No to doufám, že to nečekáš.” zabručela Ava a znovu se vrátila ke svému pytlíku a začala do něj zase trhat kousky bylinek. Bran tam jen tak postával a pozoroval ji při práci. 

“Vážně si myslíš, že jsem tak hloupý, abych se při setkáních s… Dobrými sousedy… řídil pohádkovou knihou?” zeptal se nakonec, možná trochu uraženě. 

“Já nevím, jsi?” vzhlédla k němu Ava. Bran si povzdechl a ve vteřině seděl v tureckém sedu na zemi před ní, takže teď se na něj mohla mračit shora. 

“Ty se na mě zlobíš kvůli těm vodopanenkám? Protože na mě, jako na obyčejného člověka fungovalo jejich kouzlo?” zeptal se opatrně. 

“Zlobím. Protože jsem myslela, že jsi chytřejší. Když to nefunguje na mě, tak by nemělo ani na tebe!” odfrkla si Ava a zase odvrátila pohled. 

“Možná jsi prostě speciální… víš toho o dobrých sousedech mnohem více, než já, samozřejmě, že pro tebe bude snažší se vykroutit z jejich vlivu… Ty sama jsi mě naučila pojem Dobří sousedé.” odpověděl Bran s úsměvem. 

“Já jsem tě nikdy nic neučila.” zamumlala pořád ještě trochu nedůtklivě Ava. 

“Ale to víš, že jo. Hned poprvé, když jsme řešili něco, co se jich týkalo, tak jsi řekla pojem Dobří sousedé, já se tě zeptal ‘cože?’ a ty jsi mi všechno vysvětlila. A pak jsi mi vysvětlila i to, proč jim Filip říká ‘Skrytý národ’, spoustu věcí jsi mě naučila jen tak mezi řečí.” 

Ava se přestala mračit. 

“Ty mě vážně posloucháš…” prohodila pak. 

“Samozřejmě… Proč vás to pořád všechny tak překvapuje?” Bran se nepřestával usmívat. Dnes měl opravdu dobrou náladu. 

“Takže sis ze mě jenom dělal srandu, že se vzděláváš podle formana Šejtročka?” ujišťovala se Ava.

“Ne tak úplně. Pochopil jsem, že spoustu věcí se dětem vyprávělo jako pohádky, aby je dospělí varovali před nebezpečím ve světě. Pohádky se zapsaly a ačkoli jsou někdy přikrášlené, někde v nich je zase pravda. Takže jsem se rozhodl shromáždit pohádkové knížky a začít se tím více zabývat.” vysvětlil s klidem Bran. Ava, která už mezitím dokončila váček s bylinkami, na něj teď zůstala překvapeně hledat a usilovně přemýšlela nad nějakou odpovědí, protože byla velice zaskočená. Ani ona, ani Bran si tak nevšimli, jak k nim míří někdo další. 

“Proč se na mě takhle díváš? Tváříš se úplně jako Filip.” broukl Bran. 

“Jako Filip?” podivila se Ava. 

“Jako já?” ozvalo se za Branovým ramenem. Bran se otočil a vesele Filipa pozdravil. I Ava ke kronikáři vzhlédla a pozdravila ho. Pak se ale pohledy vrátily k Branovi. 

“Byl to ten pohled, který nasadí Filip kdykoli řeknu něco, co nečekal a je podle něj moc chytré na obyčejného vesnického dřevorubce.” vysvětlil Bran. Filip si ho změřil pátravým pohledem a pak se podíval na Avu. 

“Co provedl?” zeptal se ihned.

“Rozhodl se shromáždit lidové pohádky a studovat paralely s pravdami ohledně skrytého národa.” odpověděla Ava. Filipův pohled se opět vrátil k Branovi a jeho tvář se zformovala do dřevorubci již známého výrazu. 

“Vidíš, přesně tohle je ono. Já vím, že oproti vám jsem vědomostně lehce znevýhodněný, ale vážně nemusíte být tak překvapení, kdykoli prohlásím něco chytřejšího nebo dokážu, že se od vás neustále učím. Vážně.” Bran s těmi slovy přeskočil očima z Filipa na Avu a zase zpátky. Všiml si, že se oba jeho přátelé trošku zastyděli. Rozhodl se tedy odvést rozhovor jinam. 

“Mimochodem, Karkulko, co to máš v tom košíku?” zeptal se tedy. Zřetelně viděl, jak se slovo ‘cože’ formuje Filipovi na rtech, ale v tu chvíli se z košíku ozvalo kýchnutí, jako kdyby tam byl malý králík. 

“Oh, jistě, Avo, nutně potřebuji síru.” otočil se Filip na Avu. Ta pozvedla obočí. 

“Proč bych já měla mít síru?” zeptala se. Bran zvedl ruku, ve které svíral knihu a prstem druhé ruky poklepal na titulní stránku. 

“Vidíš, nejsem jediný, kdo to četl.” poznamenal. Ava by mu na to i něco řekla, ale pak raději zavrtěla hlavou a zaměřila se na Filipa. 

“Já nemám žádnou síru.” prohlásila s klidem. 

“No, to je špatné.” zabručel Filip a v tu chvíli se ozvalo další kýchnutí. 

“Tak dobře, co to je v tom košíku, Karkulko?” houkl znovu Bran. Filip s povzdechem odtáhl deku a natáhl paži s košíkem tak, aby Ava i Bran dobře viděli drobnou šedou postavičku v dlouhé košili s malou, kulatou hlavičkou. 

“To mi něco připomíná.” zamračil se Bran. 

“Tohle je bludička. Bohužel ale zhasla… A potřebujeme síru, aby znova zažehla… než bude pozdě.” vysvětlil Filip. 

“A nebudou tomu stačit ostré papričky?” zeptal se Bran. Ava mu věnovala velice nepěkný pohled, ale Filip se zdál zamyšlený. 

“Tím si… nejsem jistý. Pochybuji, že by někdy něco takového místní bludičky měly.” odpověděl. 

“No, buď to můžeme zkusit nebo můžeme za Ludvíkem. Ten by měl mít sirné knoty, čistí s nimi demižony na slivovici… Oh, slivovice je pěkně ostrá, ta by tomu nepomohla?” zamyslel se Bran. 

“Můžeš prosím bludičky přestat nazývat ‘to’?” zamračila se Ava. Bran se omluvil. Nejdřív Avě a pak rychle i bludičce, aniž by mu Ava nebo Filip museli cokoli říct. 

“On vážně poslouchá.” zamumlala Ava a Filip přikývl na souhlas. 

“No, víte co? Skočím pro ty sirné knoty a vezmu i trochu té slivovice. A až bude tady naší zhasličce lépe, můžeme spolu zkusit ty ostré papričky.” prohlásil Bran, vstal ze země a zamířil si to k již zmíněnému sousedovi, známému hlavně pro domácí pálenku. 

“Opravdu řekl, to co si myslím, že řekl?” pozvedla Ava obočí a sledovala Branova záda, dokud nezmizel za rohem. 

“Řekl. A taky na to má pozici. Pomohl Prašivci, vodníkovi, vodopanence a teď pomáhá bludičce… Ještě chvíli a bude mu dlužit celý les.” odvětil Filip a položil košík mezitím na zem, hezky na sluníčko, aby se mohla vyhaslá bludička alespoň trochu hřát. 

“To abych si na něj začala dávat pozor.” zamumlala Ava spíše sobě. Filip se musel uchechtnout. 

“Zrovna ty.” vypadlo z něho. Když si všiml, jak se po něm Ava pátravě podívala, raději se zadíval na opačnou stranu a dělal, že nic. Copak mohl vědět, proč Avě její babička nikdy nic neřekla? A už vůbec se necítil v pozici, kdy by měl právo to všechno vysvětlovat on, když se na to Avila lidově řečeno vykvákla. 

Naštěstí pro Filipa se Ava rozhodla nevyptávat a Bran si také od Ludvíka pospíšil zpátky a tak nemuseli v trapném tichu čekat dlouho. Bran si beze slova, jen se svým širokým úsměvem, dřepl ke košíku s bludičkou, nebo tady, jak ji nazval on, zhasličkou a nabídl jí jakýsi nažloutlý proužek připomínající papír. Bludička opatrně natáhla drobounké paže a vzala do nich knot. Bran, Ava a Filip sledovali, jak se bludička do knotu zakousla ústy, které do chvíle, než je otevřela, nešly na hlavičce nijak rozlišit. Jak se postupně bludička prokousávala sirným knotem, vracela se jí do tělíčka barva a okolo hlavičky jí sem a tam vyskočila jiskra, až ji konečně obklopil plamínek, jako na svíčce. To už měla v sobě knot skoro celý. K trojici přihlížejících dolehlo tichounké avšak veselé zachichotání. Filip vydechl. Ani do té chvíle nevěděl, že dech zadržuje. Ale cítil velikou úlevu. 

“A tady…” Bran vytáhl z kapsy skleněnou placatku, která byla pomalu větší, ne bludička sama. 

“Vážně se snažíš opít bludičku?” vyhrkl Filip, zatímco velice obratně flašku čirého alkoholu konfiskoval. Bran se vesele zazubil a pokrčil rameny. K Filipovi dolehlo tiché, naštvané šustění a když se kronikář podíval k bludičce, viděl, jak po flašce slivovice natahuje ruce.