Chmurník

 Jabán, vy Žaláti! 
Při Týrově dnu, opět vás zde vítám. 
Doufám, že se na mne nebudete zlobit. Vím, že do teď všechny ty příběhy okolo Filipa, Avy a Brana působily lehkým duchem a příjemnou atmosférou. Každé nebe se ale čas od času zatáhne a ačkoli jsem měla tuhle povídku napsanou už nějakou dobu dopředu, velice teď odpovídá náladě tady, v Iharově... 
Je o něco delší, než je zvykem a já přeji, aby si ji užil každý, kdo na ni natrefí, ať už se dočte jakkoli daleko... 
A přijímám návrhy na bytosti, které chcete vidět v příběhu příště!

Chmurník

Světlo v Avině lékárně zablikalo a zhaslo. Ve vteřině osvítil místnost blesk. Ava si povzdechla. 

“A to to dneska vypadalo na moc pěkný den.” zabručela. Sotva to dořekla, venku se spustil liják, že přes něj ani neslyšela, co jí říká Filip, jen slyšela, jak se jeho hlas snaží proniknout skrze rámus bouřky. 

“Cos říkal?!! Pojď dozadu!!” křikla Ava, odklopila desku pultu a vzala Filipa za rukáv. Doprovázeni hřměním, které třáslo policemi, zašli do zadní místnosti a Ava za nimi zavřela dveře. Bubnování deště k nim stále ještě pronikalo, jak se šňůry vody rozbíjely o střechu, ale zdálo se, že je to přeci jen o trochu lepší. 

“Chtěl jsem se tě akorát zeptat, jestli bych tu mohl počkat, než se to přežene.” prohlásil Filip. Stále ještě musel mluvit docela nahlas, ale už nekřičel a Ava mu konečně tak nějak rozuměla. 

“Jistě, že tady můžeš počkat. Snad je to jen letní rychlá přeháňka a hned se to přežene.” souhlasila Ava. 

“Snad…” zabručel Filip, zatímco hleděl nad sebe a naslouchal dešti. Ava mezitím zmizela mezi stolky a bednami plnými bylinek, ať už sušených, nebo čerstvých, nasázených v malých květináčích. Když se zase objevila, osvětlovala ji olejová lampa, kterou držela v pravé ruce. 

“Není nad záložní zdroje světla… Prší?” prohodila už veseleji. 

“Jistě, že prší, přímo leje. Až si dělám starosti o to, jestli to vydrží ta střecha.” odpověděl Filip a nechápal, proč se ho Ava tak hloupě ptá, když je liják tak hlasitý, že by vzbudil i mrtvého. 

“Myslela jsem karty. Jestli si chceš se mnou zahrát.” opáčila Ava a mezitím našla jeden malý stolek, na který mohla položit lampu a když z něj odložila dva květináčky rýmovníku, bylo tam i dost místa na karty. Zpod jiného, většího stolu vytáhla dvě štokrlata, na jedno si sedla a druhé přistrčila k Filipovi. Když si i on přisedl do světla, Ava postřehla jeho zkoumavý pohled. Musela se tomu ušklíbnout.

“Já nejsem nějaký zákeřný tvor, který by se tě snažil obehrát o duši. Jsem obyčejný člověk, co hrává karty akorát proto, aby zabil dlouhou chvíli.” 

Filipův pohled se uvolnil a ačkoli to ve světle nešlo vidět, cítil sám, jak se červená chvilkovým studem. 

“Omlouvám se, jistě, že jsi obyčejný člověk. A velice rád si s tebou zahraji.” přikývl nakonec. 

“Výborně!” usmála se Ava a začala míchat karty a rázem i rozdala. Přešlo několik her, ale zdálo se, že bouře neustupuje, naopak, že spíš sílí. Při každém zahřmění sebou Filip cukl. 

“Netušila jsem, že jsi tak lekavý.” neodpustila si konečně Ava. 

“Nejsem.” zabručel Filip, hledíc do svých karet. Ale když sebou vzápětí cuknul, až to hrklo štokrlem, na kterém seděl, začal vysvětlovat. 

“Nezdá se mi to jako obyčejná bouřka. Skoro mi přijde, že v tom hromu slyším někoho volat.” 

“Nemůže to být hejkal?” zamyslela se nad tím Ava. Filip ale zavrtěl hlavou.

“To bych neměl jen pocit, hejkala by ani tohle nemělo přehlušit a navíc by křičel i mimo hřmění.” odvětil. 

“Tak to nevím. Nikdo z vesnice to být nemůže, to bychom neslyšeli vůbec, natož za hřmotu.” opáčila Ava a vyhodila na stůl eso. 

“Stojíš.” 

“Ale no jo…” zabručel Filip a sledoval, jak Ava vyhodila další dvě esa. 

“Příště míchám ty karty já.” dodal. 

“Ahaaa! Prší!” zasmála se v odpověď Ava a vytáhla prázdné ruce nad hlavu. Filip beze slova sebral karty a začal míchat. 

“Z toho lijáku se brzo rozvodní řeka… Doufám, že tam nepůjde žádný chytrák okounět jako posledně.” zabručela Ava a zahleděla se na chvíli nad sebe, jako kdyby se chtěla podívat na ten zběsilý déšť, který jí hrozil proražením střechy. 

“Posledně?” zeptal se Filip. 

“Jo, copak si to nepamatuješ? Loni nějak takovouhle dobou se taky rozjela pěkná bouřka, až to rozvodnilo tu malou řeku, co protíká vesnicí… Starý Mádl se sebral, že zkontroluje most, ale samozřejmě na něj musel nutně vlézt.” připomněla Ava. V tu chvíli byl Filip na nohou. 

“Jak jsem na to mohl zapomenout?!” rozhodil rukama a začal přecházet po místnosti. 

“Jsem to ale hlupák! Takový hlupák!” nadával si. 

“Proč jsi ty hlupák? Filipe, zastav se a laskavě vysvětluj.” zamračila se Ava. Ale přecházení neustávalo. 

“Filipe!” okřikla Ava svého společníka nepříjemně a to jej konečně zadrželo. 

“Bouřka se o den později uklidnila a pak bylo dlouho pěkně, úplně jsem to vypustil, hlavně protože i na Mádlově pohřbu svítilo slunce a nebe bylo pomalu bez mráčku. Vůbec mě nenapadlo si pohlídat výročí smrti.” 

Ava poslouchala Filipovo překotné mumlání, ale pořád jí to nepřipadalo jako vysvětlení, o které požádala. 

“Filipe, proč mám ten pocit, že je v té bouřce něco nadlidského?” zeptala se přísně. 

“Protože taky je. A já to měl tušit a měl jsem s tím něco udělat!” vyhrkl Filip, pak sebral olejovou lampu, která jim do teď svítila na stolek s kartami a začal se s ní rozhánět po květináčích a bednách se sušenými bylinkami. 

“A co s tím ty můžeš udělat? Sakra vyjádři se užitečně!” Ava vstala a netrpělivě vytrhla lampu Filipovi z ruky. Ještě jí to tady podpálí a to by jí tak scházelo! 

“Tohle není obyčejná bouřka…” 

“Jen pokračuj!”

“Tohle je dílo chmurníka. Možná jsi o nich někdy slyšela? Taky se jim říkává oblačníci.” 

Ava zavrtěla hlavou. Domem zatřásl další hrom a Filip sebou znovu nepříjemně cukl.

“Ne, nic mi to neříká. Na co ses mi tu rozháněl s tím světlem? Co přesně hledáš?” ptala se raději Ava dál.

“Já… Nejsem si jistý. Nejlepší by bylo vzít Dobromysl a vysadit ji Mádlovi na hrob, ale to už jsem určitě udělal, tím jsem si jistý… A pak možná zkusit Bukvici lékařskou? Ale ta by se musela zapálit, jejím kouřem se vyhání všechno špatné.” Filip si vjel prsty do vlasů. 

“To zní spíš jako očištění místností.” namítla Ava. 

“Strašně jsem to celé podcenil. To by se mi stávat nemělo.” zaúpěl Filip. Tohle bylo špatné, opravdu špatné. Celá tahle bouřka může být pěkně nebezpečná pro celou vesnici a jestli se pohne, i pro další vesnice a města v její cestě. Musí chmurníka uklidnit, dokud může. 

Ava si dlouho Filipa neprohlížela. Věděla, že oba dva se více orientují na řešení problémů a tak se rozhodla ho neuklidňovat větami typu “Není to přece tvá zodpovědnost”, “Jsi jenom místní kronikář, za takové věci se nemůžeš vinit” a podobně. Tak jako jí, tak ani Filipovi by tohle nejspíš nijak nepomohlo. 

“Dobromysl mám obecnou jak v květináči, tak ji i suším… Ale bukvici lékařskou? Ani mi to moc neříká… Jak má vypadat?” zeptala se, zatímco procházela svou zásobu bylinek a květin. 

“Občas jí lidi říkají Čistec.” odvětil Filip, pomalu se uklidňujíc. Kousek od něj se ozvalo vítězné zasmání. 

“Mám!” prohlásila spokojeně Ava. 

“Ty máš opravdu všechno.” zamumlal Filip a vydal se za světlem, které značilo Avinu polohu.

“Babička říkala, že je vždycky lepší být připraven než popraven.” odvětila Ava.

“Není to spíš o překvapení, než popravení?” pozvedl Filip obočí. 

“Babička byla speciální.” pokrčila nad tím Ava rameny a když byl Filip na dosah, strčila mu lampu, zatímco sama vytáhla bendu sušeného čistce. 

“Takže, opravdu to chceš zapálit a vyhánět chmurníka kouřem? Kde vlastně je, v mracích?” zeptala se. 

“Jo, měl by být v mracích. Ale jsem si tím kouřem jistý méně a méně.” 

Ava si povzdechla. Tohle nebyl Filip, na kterého byla zvyklá. Ten míval všechna řešení lusknutím prstu. 

“Říkáš, měl by být v mracích, co když není, pak je chmurník kde?” pokusila se ho zase navést na uvyklé koleje problémů řešícího expresu. 

“Tenhle by byl v řece. Jak říkám, jsem si jistý, že jsem dobromysl Mádlovi na hrob vysadil. Možná se neuchytila?” 

“Dobře, dobře… Takže… Mádl je ten chmurník, že ano?” Ava polkla, až teď jí to vytanulo na mysl. Dobromysl se vysazuje na hroby, aby mrtví odpočívali v klidu. Filip začal vyšilovat, sotva zmínila Mádla, který se loni touhle dobou utopil v rozbouřené řece a teď v ní chce hledat chmurníka… 

“Chmurník je duše utopených nebo udušených… občas oběšených. Duše, která takhle umřela a nespočinula v pokoji za bouře vzlétá do mraků a tam skučí, rámusí a vrhá blesky.” přiznal konečně Filip. Ava se oklepala. To rozhodně nebyla hezká představa. 

“Je možné, že když se Mádl utopil, jeho duše uvízla v mracích… A teď, po roce, se vrátil.” dodal ještě Filip.

“Takže musíme mít jistotu, že duši upokojíme… Kéž bychom věděli, jestli ta dobromysl na tom hrobě ještě žije.” navázala ihned Ava, aby udržela Filipa v produktivním chodu a konečně našli řešení. 

“Vyrazím tam.” rozhodl Filip. 

“To je blbost, je to za mostem!” 

“Jinak to nezjistíme. Budu v pořádku.” 

“To víš, že jo! To si starý Mádl myslel taky.” 

Na chvíli nastalo mezi Avou a Filipem ticho. Venku zuřila bouře téměř beze změny a s dalším hřměním k Filipovi doléhal i nářek chmurníka. 

“Jestli jsi dobromysl vysadil hned po pohřbu a chmurník je stejně tady, třeba na to takhle jít nemůžeme…” podotkla Ava. 

“Co navrhuješ?” zeptal se Filip a raději se otočil zády ke dveřím z místnosti. 

“Navrhuji věnec z dobromysli, který hodíme do vody a louče vyrobené s čistcem, které zapálíme a budeme doufat, že nezhasnou hned, jak vylezeme ven.” vysvětlila Ava plán. 

“Dobře… Dobře, to zní… rozumně.” přikývl nakonec Filip. Ava si oddechla. Konečně se někam pořádně dostali. Nejdřív donutila Filipa, aby se usadil na svoji stoličku a pak mu donesla bednu čerstvé dobromysli, kterou chystala na sušení. 

“Ty opravdu jen tak nebudeš popravená.” dovolil si uchechtnutí Filip, když začal splétat jednotlivé kusy do sebe. Ava se tomu lehce zasmála a sama se začala shánět po něčem, z čeho by se dala udělat louč a taková, která by pěkně čadila. 

Po pár vteřinách slyšel Filip, jak za Avou bouchly dveře vedoucí na zahradu za domem. Přestal splétat a mžoural zmateně do tmy. Když už se pomalu zvedal, že vyrazí za ní, dveře bouchly znovu a Avina silueta se brzy začala rýsovat ve světle olejové lampy. 

“Koukej, co mám!” prohlásila hrdě a zvedla ruku, ve které držela zvláštní věc. Filip se neodvažoval tipovat, protože mu to v tu chvíli a v tom špatném světle opravdu nic neříkalo. 

“Dýmák, Filipe… Používá se k vykuřování včel! Tohle nám pomůže s tím kouřem z čistce!” vyhrkla hrdě Ava. 

“Ty… máš včely?” zaváhal Filip. 

“Oh, správná hospodyňka pro pírko i přes plot skočí.” mávla nad tím rukou Ava a Filip ihned věděl. Včely měl totiž Avin soused. Raději do toho teď ale nerýpal. Ava tu věc určitě vrátí a spolu s tím i něco přidá.

Netrvalo dlouho, než Filip dopletl věnec a Ava nachystala směs čistce a pár dalších věcí, které mu pomůžou, aby si pěkně začadil. 

“Tak, můžeme!” prohlásila odhodlaně. 

“Možná bych měl jít sám.” navrhl Filip. Načež si Ava pohrdavě odfrkla, sebrala sirky a vyrazila do přední místnosti, kde měla lékárnu. Venku to vypadalo, jako když se čerti žení. Ava zapálila směs v dýmáku a doufala, že to dělá správně. 

“Avo, mluvím vážně.” došel ji Filip. 

“Ve dvou se to lépe táhne, ne? Nenechám tě tam jít jediného, člověče, na to ani nemysli.” odvětila Ava a vyrazila ke dveřím. Filip ji znal až moc dobře na to, aby věděl, že jí to nevymluví. Šli tedy oba. Nechal ji, aby kolem sebe mávala dýmákem a mumlala zaříkadla, která ji naučila její babička. Už se neblýskalo, ale občas to v bouři stále ještě hrozivě zadunělo. Konečně dorazili k řece. Most ještě stál, ale sama řeka se valila zběsilým proudem a v ní větve a menší stromky, které před bouří rostly na jejím břehu. 

“Měl jsem to udělat mnohem dříve. Omlouvám se…” Filip vzhlédl do nebe a zvýšil hlas, aby jej počínající hřmění nepřehlučelo “Mádle, omlouvám se ti! Omlouvám se, že tu nikdo nebyl, aby ti pomohl! Ale je třeba jít! Nenaříkej věčně! Spočiň konečně!” 

Ava pozorovala Filipa, jak křičí do nebe a pak hází věnec dobromysli do řeky. Hřmění, které s ním téměř bojovalo, utichlo. A jak tam oba stáli, další hromy ani blesky už nepřicházely. Chmurník se uklidnil. Už jenom vydatně pršelo.