Divoženka

Jabán, vy Žaláti! 
Iharo je tady! Protože je úterý, samozřejmě! Dnes se nevydáváme do Exilu, snad mi to odpustíte... ale začínám přijímat návrhy na název této série, protože mě prostě nic nenapadá a potřebuji inspiraci! Tak nějak ke všemu! Drahý Tý smiluj se nade mnou a hoď mě Fenrisovi! Chudák má určitě hlad! 
Nu, s tímto se s vámi rozloučím a nechám vás, abyste si užili povídku. 

Divoženka

Na návsi už byl docela slušný dav, když tam konečně Bran doběhl. Procpal se dopředu, aby si řádně prohlédl, co se to vlastně děje. Ještě dřív, než celou scénu pořádně zpracoval, přiskočila k němu Ava. 

“Dobře, že jsi tady! Ta šílená ženská mi vběhla do lékárny, začala křičet a všechno převracet a teď vyběhla sem ven a skáče dookola, hází  čímkoli, co jí příjde pod ruku a neskutečně vyvádí!” vyhrkla modrovláska a Bran jen přikyvoval hlavou, zatímco sledoval nahou ženu kyprých tvarů, jak láteří. 

“Vůbec ji nepoznávám, není to nikdo z místních, ale netuším, odkud mohla přijít. Chuděře se jí muselo stát něco hrozného, vypadá, jako kdyby strávila měsíc v lese s divokou zvěří.” pokračovala Ava. Měla pravdu. Záhadná láteřící žena na sobě neměla nic krom ostrůvků mechu, který se jí nalepil na nohy, paže i tělo. Vlasy měla husté, vlnité a pěkně rozcuchané. Tu a tam jí z nich také trčela větev, odpadlo listí nebo ptačí pírko. Nehty měla dlouhé, za nimi hlínu a dlouhá povislá prsa se jí pletla do cesty, jak přeskakovala sem a tam a mávala pažemi. 

“Musíme ji uklidnit. Okoupat a pak z ní možná dostaneme, kam patří. Chudák ženská.” povzdechla si Ava. Bran už chtěl souhlasit, ale pak se zamračil. 

“To není obyčejná ženská… a patří do lesa… Podívej se.” šťouchl přitom do Avy a ukázal ženštině na bosé nohy. Chodidla jí rostla patou napřed. Ava vyvalila oči. Tohle určitě nebyla jen tak nějaká lidská ženská. 

“To snad… To musí být divoženka!” vyhrkla Ava, když jí konečně docvaklo, s kým má tu čest. 

Jakmile to řekla nahlas, ženština, opravdu divoženka, se zastavila a podívala se směrem, kde Ava s Branem postávali. Jako kdyby se jí náhle rozednilo, tón láteření se ihned změnil a ona se rozběhla k těm dvěma. Bran už byl docela poučený a tak ani on, ani Ava neuhýbali. Divoženka se před nimi zastavila a ukázala jedním špinavým prstem na Brana, široce se usmála, načež odhalila křivé, žluté zuby a něco zahuhlala. Bran v tu chvíli zatoužil, aby tu s nimi byl také Filip. Ten už by jí rozuměl. 

“Nedřevák!” vyhrkla divoženka. To Brana z tichého vzývání kronikáře probralo. Podíval se po divožence a pak ukázal sám na sebe. 

“Dřevorubec.” prohlásil. Divoženka prudce zakývala hlavou. 

“Nechodil! Vůbec mě neposlouchal! Nešel za nikým!!” prohlásila a vyrazila spěšně okolo Brana a Avy k lesu.

“Tomu nerozumím.” zamumlal Bran a podíval se na Avu. Ta přeci jen občas něco o bytostech ze skrytého lidu, jak se jim naučil říkat, věděla. Opravdu teď na modrovlásce šlo vidět, jak usilovně přemýšlí nad tím, co by to mělo znamenat. Divoženka se mezitím zastavila a otočila se na ně. Upíral se na ně i dav, který přišel celé to pozdvižení sledovat. Divoženka se několikrát plácla dlaní do stehna a hleděla na Brana. 

“Nešel! Vůbec nespěchal!” 

“Už to mám!” vyhrkla Ava. Bran se po ní v naději podíval. 

“Divoženky mají nohy nazpátek a mluví obráceně. Schválně dávají před slova ‘ne’, aby mátly lidi. Chce, abychom šli s ní. Tedy… minimálně ty.” vysvětlila Ava. 

“Ty jdeš samozřejmě se mnou.” vyhrkl Bran a chňapl Avu za zápěstí. Ta se ani příliš nebránila a vyrazila s ním za divoženkou, která už se mezitím rozeběhla směrem k lesu. 

“Napadá tě, co by mohla chtít?” zeptala se Ava, zatímco vstupovali mezi stromy a divoženka přidávala do kroku. 

“Upřímně? Ani moc ne. Tohle je poprvé, co vůbec nějakou divoženku vidím. Co takové divoženky běžně chtějí?” 

Ava se zamyslela. Určitě už o divoženkách četla, nebo slyšela. Ale nějak jí to unikalo z paměti. Ne a ne si vzpomenout. Nakonec zavrtěla hlavou. 

“Netuším.” prohlásila.

“Kdyby tu taky byl Filip. On má těhle znalostí plnou hlavu.” zabručel Bran. 

“Taky mě překvapuje, že se neukázal. Kdykoli se někde objeví jen stopa po skrytém lidu, tak je u toho ihned a dneska po něm nebylo ani vidu, ani slechu. A to si tady naše divoženka dávala záležet na tom, aby ji teda slyšet bylo.” odpověděla Ava. 

“To teda...sakra… kde je?” Bran se zastavil. Ztratili divoženku z dohledu. Oba se s Avou začali rozhlížet, ale mezi stromy se náhle nepohnul ani lísteček. 

“Máme začít volat?” zeptal se Bran, ale sám to ani pořádně nemyslel vážně. 

“Ještě někoho naštveme. Les se jen hemží skrytým lidem. Občas se divím, že ti stojí za to dělat dřevorubce. Takové riskování.” zamumlala Ava. Nad tím jen Bran pokrčil rameny. 

“Nespěchali!! Vůbec není netřeba!” ozvalo se konečně po chvíli napravo od nich a Bran s Avou vyrazili po hlase. Už po pár krocích uviděli divoženku a jakmile ta poznala, že je nadohled, vyrazila také vpřed. 

“Vede nás hlouběji a hlouběji.” poznamenala Ava. 

“Takhle hluboko já už většinou nechodím. Co ty?” zeptal se Bran a raději už z divoženky nespouštěl oči, i kdyby měl třeba zakopnout a nebo vrazit do stromu. 

“Jedině na bylinky, ale až sem jsem zašla snad jen jednou.” odpověděla Ava. 

Konečně se zdálo, že divoženka před nimi se zastavila a už na ně jen mávala, aby si pospíšili. 

Když ji doběhli, zjistili, že stojí u vývratu. Na zemi ležel vysoký strom, který se vyvrátil i z kořeny a byla tu teď po něm pěkná díra. A když se Bran přiblížil až k jejímu okraji, zjistil, proč je divoženka tak hnala.

“Nazdar Filipe, už jsem si říkal, kde tak můžeš být.” zazubil se Bran na kronikáře, který seděl na dně vývratu. 

“Konečně jsi tady! Poslal jsem pro tebe, ale přestával jsem doufat. To ti tak dlouho trvalo pochopit, co se po tobě chce?” opáčil Filip, tvářil se u toho sice trochu nerudně, ale úlevu v hlase zakrýt nedokázal. 

“A měl štěstí, že jsem byla s ním, jinak by to nepochopil do teď!” houkla Ava, ale sama se k okraji díry příliš nepřibližovala. 

“Ah, děkuji, Avo.” houkl za ní Filip a pak se opět natočil na Brana.

“Mohl bys mi odtud pomoct?” zeptal se. Bran pokýval hlavou a pak se rozhlédl po nějaké delší a pevnější větvi. Nemusel hledat dlouho. Stačilo se projít kousek ke spadlému stromu a vyprostit jednu, která se z něj odlomila. 

“Tak se chyť a pak se zapři nohama o stěnu, já tě vytáhnu!” instruoval Bran Filipa a větev za ním natáhl. Filip byl hubený a lehký, vytáhnout ho nahoru nebylo pro Brana až tak těžké, ale Ava se přesto rozhodla trochu pomoct a táhnout s ním. Filip se vyškrábal s jejich pomocí nahoru a tam si úlevně sedl do mechu. 

“Děkuju, vážně. Nerad bych tam dole nocoval.” 

“Proč jsi vlastně posílal pro nás? Nemohly tě vytáhnout samy divoženky?” zeptal se Bran. Filip se po něm podíval takovým pohledem, až měl Bran pocit, že se zeptal na něco hloupého, co už by měl dávno vědět. Ale takový pohled míval Filip často. 

“Vstávej, jdeme zpátky. A jen abys věděl, mám to u tebe.” natáhl Bran k Filipovi ruku a když se jí kronikář chytil, vytáhl ho na nohy. 

“A co bys tak prosím tě chtěl?” zeptal se Filip. 

“Hm. Tak třeba mi zase příště, až budu mít potíže s někým z lesa, pomůžeš je vyřešit.” navrhl Bran.

“Ty plánuješ mít s někým z lesa problémy?” pozvedl Filip obočí. 

“Jistě že ne! Ty jsi snad plánoval zahučet do vývratu?” ušklíbl se Bran. Filip si jen zamumlal něco pro sebe, ale nešlo tomu pořádně rozumět. 

“Jak jsi vlastně přemluvil divoženku, aby ti pomohla a šla pro Brana do vesnice? Jak vlastně věděla, že má jít za Branem a jak ho mohla poznat?” začala se vyptávat Ava, zatímco všichni zamířili z lesa ven. 

“To nic není. Brana tady všichni znají, je to jediný dřevorubec. A s touhle divoženkou je to jednoduché. Má ráda čokoládu.” odpověděl Filip, jako kdyby o nic nešlo. 

“Cos vlastně tak hluboko dělal?” zeptal se pro změnu Bran. 

“Sbíral jsem kořínky…” vysvětlil Filip a poklepal si na látkový váček, který měl uvázaný u pasu. 

“Divoženky mají rády čokoládu?” ozvala se zase Ava, která se ještě zaobírala Filipovými předchozími odpověďmi. 

“Některé… Tahle třeba ano.” pokýval Filip hlavou a pokývl pak k divožence, která se sice s odstupem, ale stále vytrvale držela za nimi. Bran s Avou se po ní podívali, ale pak raději stočili pohled zpět pod své nohy, aby o něco nezakopli, zatímco Filip je s jistotou vedl ven z lesa. 

“Možná bys příště neměl chodit do lesa takhle sám.” navrhla Ava. 

“Hm? Možná… Ale nakonec jsem se o svou záchranu zvládl postarat dobře.” pokrčil nad tím rameny. 

“Děsí mě, koho bys poslal příště. Raději s sebou ber Avu.” zabručel Bran a hlavou se mu míhaly vzpomínky na kikimoru a lesovika. A taky na ten zvláštní jazyk, kterým lesovik drmolil a kterým dneska láteřila i divoženka. Jak se vlastně mohl Filip s divoženkou domluvit? A jak ví, že má ráda čokoládu? Jak vůbec divoženka ví, co je to čokoláda? 

Bran měl pocit, že po každém setkání s Filipem má akorát hlavu plnou otázek. Příště to nechá na starost Avě.