Prašivec

Jabán, vy Žaláti! 
Takže, budeme dělat, že Iharo vůbec včera nezapomněla na své úterní "povinnosti" a celý svět se nám nerozpadá pod rukama. Tohle je Úterý 2, středy neexistují, nechápu, o čem to mluvíte a teď si užijte povídku! 

Prašivec

Ava zůstávala vzhůru dlouho do noci úplně běžně. Trčela ve své bylinkami zasypané místnosti, svazovala do sebe různé usušené exempláře, přesazovala čerstvé keříky a starala se o to, aby měla všechno, na co si může populace větší, menší vesničky jenom vzpomenout. Měla velice ráda, jak jí k tomu ze zahrady hráli cvrčci a občas se ozvalo o jiné zvíře, ať už šlo o kočky, psy, sovy a nebo cokoli jiného, o čem ji učila babička. Jen málokdy se ozvalo něco, o čem ji babička neučila. 

Tuhle noc ale cvrčky nepřehlučila jiná zvířata. Hušení, šeptání a výkřiky, které k Avě doléhaly, byly zcela jasně lidské. A jako každá mladá zvědavá ženská, Ava se sebrala, oprášila si ruce do zástěry a vyrazila ven zjistit, co se to vlastně děje. 

Když vystrčila hlavu ze dveří ven na zahradu, všimla si, že za plotem stojí Jundrák i se svou ženou a třemi dětmi a šokovaně hledí k nebi. Ava tedy vyšla ven a připojila se k nim. 

“Copak to tu dneska máme?” zeptala se, ale než jí kdokoli z včelařovy rodiny stihl odpovědět, sama viděla, jak se na nebi zablesklo modrou a zelenou a pak žlutou. 

“Odkdy tady v tomhle kraji máme polární zář?” zabručela Ava. 

“Koukeeej!” vykřikla malá Milka a svým tenkým prstíkem ukazovala, jak se za odlesky šíří záře trochu jiná. Divoká oranžová linka rozčísla nebe.

“Takhle se to tu blýská, nahoru a dolů, doleva a doprava.” zabručel Jundrák. Ava pokývala hlavou. Bylo to nanejvýš podivné. Sledovala, jak i oranžová linka míří, ale to už se ve spirále zase ukázalo barevné blýskání a za ním se táhla linka oranžové znovu.

“Něco mi to strašně připomíná.” zabručela a skoro cítila, jak jí babička štípe do ruky a remcá, že zase nedávala pozor. 

“Je to skoro jako když vezmeš dlouhou větev a zapálíš konec a pak se šermuješ!” vyhrkl Sven. Milka a jejich nejstarší sourozenec, Axel, začali ihned souhlasně pokřikovat. 

Ava se znovu zahleděla na nebe a viděla, jak ze spirály celé to blýskání následované oranžovou zářivou linkou nabralo prudký směr dolů a na západ, přímo do lesa. V tu chvíli to Avu trklo. 

“Zatracená práce!” ulevila si Ava a už utíkala okolo domu. Ani se vepředu neobtěžovala otevřít branku, prostě plot přeskočila a utíkala dál. 

Poznala, že na ni Bran mává, už když se k jeho chalupě blížila. 

“Avo…! Avo!” zavolal na ni, sotva byla na doslech. 

“Dupni na to a hni se za mnou!” křikla Ava nazpátek a ani nezpomalovala. Věděla, že Bran nebude mít problém jí stačit. Možná to pro něj bude ještě pomalu. 

“Můžeš mi říct… co se děje?” zeptal se Bran, sotva srovnal s Avou krok. 

“Spadlo to do lesa a čím dřív se k tomu dostaneme, tím lépe… Čistě náhodou u sebe nemáš náhrdelník z lesních jahod, co?” zeptala se Ava. 

“Ne, kde bych ho…? To je jedno… Co to spadlo?” Bran se rozhodl se zbytečně neptat. Sice míval ve zvyku se divit a zjišťovat, ale při tomhle tempu i jemu došlo, že na otázky bude čas později. 

“Taková protivná věc… Často to okolo sebe zakládá požáry.” vyvětlila Ava. 

Přiblížili se k lesu a záhy se jejich vytrvalý běh zpomalil a přešel v přeskakování překážkové dráhy. 

“Kdyby aspoň nebyla noc.” zabručel Bran. Ava se mu jenom zasmála. Pak si všimla problesknutí mezi stromy. 

“Támhle!” vykřikla a prudce zahnula. Bran měl to štěstí, že si záblesku všiml také, jinak by mu směr “támhle” byl ve tmě v lese pěkně k ničemu. 

Když doskákali, uviděli před sebou zajímavou scénu. Na větvích, u křoví a po zemi poskakovaly postavičky ne větší, než je lidská dlaň. Vypadaly jako malé děti v nočních košilkách s hlavičkami ve tvaru plamínku a osvětlovaly les okolo sebe. 

V mýtině, která byla právě vytvořena díky třem povaleným stromům ležel had. Nejen, že byl pěkně dlouhý, alespoň dva metry, byl také pěkně vypasený. Více než hadi, na které byli tady v okolí vesnice zvyklí. Přerostlý had by však nebyl nic tak šokujícího, kdyby jeho tělo neblýskalo modro-zelenou a žlutou barvou. Vrcholem toho všeho pak byla křídla, která hadovi vyrůstala ze zad a blýskala se stejnými barvami jako jeho tělo. A u těch křídel seděl velice dobře známý mladý kronikář. 

“Co ty tady proboha děláš?” zeptal se Bran. Filip k němu vzhlédl a váhavě se nadechl, nato ale Bran rychle mávl rukou. 

“Nesnaž se. To byla řečnická otázka… Jako kdyby mě ještě mohlo překvapit, že jsi tady.” prohlásil rychle. Filip pokýval a pak zamával na jednoho z košiláčků. 

“To jsou bludičky.” sykla Ava a Bran otráveně zabručel, že to ví. Bludičky už poznal. Pozoroval spíš to, čemu věnoval pozornost Filip. Ten si prohlížel ránu na jednom s křídel. Opatrně s ním pohnul a podivný had vydal bolestný skřek, přičemž mu unikl plamen, který se hladově uchytil lesního porostu. 

Ve vteřině jej spláchla voda a až teď si Ava s Branem mohli všimnout dvou pobledlých dívek, které postávaly bokem od hada a v rukou držely obrovské hliněné nádoby, zdálo se, že plné vody. 

“Ty jsi měl po ruce náhrdelníky z lesních jahod?” zeptala se Ava Filipa, zatímco Bran nemohl od dvou dívek odtrhnout pohled. A zdálo se, že to ani jedné nevadí. 

“Neměl. Ale ani jedna z nich nestála o lesní požár, takže přišly samy.” prohlásil Filip a ani nezvedl od křídel pohled.

“Ehm, myslíš, že bys mi s tím chudákem mohl pomoci? Takhle v noci uprostřed lesa na to nestačím.” prohlásil Filip téměř okamžitě směrem k dřevorubci. Bran se neozýval. Široce se usmíval na dvě bledé dívky a ty se na oplátku chichotaly a usmívaly na něj. 

“Hej!” okřikla Brana Ava a prsty mu luskla před tváří. 

“Hej, co? S tímhle? Co s tím chceš dělat?” zamračil se Bran rychle. 

“Co asi? Ošetřit tu ránu, aby mohl zase spokojeně odletět a všechno nám tu nezapálil.” odpověděl Filip. Tón, kterým promluvil jasně naznačoval, jak očividné mu to připadá. Bran by mu na to odpověděl, kdyby už zase neměly jeho pozornost dívky. 

“Pomůžeš mi teda…?” Filipův hlas se ke konci vytratil, když zvedl hlavu a všiml si, co se děje. 

“Dámy, velice se omlouvám, ale nechaly byste nás o samotě? Odvádíte pozornost mého dřevorubce a já bych se s ním docela rád domluvil.” 

Výraz obou dívek se změnil z veselého a usměvavého na pěkně zamračený. 

“No to víš že jo! Ani na vteřinu se od tohohle nehneme! To by to tady pak mohlo celé lehnout popelem!” odvětila uštěpačně ta vyšší. Ava protočila oči a dupla Branovi na nohu. 

“Jáu! Co to děláš?” zaúpěl Bran a otočil se na Avu. Ava jej chytila za ramena a ještě trochu natočila. 

“Tak a takhle laskavě zůstaň… žádné otáčení.” rozkázala. 

“Děkuji.” ozval se Filip. Bran si povzdechl. 

“Dobře, dobře, klidně… Hádám, že tomu nemusím rozumět, co?” zabručel pak neochotně. 

“Čemu rozumět?” zeptal se váhavě Filip. 

“Tomu, že kdykoli se tady děje něco se skrytým národem nebo nadlidskými silami, tak jsi u toho. A ať už se tyhle bytosti domlouvají jakýmkoli způsobem, tak jim rozumíš.  A vždycky to všechno vyřešíš. Co za kronikáře tohle dělá?” vysvětlil Bran, o co mu šlo. Co ho trápilo. 

“To je pravda… Jednáš jako kdyby to byla snad tvoje povinnost, se vždycky o všechno postarat.” přisadila si Ava a pátravě se na Filipa podívala. 

Dvě dívky, které do teď stály tiše, se zvonivě rozesmály. 

“To stačí, opravdu… Soustřeďme se na to důležité. Tohle je prašivec, je zraněný a plive oheň. Bylo by dobré ho dostat z lesa a to co nejdřív, ano?” přehlušil je Filip. Bran si frustrovaně odfrkl, ale vyrazil k hadovi a Filipovi. 

“Popálí mě, když ho popadnu?” zeptal se a hlídal se mezitím, aby byl stále zády k těm dvěma usměvavým dívkám. 

“Ne, ale nech ho, aby tě aspoň očichal.” odpověděl Filip. Bran si už nechal všechny kyselé poznámky, které ho napadly, pro sebe a dřepl si k prašivci. 

“Tak podívej, příteli, chceme ti tady všichni pomoct, jasnačka?” prohlásil a natáhl ruce tak, aby k nim had mohl pohodlně natáhnout hlavu. Bran byl připraven uskočit, když prašivec hlavu zvedl a otevřel ústa. Místo ohně z nich však jen vystřelil rozeklaný jazyk, který ochutnal vzduch a vzápětí položil prašivec hlavu do Branových dlaní. 

“To je dobré znamení, takže…” začal Filip. 

“Takže svážeme bundy a položíme ho na ně, pak ho můžeme pohodlně odnést.” přerušil Filipa Bran a ihned stáhl tu svou. Ava si bez váhání stáhla svou zástěru a podala ji Branovi. Ten začal svazovat rukávy se šňůrami. 

“Pohni, kronikáři.” zabručel netrpělivě. 

“Mám… Mám jen košili.” zaváhal Filip. 

“Svlíkej se.” doslova zavrčel Bran a tak už Filip raději nic nenamítal. 

“My se máme svléknout také?” ozvaly se hlasy přihlížejících dívek s vodou.

“Není třeba.” odpověděla jim rychle Ava. Bran konečně dosvazoval svršky a instruoval Filipa, jak mu má s prašivcem pomoct. Ten se naštěstí tolik nebránil a jen jednou bolestně zaúpěl. Uniknuvší plamen byl opět ihned uhašen. 

“Tak jdeme, Avo, ty taky…” 

Bran ukázal, kde mají nosítka Filip a Ava chytit a pak odpočítal zvednutí. Bludičky se mezitím přeskupily. Pár z nich si sedlo na prašivce, ačkoli se zdálo, že nic neváží. Zbytek košiláčků pak utvořil řadu, která osvětlovala cestu z lesa. 

Dostali se z něj docela rychle a k Filipově domku to bylo jen pár kroků. Tam položili prašivce na zem. 

“Vážně jste s námi musely jít taky?” otočila se Ava na dvě dívky, které se jen zachichotaly a pak přikývly. 

“Přišly jsme k němu sice samy, ale pak jste se ukázali…” 

“Kuš, baby!” přerušila je Ava a ohnala se proti nim paží. 

“To by se vám tak líbilo! Brane, odcházíme, nebo budeš zítra ráno plavat břichem vzhůru.” Ava omotala svou paži okolo Branovy a rázně vyrazila zpátky do vesnice. V uších jim oběma zněl už jen zvonivý smích. 

“Je s ní veliká zábava, s čarodějnicí.” prohlásila ta vyšší. 

“Měla pravdu. Kuš, obě dvě.” odvětil Filip, který dřepěl u prašivce. 

“Oh? Copak jí to nikdo neřekl?”

“To se pak nemůžeme divit, že neví ani o tobě…” 

“Kronikáři…” 

“Kronikáři…” 

Filip se zlostně otočil. 

“Kuš, jsem říkal!” 

Sledoval, jak se obě dvě se smíchem sebraly a zamířily spěšně zpátky do lesa. S povzdechem se otočil na prašivce.

“Tys mi teda dneska zavařil, ty jeden… výkale hvězd.” prohlásil a tak, tak uhnul, když po něm prašivec za to zastaralé a urážející pojmenování plivl trochu toho ohně.