Vodopanenka

Jabán, vy Žaláti! 
Poučení z minula? Čas je jen prostý výmysl, středa je jen pověra a "člověk" je společenský konstrukt. 
A proto vám tady předkládám povídku, abyste alespoň na vteřinu unikli onomu existenčnímu hororu. A až se do něj za mnou zase vrátíte, nezapomeňte mi dát vědět, co si o povídce a celé té sérii myslíte. A taky, jak se vlastně máte? Řekněte mi, jak se máte? 

Vodopanenka

 Bran zaklepal na již lehce pootevřené dveře. 

“Joo joo.” ozvalo se a tak vešel. Pozdravil starého JoJo a rozhlédl se po Filipovi. 

“Filipe?” houkl. 

“Hned jsem tam!” ozvalo se z patra a vzápětí už mladý kronikář spěchal po schodech dolů. 

“Kdopak to je?” ozvalo se za jeho zády. 

“Nikam! Zůstaň, kde jsi!” vyhrkl rychle Filip, ale bylo pozdě. Na vršku schodů se objevila bledá dívka s šaty s mechu, ze kterých odkapávala voda, stejně jako z jejích dlouhých, nazelenalých vlasů, které se vlnily skoro jako vlnky vody v řece. 

“Oh, tohohle poznávám! Byl s námi v lese, když jsme našli ten Výkal hvězd!” vyhrkla vesele a vyběhla Branovi vstříct. 

“Výkal hvězd?” Bran se snažil na ni nedívat a soustředit se na Filipa. Bylo to těžké, neměl tady Avu, která by mu dupla na nohu. 

“Je to starý výraz pro Prašivce.” vysvětlil Filip a mezi řečí vzal dívku za vlasy a odtáhl ji od Brana dál. 

“Aaaauuu, ty zvířeeee.” zaúpěla dívka. 

“Kuš, babo.” zabručel Filip a posadil ji do křesla u svého pracovního stolu. Pak se otočil na Brana a pokusil se stoupnout si tak, aby zastínil svou návštěvnici. Ta se ale akorát vyklonila a zamávala na Brana. 

“A.. ehm, kdo je tohle? Možná bys nás měl představit?” Bran taky trochu naklonil hlavu, aby na ni viděl. Filip si povzdechl. 

“Tohle je Vála. Vodopanenka.” poukázal rukou na dívku za sebou, která na Brana znovu zamávala. 

“A tohle je dřevorubec.” ukázal pak Filip na Brana. Vála našpulila nespokojeně ústa. 

“Jistě, tvůj dřevorubec, chápu.” prohlásila téměř uraženě. Bran, který se právě chystal bránit tomu, že je představen jen jako dřevorubec, se teď pozastavil a stejně tak i Filip. 

“Můj dřevorubec? Co tím myslíš?” zeptal se zmateně kronikář. 

“Tak jsi mu přece říkal. Včera, když jsi nám řekl, že se máme držet zpátky, řekl jsi, že rozptylujeme tvého dřevorubce.” vysvětlila s chichotáním Vála. 

“Ale to jsem přece… říkal, jistě, to jsem řekl.” Filip si ono přiznání zamumlal spíše pro sebe. Věděl totiž, že Vála nemůže lhát. Stejně jako on. 

“Takže já jsem teď tvůj dřevorubec?” pozvedl Bran obočí. 

“Ale tak jsem to určitě nemyslel!” vyhrkl Filip. Vála se mezitím velice spokojeně uchichtávala. 

“A vůbec!” otočil se Filip rozčíleně na Válu. 

“Ano?” zamrkala na něj Vodopanenka. 

“Moc dobře si pamatuješ, co jsem včera řekl a stejně to zase zkoušíš? Víš co, nic nebude, ať si sem přijde Mortimer sám!” 

“Kronikáři, uklidni se.” požádal ho Bran. Filip se na něj otočil. 

“Kronikáři?” zopakoval zmateně. 

“Myslel jsem, že tak si teď říkáme, když už jsem jenom dřevorubec.” odpověděl Bran s pokrčením ramen. Filip si promnul kořen nosu.

“Ne, ne… to ne…” mumlal si. Vála z toho měla akorát radost. 

“To víš, že si Mortimer nepřijde sám. Poslal mě a tak tady budu, dokud nedostanu, co Mortimer chce.” ozvala se pak. 

“A co chce?” zeptal se rychle Bran, než se Filip stihl začít rozkřikovat.

“No… co vlastně Mortimer chce?” otočil se Filip na Válu. Bran si povzdechl. Tak on to Filip ještě ani neví? Vála se mezitím culila a klátila nohama sem a tam. 

“Vlastně, jako na zavolanou, dřevorubecký. Mortimer potřebuje pomoc dřevorubce. Ten Výkal hvězd totiž porazil pár stromů a ty, jak padaly, tak strhly další a pod jedním teď má nohu Áfen.” vysvětlila Vála. Filip se musel přidržet stolu. 

“To si ze mě děláš srandu! A ty mě zdržuješ svým škrábancem?” vyhrkl nevěřícně. 

“Je to popálenina!” vyhrkla a natáhla ruku. Bran se odvážil přiblížit. Na palci měla Vála malou ranku, jako kdyby ji prostě ošlehl zapalovač. Filip teď Válu propaloval přísným pohledem. 

“Tak… já klidně pomůžu, když už jsem tady.” prohlásil Bran. 

“Vždycky se hodí mít to dobře nakloněné s.. no… vodopanenkami, stejně jako s lesovikem a kikimorou, nebo ne?” dodal ještě. 

“Když už jsi tady…” povolil Filip a pak se na Brana otočil. 

“Proč jsi vlastně tady?” zeptal se. 

“Jo, vidíš to, úplně jsem zapomněl… Na!” Bran natáhl ruce. Svíral v nich malý květináček se zelenou rostlinkou, na které se už skoro otevřely žluté kvítky. 

“Proč mi dáváš Komonici lékařskou?” pozvedl Filip obočí. 

“Protože… jsem na tebe byl včera zlý a ty sám jsi mi říkal, že Komonice má tu moc usmiřovat?” vysvětlil váhavě Bran. Skřípání houpacího křesla, které do teď naplňovalo místnost ustalo a s ním také chichotání vodopanenky. 

“To se mě ptáš, nebo to víš?” zeptal se Filip. 

“To vím, jistě, že to vím.” vyhrkl Bran a trochu víc pozvedl ruce s květináčem. Filip si povzdechl. Lidé… Ale květináč vzal a položil ho na stůl. 

“Děkuji. Je hezké vědět, že opravdu posloucháš.” prohlásil nakonec. Bran mu na to raději nic neříkal. 

“Takže… Já si dojdu pro sekeru… A pilu…” 

“Jo, jo, jasně.” přikývl ihned Filip a pak se otočil na Válu. 

“Ukaž mi ten prst, teda…” 

Už si Brana nevšímal a ten se tedy rozloučil s Jojem a zaběhl si ke svému domku pro nářadí. Po cestě zpátky se bavil představou Filipova obličeje, až mu řekne, že mu s tou fuškou bude muset pomoct. 

“Ty se nějak usmíváš.” oslovil ho podezřívavě Filip, který už na Brana čekal spolu s Válou před domem. Bran nad tím jen tak pokrčil rameny, zatímco s nimi zamířil do lesa. Vála je vedla, vesele poskakovala a neustále se po Branovi otáčela, mrkala na něj a mávala. Filip vedle něj nespokojeně zabručel. 

“Co ti tak vadí?” zeptal se Bran. 

“Co asi… Nemůžeš těmhle bytostem věřit. Spousta z nich si dělá z lidí jen srandu a jiní jim opravdu, opravdu ubližují, je to jejich přirozená nátura a nikdy se jí nebrání.” odpověděl Filip. 

“A ty si myslíš, že mě Vála při první příležitosti utopí, že jo?” zasmál se Bran. Filip ale bez usmání přikývl. 

“Přesně tak.” 

“No, to je dobře, že mám u sebe tolik železných věcí, co?” ušklíbl se spokojeně Bran. Filip se po něm podíval. Opravdu, Bran měl u opasku sekeru, přes rameno hozenou obloukovou pilu s dřevěnou rukojetí. 

“No jen počkej, až to odložíš.” zamumlal.

“Dobře, dobře…” Bran zalovil pod košilí a vytáhl zpod ní maličkou podkovu uvázanou na koženém provázku. 

“Toho jsem si nikdy nevšiml.” podotkl Filip. 

“Moc ji nenosím, je to strašná otrava. Ale když už jsem si vyzvedával nářadí a věděl jsem, kam jdeme a za kým, říkal jsem si, že budeš pyšný, že jsem připravený… Ty máš něco, čím se ochráníš?” 

Filip překvapeně na Brana hleděl. 

“Ty mě vážně posloucháš.” vyhrkl místo odpovědi. 

“Samozřejmě, že tě poslouchám. To tvoje poučování se nedá přeslechnout.” uchechtl se Bran. Ačkoli si spíše rýpal, podíval se po Filipovi vřelým, přátelským pohledem. 

“Takže máš…?” zeptal se najednou. 

“Mám co?” zamrkal Filip. 

“Máš něco, co ochrání tebe, že jo?” zopakoval Bran svou otázku. Filip uhnul pohledem. On přece nic takového nepotřeboval, byl naprosto v bezpečí bez speciálních ochran. 

“Ale jo, mám svůj vlastní způsob… ochránění.” zamumlal. Naštěstí se zdálo, že to Branovi stačilo. Bylo to dobře, protože kdyby se vyptával víc, měl by Filip průšvih. Nemohl lhát a pohádat se s Branem teď uprostřed lesa by mu opravdu nepomohlo. 

Konečně dorazili k řece, která se vallila lesem a z něj pak také přes vesnici. 

“Támhle, kousek proti proudu, už jsme skoro tam!” vyhrkla Vála a popoháněla oba společníky. 

Konečně došli k místu, kde starý strom spadl napříč přes řeknu. Byl tu nízký břeh a Filip s Branem si ihned všimli další vodní panny, která seděla v řece, jednu nohu pokrčenou pod sebou a druhou zaklíněnou mezi stromem a kameny v řece. 

“Tak jste tady! Taky vám to nemohlo trvat déle?” prohlásila otráveně vodopanenka. Pak si všimla Brana a zářivě se usmála.

“A kdo je tohle?” zeptala se najednou sladce. 

“Dřevorubec… Jeho dřevorubec.” prohlásil Bran a ukázal palcem na Filipa, který byl jen o krok za ním. 

“Oh, tak ty sis pořídil vlastního dřevorubce?” rozesmála se vodní panenka. Filip jen něco zaskřípal o špatně pochopených slovech a chybě ve vyjádření, ale nikdo ho nevnímal. Bran už mezitím zamířil do řeky a ke stromu. 

“Já jsem Áfen… Moc mě těší.” uculila se uvězněná vodopanenka. 

“Ani to nezkoušej… Tady kronikář si ho hlídá, jako oko v hlavě.” prohlásila Vála a usadila se na břehu, jen kousek do své sestry. 

“Prostě nemám v oblibě utopence… Nedávno jsem s jedním měl docela potíž a myslím, že mi to na delší dobu stačilo.” odpověděl nepříjemně Filip a trucovitě si sedl na druhý břeh. Bran mezitím prohlédl kmen a opatrně také zkontroloval uvízlou nohu. 

“Tak se dáme do práce…” otočil se a hvízdl na Filipa. 

“Cože? Jak jako dáme?” 

“Tohle je pila dvoumužná. Jeden muž ji drží na jedné straně, druhý na druhé a střídavě se o ni přetahují. Tak vstávej.” vybídl Bran Filipa a sledoval, jak se ten velice pomalu a neochotně zvedá. Mezitím Bran nachystal Pilu na vrch kmenu. Naštěstí jim oběma sahal sotva po pas. Výše už by to bylo opravdu nepohodlné. 

Filip obešel kmen a chvíli váhavě na pilu koukal. 

“No jen se jí chytni. Však ona ti trocha té těžké práce rukama neublíží.” zasmál se Bran. Filip jej propálil nepříjemným pohledem. Ale pak se velice opatrně chytil dřevěné rukojeti. Bran v tu chvíli prudce zatáhl. S vyjeknutím Filip pustil pilu a málem se přes kmen rozplácl. Na to se dvě přihlížející vodopanenky rozesmály. 

“Tak znova a už to nepouštěj.” zabručel Bran. 

“Jistě, jistě, příště mě upozorni!” ohradil se nepříjemně Filip. Bran si povzdechl a zase natáhl ruku tak, aby na pilu Filip dosáhl. 

“No copak to tu máme?” ozvalo se Branovi za zády. 

“Mortimere! Delmar! Tohle musíte vidět!” zatleskala vesele Vála, když uviděla přicházet svou poslední sestru a také vodníka v zeleném fraku a červených kalhotách, které měl sotva po kolena. 

“Kdo to je, tohleto?” zeptal se Mortimer hlubokým hlasem, vypadal jako chlapík ve středních letech, vlasy měl brčálově zelené a oči modré, jako voda v řece. Crčela z něj voda a když se mu sluníčko odrazilo od tváře, zdálo se, že se mu na ní lesknou šupiny. 

“To je dřevorubec. Tady kronikářův dřevorubec.” vysvětlila ihned Vála a Delmar, která s ní předchozího večera byla u incidentu s prašivcem se rozesmála. Mortimer přeskočil pohledem z vodopanenek na Brana a pak Filipa a nespokojeně pokroutil hlavou.

“To jsou hlouposti, tohleto… Vždyť tohle-”

“Á raz, dva…” dřív, než mohl Mortimer dokončit myšlenku, Filip mu do toho skočil, prudce zatáhl za pilu a pak ji zase odtlačil od sebe. Bylo to dost na to, aby strhl Branovu pozornost k sobě a ke kmeni stromu, kvůli kterému byli tady. 

Bran se ujal počítání a pořádně se opřel do řezání stromu. Slyšel Mortimera, jak si něco zabručel a v koutku oka viděl, jak si on i poslední vodní panna sedají na břeh a sledují je při práci. 

“Takhle to trvá vždycky?” ozvala se Áfen po nějaké době. 

“Jo.” odvětil rychle Bran. Dařilo se mu, aby si příliš vodopanenek nevšímal, soustředil se pořádně na práci. V tomhle ohledu se velice ulevilo Filipovi. Mortimer a jeho parta byli pěkně nevypočitatelní. Patřili k těm obyvatelům lesa, kteří si k lidem odmítali najít cestu a kolikrát těm, jako byl Filip, všechno jen komplikovali. Například Filipově předchůdci se rychle podařilo přemluvit divoženky, aby neulechtaly každého, kdo vejde do lesa ale jen toho, kdo jim opravdu bude činit zle. Věděl ale, že kdokoli se přiblíží k řece tady v lese a nebude mít u sebe ani kousek železa, ten je jistojistě utopený. Možná teď, když budou dlužit laskavost Branovi, mohl by je přimět k tomu, aby už nikomu neškodili… Ale je to Bran, komu budou dlužit. Musel by mu všechno vysvětlit. Úplně všechno. 

“Tak jo, teď ten konec už dořežeš sám. Já přidržím zbytek kmene, aby mě a tady Áfen nezavalil… Jasnačka?” Branova slova vytrhla Filipa z hloubání. Překvapeně se na Brana podíval, ale nakonec přikývl. Zbývalo už jen pár pořádných tahů, než se kmen rozdělí. Bran pomalu pilu pustil a zapřel se o kmen, zatímco Filip řezal dál. Bylo to teď náročnější, ale čím dřív to budou mít za sebou, tím lépe. 

“Pozor… teď!” vyhrkl Filip a jak kmen povolil, on sám odskočil a jen sledoval, jak se Bran zapírá. 

“Výborně.” pochválil Bran Filipa a pomalu se začal sklánět. Znovu si připomněl, jaké je štěstí, že kmen není tolik hrubý. A zdálo se, že je to starší strom, díky tomu byl také o trochu lehčí. Bran vsunul dlaně pod kmen a s pořádným zatnutím zubů a úpěním jej nadzvedl. Áfen na nic nečekala, vytáhla nohu a odskočila na břeh. Bran zase pomalu kmen položil a pak od něj prudce odskočil. Kmen se vskutku stočil a sesunul na místo, kde ještě před chvílí Bran stál. 

“Děkuji, děkuji mnohokrát!” Áfen přeběhla k Branovi a málem se mu vrhla okolo krku, pak si ale všimla podkovy a také sekery, kterou měl ještě u pasu. 

“Máš to u mě, dřevorubče… řekni si, o cokoli chceš.” prohlásila a raději o krok ustoupila. Bran se uchechtl. 

“Jako kdybych tímhle skončil.” prohlásil. Pak se obrátil na Filipa a podal mu sekeru. 

“Začni štípat větve a házet je na břeh.” prohlásil. Filip se zamračil, ale nakonec se nebránil. Vzal sekeru a vrátil Branovi pilu. Ten se s ní vrátil ke kmeni a začal jej řezat na menší kusy. 

“Řeknu ti, kronikáři, ten tvůj Výkal hvězd mi přidal práci.” ušklíbl se. 

“Ale ten přece nebyl můj!” ohradil se Filip. Bran se rozesmál a s ním také Mortimer a všechny tři vodopanenky.

“Všichni stejní, všichni mě nutně musí zesměšňovat.” zabručel Filip a vrátil se k práci.