Divoký Hon

 Jabán, vy Žaláti! 
Dnes to vezmeme velice krátce. Tak krátce, že vám ani nebudu vysvětlovat, proč se mi nepodařilo rozepsat... Doufám, že se alespoň trochu pobavíte... a povězte mi, koho ze Skrytého Národa byste u sebe byli ochotni přechodně ubytovat? 

Divoký Hon

Bran zabednil okno ve světnici a rychle mířil do kuchyně, aby pokračoval v bednění tam. Když ale do místnosti vešel, zůstal jen stát a zírat. 

“No to si ze mě děláš…” větu nedokončil. Lesovik začal poskakovat a láteřit a brblat, zatímco jeho žena, kikimora, si sedla na lavici ke stolu a přehodila si nohu přes nohu. Lesovik přiskočil k Branovi, vzal ho za ramena a začal s ním třást, zatímco pořád láteřil. 

“Stačí! Stačí! Já ti nerozumím!” vyprostil se mu Bran a okamžitě se musel vrhnout k oknu, které se otevřelo dokořán. Lesovik skočil ke druhému a držel ho zavřené, dokud Bran nezabednil to první. Uhnul, až když se dřevorubec přiblížil s nářadím, aby se postaral i o to poslední. Pořád ale polohlasně brblal. 

“To stačí, opravdu! Od teď budeš jenom přikyvovat, jasné? Jestli je ti to jasné, tak přikývni.” vyzval ho Bran, sotva byl s oknem hotový. Lesovik skutečně přikývl. 

“Ty víš, co je tahle divná bouřka zač?” zeptal se Bran. A lesovik bez váhání přikývl. Bran přeskočil pohledem z něj na kikimoru a zpátky. 

“A vy se tu teď chcete co..? Schovat?” 

Na to už mu přikývli oba. Bran se na ně zamračil. Tak nejdřív na něj tenhle lesovik svou ženu pošle, aby mu škodila a teď čekají, že se u něj budou moct schovat? Než se dostal k tomu jim tohle všechno zopakovat, dveře do jeho domu bouchly. Stál v nich kovář. 

“Brane! Brane, tak tebe si našli taky? Já jich mám plnou výheň!” vyhrkl Bern. 

“Koho máš plnou výheň?” zeptal se Bran a nedával si příliš práci s tím být v šoku. Byl jen v mírném překvapení. 

“Takovejch těch malejch světýlek, co vypadají jako děti s hlavou jako zapálená sirka.” odpověděl Bern. 

“Mohl jsi prostě říct bludičky. A co s tím mám co dělat já?” zamračil se Bran. Bludičky měl rád a zjistil, že od chvíle, co jedné zhaslé pomohl, mají rády i ony jeho. 

“Proč ty? Protože se s těmahle lesníma obyvatelama znáš nejlépe hned po Avě a Filipovi. A bydlíš nejblíž. Dostat se někam v téhle bouřce je pěkné peklo, to ti povím.” vysvětlil Bern. 

“To mi ani nepovídej.” zabručel Bran a pak se otočil na lesovika s kikimorou.

“Celý les teď hledá úkryt tady u nás?” zeptal se a kikimora mu váhavě přikývla v odpověď. Bran si povzdechl. Pak sáhl na polici a sebral malou papírovou krabičku. Tu strčil Bernovi do ruky. 

“Tohle jim dej na svačinu a nabídni jim slivovici, určitě si některá z nich s tebou připije. Rozumět jim nebudeš ani slovo, ale až ti v hlavě bude šumět smích, tak víš, že to děláš dobře.” vysvětlil Bran překvapenému kováři. 

“Budeme to muset nějak přečkat.” dodal. Bern na něj chvíli jen hleděl, pak se podíval po lesovikovi a kikimoře a nakonec přikývl. 

“Víš, někdo by se měl možná podívat po ostatních.” zabručel. Bran v duchu zaúpěl. No samozřejmě, že by někdo měl. Sotva se za Bernem zavřely dveře, otočil se na své dva hosty. 

“Tak jo, můžete tady zůstat, ale žádné rozbíjení. K tomuhle domu se budete chovat s úctou, jasné?” 

Lesovik i kikimora přikývli. V tu chvíli se ozvalo zaklepání. Bran neochotně otevřel dveře. Ve sněhové bouři se klepala trojice divoženek. Beze slova jim dřevorubec ustoupil z cesty a nechal je vejít dovnitř. 

“Ještě jednou opakuji! V tomhle domě nic škodného, všichni se budete chovat s úctou.” prohlásil Bran, jakmile se divoženky usadily u stolu a ty, když viděly, že lesovik s kikimorou přikyvují, rychle zakroutily hlavami. Bran si oddechl. Rozuměl jim dobře, věděl, že tyhle tři dělají všechno naopak. 

“Hned jsem zpátky.” zabručel a vyrazil do stodoly, aby zkontroloval svého valacha Šejtročka. K jeho překvapení našel ve stodole koně dva. Velice brzy poznal lesklého bělouše, který stál vedle Šejtročka a klidně podřimoval. 

“Opravdu? Opravdu jsi neměl lepší místo, kam se schovat?” zeptal se Bran bez servítek. Kelpie si odfrkla a pohodila hlavou. 

“Jestli tady něco provedeš, jestli zkřivíš mému valachovi jediný vlas v hřívě…” zavrčel Bran a pohladil Šejtročka po zaobleném nose. Kelpie se zatvářila uraženě. 

“Támhle, ke zdi!” ukázal Bran. A bílý kůň si odstoupil dál od Šejtročka, ke zdi. 

“A odtamtud se ani nehneš, jasné? Nepokoušej mou dobrotu.” 

Kelpie složila nohy pod sebe a uložila se na slaměné podestýlce. Bran se mezitím otočil na Šejtročka. Ten stál na svém místě, přivíral oči a zdálo se, že mu kelpie příliš nevadí. 

“Hlavně mě zavolej, kdyby cokoli prováděl, ano?” poradil Bran valachovi a podrbal ho mezi ušima, než se vrátil zpátky do domu. Tři divoženky, kikimora i lesovik seděli poslušně na svých místech za stolem a zdálo se, že se opravdu ani nehnuli. Bran si pro sebe spokojeně přikývl a pak vešel do světnice, kde měj svou tajnou skrýš. Vteřinu na to postavil na stůl mezi lesní bytosti demižon plný čiré tekutiny. 

“Tak si ten čas spolu trochu ukrátíme, ne?” navrhl. Divoženky ihned zavrtěly hlavou na souhlas a lesovik nadšeně zatleskal rukama. 

Po prvním kole panáků se odhodlala i kikimora a přidala se k pití. 

“Jenom doufám, že je Filip v pořádku.” zabručel Bran během večera. 

“Kronikář je doma.” odvětila jedna divoženka. Bran se po ní podíval a v tu chvíli litoval toho, že divoženky říkají všechno opačně. 

. . . 

Ava stála před svým pultem, opírala se o něj a paže měla založené na hrudi. Venku zuřila bouře, která neměla obdoby. 

"Co? Byla bys raději, kdybychom šly k tomu dřevorubci?" zeptala se Vála rýpavě. Ava jí neodpověděla. Propalovala trojici vodopanenek nepěkným pohledem, zatímco jí z těch tří kapalo na podlahu a už se pod nimi tvořila docela pěkná louže. 

"Pojď, půjdeme za ním, ten nás jistě pohostí přívětivěji." zatáhla Válu za loket Áfen. Vála se zašklebila, ale než mohla něco říct, rychle na ně varovně sykla Delmar.

"Za ním nemůžeme." hlesla rychle a pak se váhavě podívala po Avě. Samozřejmě, že to Ava slyšela a teď jen pomalu pozvedla obočí a zcela jasně dala svým výrazem najevo očekávání vysvětlení. 

"Pravda, u dřevorubce už je plno..." zabručela Vála. 

"Vždyť je tam jen lesovik se svou ženou. My tři se tam ještě vejdeme a on nás určitě rád uvidí." prohlásila Áfen. Ale na to Vála s Delmar zavrtěly hlavou. 

"Ne, kde sedí kikimora, tak brzo sedí i ty tři špinavice..." zasyčela neochotně Vála. Áfen a Delmar se v odpověď zašklebily také. 

Ava se tedy prudce otočila, odklopila desku pultu a zamířila dozadu. Vodopanenky chtěly vyrazit za ní, ale všimly si hned několika podkov na rámu ode dveří a vytušily, že je něco podobného schovaného i pod prahem. Tak to tady ostatně měla většina domů. Jen málokterému chyběla železná ochrana pod prahem. Naštěstí nemusela trojice na Avu čekat dlouho. Lékárnice se brzy ze své zadní místnosti vynořila, táhnoucí necky. Dotáhla je až před pult a pak se beze slova vrátila zase dozadu. Ozvala se voda tekoucí z kohoutku. Tentokrát to chvíli trvalo, než se Ava vrátila. Nesla dva plné kýble a rychle je vyprázdnila do necek. Pak na necky ukázala a vodopanenky se do nich tedy nacpaly. Musely sedět s nohama přitisknutýma k tělu, ale věděly, že si nemůžou stěžovat. Tedy, ne moc... 

"Doufám, že se ten zatracený hon přežene co nejdřív." zabručela Delmar a trochu se zavrtěla. Na to se zavrtěly i Vála a Áfen. 

"Hon? Tohle je Divoký Hon?" vyhrkla Ava. 

"Tak ona přece mluví!" vykřikla vesele Vála. Ava ale tuto rýpavou poznámku ignorovala a místo toho natáhla paži a ukázala ven, kde by se dalo říci, že se žení všichni čerti... Pokud ale bylo venku to, co naznačovala Delmar, bylo to mnohem horší, než několikanásobná čertí veselka. 

"Tam venku je teď Divoký Hon?" zopakovala Ava svou otázku velice přísným a nesmlouvavým tónem. 

"Ano, to venku, ten důvod, proč se půlka lesa nacpala vám smrtelníkům do chalup je Divoký Hon." odpověděla Delmar. Ava se zahleděla na dveře do lékárny, za kterými se ozývaly zvuky bouře. Kdyby tu byl Filip, jistě by neklidně naskakoval a přecházel po místnosti, protože by slyšel mnohem více. Ale Ava sama nabývala pocitu, že slyší víc, než jen obyčejnou bouřku, když se pořádně zaposlouchá. Oklepala se, jak ji z toho zamrazilo. 

"Je to vzácnost, mít tady Divoký Hon. Když tu byl naposled, byla Avila ještě mladá holka a teprve se na čarodějnici učila... Tak trochu jako teď ty." prolomila ticho v místnosti Vála. 

"Cože?" Ava se odtrhla od pohledu na dveře a podezřívavě si změřila vodopanenku. 

"Co jsi to řekla?" zopakovala přísně. 

"Tvoje babička, Avila, že byla ještě malá učnice, když tu byl Hon naposled... Tebe taky ještě všichni považují za učnici a ne za opravdovou čarodějnici." vysvětlila Vála. Na to do ní kopla Áfen, která seděla za Válou, hezky uprostřed. 

"Jistě, jistě... Největší problém je, že ani nevíš, že máš být čarodějnice. Pořád nikdo nechápe, proč ti to Avila neřekla, než se zdejchla." pokračovala Vála dál. Ava by jí nejraději vynadala, ať ji takhle hloupě nezkouší, jenže to byl ten problém... Vála ji nezkoušela. Vála totiž nemohla lhát. 

"... A Filip ti to neřekl jenom proto, že je to strašná bačkora." dodala Vála. V tu chvíli se Ava protáhla za pult, třískla s deskou a s výhružným "Ani se nehněte" zmizela ve své zadní místnosti. Byl čas, aby si trochu zapřecházela sem a tam a zase zpátky.