Dobří sousedé

Jabán, vy Žaláti! 
Doufám, že si užijete další klidnou a odlehčenou povídku, která se nezabírá žádnými hlubokými tématy. Pouze sousedé mající dobré vztahy se svými sousedy. Ono to tak na vesnicích občas bývá, že je vás málo a vycházíte spolu jako jedna velká rodina. Samozřejmě jsou vesnice, kde to tak není... Ale od toho se taky Iharo těší, až se vrátí do města, kde má klid a nemusí se bát, že ji ty dvě báby na autobusové zastávce soudí... Nuže... Užijte si povídku!!

Dobří sousedé

“Tak dobře, venku je klid, můžete se pomalu posbírat a vrátit…” Bran se odvrátil od škvíry v zabedněném okně a otočil se ke stolu, okolo kterého sedělo několik lesních bytostí. Na stole byly vyskládány panáky a demižón slivovice byl o polovinu chudší. Lesovik, který měl paže složené na stole a na nich položené čelo znaveně zaúpěl. Naproti němu na židlích se právě probouzely divoženky, které ležely jedna na druhé, jako popadané domino. Bran chvíli očima hledal Kikimoru, než si všiml, že usnula v klíně svého muže. Povzdechl si. Přepil pětici dobrých sousedů. Možná by si měl začít dělat starosti s tím, co to pro něj vlastně bude znamenat. Otázkou je, jak těžce dobří sousedé snášejí kocovinu. Pokud ji snášejí hodně těžce, má se Bran na co těšit. Ale kdyby jim s ní trochu pomohl… 

Bran měl tuhle vesnici velice rád. Každý znal každého a nikdo neměl zatěžko svému bližnímu pomoci, když mohl. Nikdo si nemusel dělat starosti o to, že by jeho laskavost byla neoplacená. A tak si ani nedělal hlavu s tím, že teď po ránu bouchal na dveře Agaty. 

Otevřela mu záhy, žena krev a mlíko s vlasy vyčesanými do uzlu a veselou tváří posetou pihami. 

“Co tě k nám přivádí, Brane? Koukám, že jsi to celé přečkal hezky vcelku.” usmála se Agata a ihned couvla do domu, aby mohla Brana pobídnout dál. Bran vstoupil do maličké předsíně. 

“Chtěl jsem se zeptat, jestli bys neměla lák z okurek.” přiznal s nervózním úsměvem. Agata se rozesmála. 

“A to si myslíš, že bych byla za Ludvíka provdaná, kdybych dopustila, že nebudu mít lák z okurek? Kolik toho potřebuješ, Brane?” 

“Asi tak pro… pět…?” přiznal opatrně dřevorubec. Agata se na něj překvapeně otočila. 

“Pro pět lidí?” vyhrkla. 

“To jsem neřekl!” opáčil prudce Bran. Agata si jej pořádně prohlédla a pak se rozesmála.

“Ty jsi opil naše lesní sousedíčky? No to je mi pěkné… A já vždycky čekala, že takhle dopadneme u nás s Ludvíkem…” mezi slovy se ještě pořád ta dobrá žena pochechtávala, zatímco zašla do světnice a Bran mohl naslouchat, jak přesouvá věci z místa na místo. Brzy byla Agata zpátky v předsíni, ve které na ni dřevorubec čekal. 

“Tak, tady máš třílitrovku, to ti snad bude stačit. Máš v ní i okurky, jen ať si sousedíčci dají.” 

Bran převzal sklenici a s díky zase vyrazil na zpáteční cestu domů. 

Jak předpokládal, lesní bytosti se teprve pomalu zvedaly a zmateně rozhlížely po jeho domě, když vešel do dveří. 

“Dobrého dne přeji, tady vám něco nesu na spravení.” prohlásil vesele Bran a z pohledů všech přítomných pochopil, že to prohlásil příliš nahlas a příliš vesele. Položil tedy zavařovací sklenici na stůl a s příznačným lupnutím ji otevřel. Lesovik, kikimora i divoženky si jej jen zvědavě prohlíželi. 

“No jen se každý pořádně napijte, ono vám to pomůže.” slíbil Bran a pošoupl k nim sklenici láku s okurkami. První se po tom natáhla kikimora. Čichla ke sklenici a pak z ní trochu upila. Zatvářila se na lák trochu nesouhlasně a podala sklenici Lesovikovi. Ten po ní chňapl a začal pít. Zdálo se, že jemu lák velice zachutnal a tak mu musely divoženky sklenici pomalu vyrvat násilím, aby na ně také zbylo. 

Bran spokojeně pozoroval, jak se jeho hostům dělá o něco lépe. Sám by na okurkový lák také nedal nikdy dopustit. Netušil, v čem přesně to je, ale byl to jeden z nejlepších léků na kocovinu a byl to rozhodně příjemnější lék, než syrové vejce. 

Brzy Bran vyprovázel již trochu vystřízlivělou společnost ze dveří a pozoroval, jak pětice dobrých sousedů míří k lesu. 

Postával ve dveřích akorát tak dlouho na to, aby k němu dolehlo volání kováře. 

“Brane! Brane!” kovář Bern na něj vesele mával. Na ramenou mu posedávala čtveřice svítících postaviček. Bran počkal ve dveřích, dokud k němu Bern nedojde. 

“Rád vidím, že jsi v pořádku, Brane.” 

“Taky rád vidím, že jsi vše přečkal bez úhony. A dokonce jsi se spřátelil.” pokynul Bran ke kovářovým ramenům, na kterých posedávaly bludičky. Čas od času některé z nich nadskočila hlavička a ozvalo se tichounké pípnutí. Bran mohl jen předpokládat, že to je škytání po příjemně stráveném večeru. 

“Dobře jsi mi poradil, Brane, jenom dobře, že jsem šel za tebou, myslím, že ani Ava, ani Filip by mi nenavrhli, abych si přiťuknul s bludičkami slivovicí.” pokýval Bern hlavou a bludičky se vesele zachichotaly. Bran se na to jen spokojeně usmíval. Měl dobrý pocit z toho, že se kovář a lesní bytosti spřátelili. Byli to koneckonců sousedé. 

“Tady jsme ti taky něco vyrobili, společnými silami.” prohlásil Bern a natáhl k Branovi ruku. Ten, docela překvapený, převzal novou, krásnou sekeru. Chvíli si ji pozorně prohlížel, než vzhlédl ke kováři a bludičkám. 

“Je bronzová.” poznamenal. 

“No jistě, že je! Říkal jsem si, že to určitě všichni v lese ocení. A hlavně je kovaná v ohni tady od bludiček, to je sekera, jako žádná jiná.” prohlásil Bern velice pyšně. A bludičky začaly přikyvovat a nadšeně šeptat na souhlas. 

“No to… to tedy velice děkuju.” dostal ze sebe a trochu si se sekerou pohodil v ruce. Nemohl si ji vynachválit, ale ne a ne ta slova dostat na jazyk. 

“Ty neděkuj, to je naše poděkování, žes nám pomohl se takhle sžít. Nebýt tebe, tak ani nevím, jak dobré sousedy to mám.” zasmál se Bern a mezitím už z něj bludičky seskákaly a také si to namířily domů do lesa. 

“Víš vůbec, co to bylo za bouři?” zeptal se pak Bern, když bludičkám domával. Bran zavrtěl hlavou. 

“Ne, ale věř mi, že si to brzo zamířím k Filipovi a neodejdu, dokud mi to neřekne. Vsadím se, že o tom zase ví nejvíc.” prohlásil pak. Bern souhlasně zabručel a pak se rozloučil a zamířil si to zpátky domů. Bran si ještě chvíli prohlížel novou sekeru a pak s povzdechem zamířil vypakovat posledního souseda, kterého měl nastěhovaného u sebe. Jen si nebyl jistý, jak moc dobrý tenhle soused byl. 

“Tak hurá domů, bouře přešla, pobyt u mě tedy končí!” s těmi slovy otevřel Bran vrata do stodoly a ohlížel se po bílém koni. Místo něho našel mladého muže s dlouhými stříbrnými vlasy, jak ze sebe právě střepává slámu. 

“Už jdu, už jdu, jen se neboj.” prohlásil kelpie, zatímco ohlížel své hubené tělo, jestli na něm ještě někde neulpělo nějaké stéblo. 

“Koukni, asi bych do toho neměl rýpat, ale jestli se chceš teď za bílého dne vracet, buď ze sebe zase udělej koně a nebo si něco obleč.” zabručel trochu kriticky Bran. Kelpie se na něj překvapeně podíval a pak se zazubil a dal na odiv své špičaté zoubky. 

“Myslíš, že by tu podívanou tví spolusmrtelníci neocenili?” zeptal se. 

“Neocenili. A zbytečně bys na sebe upoutal spoustu pozornosti, kterou přece tolik nemáš rád, nebo se pletu, Lochu?” ušklíbl se Bran. Kelpie se zamračil. 

“Opovaž se mi tak říkat. Nikdy jsem s tím jménem nesouhlasil, ani jsem nedal svolení k tomu, aby mě nějaký pitomec pojmenovával.” zavrčel zle. 

“Dobře, dobře… Na, vezmi si tohle.” 

Bran si bez dalšího zaváhání stáhl halenu a hodil ji po kelpii. Když si ji mladý muž natáhl, sahala mu skoro ke kolenům. Bran si ho moc neprohlížel a místo toho se zaměřil na svého valacha Šejtročka. Kelpie akorát naklonil hlavu na stranu a nespokojeně zamlaskal. 

“Budu si muset s někým promluvit. Velice vážně promluvit.” zamumlal. 

“S kým chceš promlouvat?” zeptal se Bran trochu zaraženě. Čekal, že právě Kelpie bude někdo, kdo zmizí jako pára nad hrncem.

“To nevím. Ale někdo je zodpovědný za tu nehoráznost, že něco tak pěkného je usmrkaný smrtelník a to se mi nelíbí.” odpověděl kelpie. 

“Co prosím?” pozvedl Bran obočí a otočil se na svého přetrvávajícího návštěvníka. Kelpie se pouze znovu zazubil a pokrčil rameny. 

“Raději už běž… A až ti spadne strom do jezera, pošli po někom vzkaz. Halenu si vyzvednu tehdy.” odpověděl Bran raději dřív, než mohl kelpie vypustit z úst něco dalšího. 

“Jak si tedy přeješ, drahý sousede.” prohlásil Kelpie a konečně se vytratil ze stodoly. Bran si povzdechl a opřel si čelo o nos Šejtročka. 

“Možná jsem ho měl spíš donutit, aby se proměnil v toho koně, co?” zeptal se svého valacha, ani nečekajíc odpověď. Šejtroček jen pootevřel ústa a olízl Branovi bradu, jako kdyby byl pes a ne kůň. Bran se uchechtl. V tu chvíli měl pocit, že bylo všechno zase hezky v pořádku.