Huldrekall

Jabán, vy Žaláti! 
Spousta věcí se mění, ale úterní povídky zůstávají. 
Čekala jsem, že k tomuhle budu mít spoustu co říct, ale asi zvolím tu horší variantu a nechám své dílo mluvit samo za sebe. omlouvám se, jestli to bude příliš bolet. 

Huldrekall

“Můžeš mi vysvětlit, co tady vůbec děláš?” 

“Pouze pokud mi ty vysvětlíš, jak to sakra vypadáš!” 

Filip si prohlížel muže před sebou, který si mezitím přitáhl židli a posadil se na ni. 

“Mohl bys mi prosím podat hřeben?” zeptal se muž Filipa. 

“Prosím?” pozvedl Filip obočí. 

“Hřeben… Tahle nádhera potřebuje jistou péči…” odpověděl jeho návštěvník a mezitím si přehodil dopředu na hruď své husté, zlaté vlasy, které byly vyčesány do ohonu, jenž na vrcholku jeho hlavy svírala dřevěná spona s vyřezanými parohy. Kratší prameny pak zadržovaly dvě zlaté spony ve tvaru lístků révy. Filip se raději odvrátil od tohoto muže a zamířil po schodech nahoru. Pro hřeben… 

. . .

Ava nečekala ani o vteřinu déle. Sotva bouře způsobená Divokým Honem přešla, dívka rozrazila dveře lékárny, vypakovala vodopanenky a vyrazila k domu kronikáře, rozhodnutá z něj tu pravdu klidně vymlátit. Bez klepání rozrazila dveře domku. 

“Zdravíčko, Jojo, omluv mou hrubost prosím.” prohlásila a sotva se na domovoje podívala. Ani k ní nestihlo dolehnout obligátní “Joo joo”, místo toho se ozval téměř ženský poděšený výkřik. 

“Co se zase děje?!” křikl Filip z horního patra. 

“Je tady ČLOVĚK!” vykřikl blonďatý huldrekall oděný do spousty barevných šátků. 

“Cože?!” 

Filip se o překot vydal ze schodů. Až dole, pod nimi, se zděšeně zarazil. 

“Nazdárek, Filipe… Ruším?” usmála se Ava velice, velice výhružně na kronikáře. Tomu ihned došlo, že se děje něco nepěkného. Něco, co ho bude mrzet možná ještě víc, než to, že se Ava setkává s jeho nečekaným návštěvníkem. 

“Asi… nejspíš ne…” zakoktal se Filip nejistě. 

“Možná trochu?” ušklíbl se na to huldrekall. Ava si jej pro jistotu pořádně prohlédla. O huldrách a jejich mužských protějšcích huldrekallech jí vyprávěla babička, ale zmiňovala také, že to nejsou obyvatelé z blízkého okolí. 

“Potřebuješ něco důležitého, Avo?” zeptal se Filip a pokusil se postavit do výhledu na blonďatého huldrekalla, který měl zlatavé vlasy do pasu, husté a zdravé. Díval se na Avu trochu vyděšeně a trochu s odporem, což bylo překvapení, neboť jeho druh patřil k těm, kteří často sváděli lidi z cesty pro své vlastní potěšení. 

“Avo, podívej se laskavě na mě!” oslovil Filip lékárnici rázněji a Ava konečně strhla svůj pohled na něj. Překvapeně zamrkala. 

“Máte stejné oči.” poznamenala nahlas, co jí právě teď došlo. Vskutku, jak huldrekall, tak Filip měli tmavě zelené oči připomínající mech v lese, oči, které se dokázaly podívat člověku až na dno duše. 

“To je také všechno, co po mě zdědil. Vždyť se na něj podívej! Vypadá příšerně!” vyhrkl ihned huldrekall. Filip si povzdechl a na vteřinu si přizvedl brýle, aby si mohl promnout kořen nosu. 

“Je pravda, že ty pihy, ty pihy bych mu i záviděl… Oh, na mě by pihy vypadaly skvěle, není-liž pravda?” promluvil znovu huldrekall. Ava se na něj opět váhavě podívala. Oči měli stejné, ale to bylo všechno. Na rozdíl od Filipa byl tento huldrekall opálený a vynikly tak jeho znamínka na tváři a hrudi, které vypadaly jako bílé ostrůvky, jelikož v těch místech kůže postrádala pigment. Okolo pasu měl huldrekall ovázané asi tři šátky, které tak tvořily sukni, další šátek, tenhle z průsvitné látky, měl přehozený okolo ramen a pár pentlí z podobné látky byly ovázány jako závoj na jeho paroží. Všechny v modro-zelených barvách. Uši měl jelení a z levého mu visela náušnice z pírek sojky. A když se na Avu zazubil, mohla si všimnout, že jeho zuby měly malinké špičky. 

Působil velice žensky. Z onoho dojmu Avu vytrhávala hlavně udržovaná bradka světle hnědých vousů. 

“Potřebuješ něco důležitého, Avo?” ozval se zase Filip. Ava rychle přikývla. 

“Potřebuji, abys mi… Počkat… jak jako zdědil?” Ava změnila svá slova uprostřed věty. Zmatená se podívala na kronikáře, který jí ale pohledem ihned uhnul. 

“Oh, jistě, ani jsme se nepředstavili. Já se tedy lidem většinou nepředstavuji vůbec, celkově mi moc nevoníte, ale když už se tady Filip ohání tvým jménem, představím se také, jsem Eirian.” huldrekall se uklonil a pak s očekáváním pozvedl hlavu. 

“Těší… mě?” zaváhala Ava. Eirian si odfrkl. 

“No jistě, lidé! Žádná úroveň! Já jsem Ten Eirian! První kurtizána v doprovodu velkého Herna Lovce, vůdce Divokého Honu! A samozřejmě tady Filipův otec…” onu poslední informaci Eirian zamumlal jako zcela druhotnou. 

“Co prosím?!” vypadlo z Avy. 

“Joo joo…” prohodil domovoj, který to celé už od začátku pozoroval. Ava si založila ruce na hrudi. 

“Takže kvůli tvému tatíkovi jsem musela sedět hodiny v lékárně ve společnosti těch třech vodopanenek a poslouchat Válu a její nezastavitelný proud řečí?” zeptala se poněkud ostře. 

“Abych pravdu řekl, jsem z jeho přítomnosti nadšený asi tak, jako ty jsi byla nadšená z těch tří.” zamumlal Filip. 

“Oh ale to mne hluboce, hluboce zraňuje!” vykřikl teatrálně Eirian. Filip trochu zaskřípal zuby. 

“Takže… ty jsi taky… ty jsi taky huldrekall?” ujistila se Ava, nevěnující Eirianovi pozornost, kterou tak zoufale vyžadoval. Filip přikývl. 

“Ale vypadáš jako smrtelník.” podotkla Ava. 

“To ano, vypadá příšerně! Chlapče, co kdybys udělal otci radost a dal se do kupy? A už jsem ti říkal, tahle hořčicová vůbec není tvoje barva, to sako spalíme!” vyhrkl okamžitě Eirian. Ava pozvedla obočí, ale dívala se pořád na Filipa, ne na Eiriana. 

“Říkal, řekl to místo pozdravu, sotva vlezl do dveří.” zabručel Filip téměř uraženě. Ava si povzdechla. Tohle byla ta poslední informace, kterou chtěla. Na druhou stranu znala Eiriana sotva dvě minuty a už teď ji to absolutně nepřekvapovalo. 

“Koukni, Filipe, ať už jako smrtelník vypadáš z jakéhokoli důvodu, věřím, že ten důvod je seriózní. Ale teď bychom možná mohli zkusit alespoň trochu zacpat tvému otci pusu, takže pokud je to možné, můžeš tu masku shodit?” navrhla Ava. Zatímco se Eirian ohrazoval vůči jisté části jejího vyjádření, Filip se po ní váhavě podíval. 

“Koukni, jestli se kvůli tomu musíš přímo vysvléct z kůže, tak já klidně počkám venku. Ale slibuji ti, že až bude čas, tak si s tebou velice ráda sednu a o všem promluvím. A všechno si vyslechnu.” prohlásila Ava. 

“Všechno v klidu vyslechneš?” ujistil se Filip. Ava přikývla. 

“Slibuji.” 

“Dobře… Ale nikam nemusíš chodit, z kůže se vysvlékat nebudu.” podotkl Filip. Pak si sundal sako a hodil jej po Eirianovi, který ho chytil, zmuchlal a zahodil na zem. Zpod košile Filip vytáhl přívěsek, který již Ava několikrát viděla. Filip jej sevřel v dlani a něco k němu zašeptal, než si přetáhl šňůrku, na které medailon visel přes hlavu a neodložil jej na stůl. V tu chvíli se zdálo, že se do domku dostalo mnohem více světla a jako kdyby se rozptýlily neviditelné stíny, které okolo Filipa vždycky byly. Ava teď viděla paroží, trochu menší, než Eirianovo, vyrůstající z Filipovy hlavy. Uši se proměnily na jelení a když se Filip natočil bokem a trochu zakroutil rameny, Ava mohla rozeznat, jak se košile napíná okolo díry ve Filipových zádech. A samozřejmě v kalhotách se objevila boule, jež byla zcela jasně Filipův ocas. 

“Stejně jsi toho ode mě nezdědil dost.” zamumlal Eirian. Filip zabručel nespokojením. 

“Můžu vlastně vědět, proč jsi tady, otče?” zeptal se nepříjemným tónem. 

“Oh, stýskalo se mi po mém chlapci, který mne opustil a nechal se strčit do lidské vesnice jako jejich soused, co to umí se skrytým národem.” prohlásil Eirian. 

“Koukněte, to vám nevěřím ani já. A to moc dobře vím, že jako dobrý soused nemůžete lhát!” prohlásila Ava. 

“Dobře, možná ten hlavní a prvotní a zásadní důvod je, že jsem se chtěl ujistit, jestli se třeba nechceš vrátit se mnou? Víš, že by ses přidal k nám a dělal společnost Hernovi Lovci. A navíc jsem se nudil a tak jsem se rozhodl tě nějakou dobu přemlouvat a dělat ti tak společnost a prostě se tím zabavit.” odpověděl konečně Eirian a téměř sladce na Filipa zamrkal. 

“Ne. Rozhodně ne.” odpověděl ihned Filip. 

“Oh, jistě, že jsem věděl, že to nepřijmeš hned… tohle bude zábava!” zatleskal Eirian. 

“Ne… to nebude.” povzdechl si Filip. Ale zdálo se, že to Eirian neslyšel. Filip se trochu zoufale podíval po Avě. 

“Nejsi v tom sám. Máš mě a máš Brana.” prohodila Ava povzbudivě. 

“Oh, Brana musíme držet od mého domu a otce dál! Ten se to nikdy nemůže dozvědět!” vyhrkl ihned Filip. 

“Proč ne? S tím, jak si všeho všímá a všechno si pamatuje, na tebe brzy přijde sám.” prohodila Ava. 

“A pak to vykecá…” zamumlal Filip. 

“Nevykecá.” odvětila Ava. 

“Hmmm… Ale stejně jej musíme držet dál od mého otce.” zamumlal Filip a oba se s Avou podívali po Eirianovi, který si mezitím maloval, jak se svým synem stráví nějaký ten čas a bude to úžasné. Samozřejmě si ani nevšiml, že to říká tak akorát sobě, ale zdálo se, že to nijak nevadí, protože se Eirian rád poslouchá. 

“Máš pravdu, rozhodně musíme chudáka nevinného Brana držet dál od tvého otce… A možná ještě chvíli od tvého paroží.” zamumlala Ava. 

“Děkuju.” odpověděl Filip.