Kelpie

Jabán, vy Žaláti! 
Vítejte v jarním období... Hned jak mi tady přestane sněžit. Zatracený aprílový počasí. 
Snad vás alespoň zahřeje u srdce dnešní povídka. A ano, opravdu jsem strávila asi dvacet minut hledáním vhodného plemene a ještě déle jsem googlila koňská jména, abych nakonec... No, však zjistíte, jak to dopadne i beze mě. 

Kelpie

Filip přecházel po domě a okusoval si spodní ret. U dveří seděl v houpacím křesle domovoj, kterému nikdo neřekl jinak, než “Jojo”, houpal se v pravidelném rytmu a přivíral své žluté oči. 

“Mám divný pocit… opravdu divný pocit…” zabručel Filip. 

“Joo joo.” odpověděl mu domovoj. Jistě, že to věděl. Nervozitou, která Filipem rezonovala, byl dům přímo naplněn. 

“Ale nevím, co s tím mám dělat!” vyhrkl Filip. 

“Joo joo…” zabručel tiše domovoj a dál se houpal ve stejném, klidném rytmu. Filip zaúpěl. 

“Jako kdyby se mělo něco stát, jako kdybych měl někde být.” mumlal dál a přecházel sem a tam a zase zpátky. 

“Joo joo.” souhlasil s ním domovoj. To už to Filip nevydržel, zastavil se a rozhodil rukama. 

“Ale kde?! Kde mám teď být?? To už mi neřekneš, co?!” utrhl se na domovoje. Vrzání křesla ustalo, jak se starý duch domu přestal houpat a velice pomalu otočil svou hlavu na Filipa a otevřel oči. 

“Omlouvám se, opravdu, to jsem nechtěl.” Filip sklonil hlavu. Litoval toho výbuchu ihned, jak vyslovil poslední slovo. Domovoj s pokývnutím přijal omluvu, bradu si zase opřel o hrudník a oči přivřel. Filip nevzhlédl, dokud se domem opět nerozeznělo skřípání houpacího křesla. Teprve pak věděl, že se na něj Jojo nezlobí. 

“Vždycky tyhle věci přijdou za mnou. Nemusím je vyhledávat. Nejsem zvyklý na takovéhle tušení někde vzadu v mojí hlavě.” zamumlal na vysvětlenou a sedl si na schody, u kterých se akorát nachomýtl, než se zastavil. 

“Joo joo…” zabručel domovoj. Nezlobil se. Filip byl mladý kronikář, hodně už sice věděl, ale ještě se nepřestával mnohé učit. Ještě vůbec nebyl tak ostřílený, jak by chtěl. Jojo už tady žil dlouho, tak dlouho, že to sám nespočítal. A naučil se mít s těmi, kteří přicházeli zastat kronikářské řemeslo, trpělivost. 

“Možná pomůže, když se půjdu projít, hm?” zkusil to Filip po chvíli. 

“Joo joo.” odpověděl spokojeně domovoj. 

“Jistě, že se projdu, vyvětrám si hlavu a přijdu na to, co mě tak kouše.” přikývl Filip, mluvíce už víceméně jen pro sebe. Vzal si své ošoupané sako a zamířil ven z domu. Dvakrát nad tím nepřemýšlel, šel, kam ho nohy nesly. A tentokrát to bylo do vesnice. Doufal, že ho nohy povedou tam, kde má být a tak se příliš nepodivoval, když se ve směru jeho cesty objevila trochu početnější skupinka. 

U vozu téměř překypujícího pytli postávala Ava a právě se dohadovala s vesnickým mlynářem. Vedle nich postával Bran a také Ludvík, který měl u nohou několik demižonů čiré tekutiny. 

“Ale já nebudu mít čas se trmácet po tržišti s tvýma záležitostma. Mám tady svoje vlastní!” plácl mlynář na nejbližší pytel, který měl na voze. Filip zaváhal, tohle znělo jako lidsko-lidská záležitost. Copak tady měl co dělat? 

“Já vím, já vím, ale všechno jsem to slíbila a nakonec nemůžu jet…” Ava se prosebně ohlédla i po Branovi a Ludvíkovi. Ale ti jen pokrčili rameny. 

“Že ty sis zase naplánovala víc, než můžeš stihnout a teď nevíš, kam dřív skočit, co?” pousmál se mlynář. Byl to mladý chlapík, pomalu přebíral živnost po tatíkovi, který stárl a začínala mu vypovídat kolena. 

“Tos uhodl, Finne…” broukla Ava mlynářovi  v odpověď. 

“No já ti s tím nepomůžu, Avo, i když bych rád.” pokroutil Finn hlavou. Vypadalo to, že to Ava vzdá a stejně tak i ti tři, když se Bran náhodou ohlédl a všiml si Filipa, jak postává kousek od nich. 

“Já mám nápad… Filipe, pojď sem!” zamával rychle na překvapeného kronikáře. Filip se nebránil. Z nějakého důvodu na ně natrefil. Náhoda se mu nezdála příliš pravděpodobnou. 

“Filip určitě nic nedělá a rád ti pomůže, co? Filipe? Avo?” Bran vesele přeskočil pohledem mezi kronikářem a lékárnicí. 

“Pokud by ti to nevadilo, Filipe? Potřebuji jen roznést pár těhle váčků mezi lidi ve vedlejší vesnici.” Ava se s nadějí na Filipa otočila. Tomu se mezitím v hlavě odehrávaly všechny možné scénáře toho, co by se za jeho nepřítomnosti mohlo stát. Spousta z nich byla neskutečně přitažená za vlasy a působila nereálně. A přesně ty scénáře dělaly Filipovi největší starosti. 

“Prosím..?” zkusila to Ava. Filip si povzdechl. 

“Dobře, dobře… Máš seznam jmen, nebo tak něco?” podvolil se nakonec a převzal od Avy košík s plátěnými váčky bylinek. Ava mu podala list jmen a u každého byl také popisek, který váček té osobě patří. 

“Mockrát děkuji, Filipe! Jsem ti neskutečně dlužná.” usmála se Ava radostně. Filip jen pokýval hlavou a mávl nad tím rukou. Ještě nikdy takhle z vesnice neodešel. Od chvíle, co ho sem přivezli, aby z něj byl kronikář byl vždycky buď tady a nebo v lese. Ale nikdy ne dál. 

Ani si tedy nevšiml, že Bran s Ludvíkem a Finnem naložili demižony a na skutečnost, že je vše připraveno k odjezdu jej upozornila Branova ruka na jeho rameni. 

“Připraven na výlet, Filipe?” zeptal se jej dřevorubec vesele. Filip kývl a na Finnovo vyzvání se vyškrábal na pytle mouky, kde se vedle něj usadil Bran, zatímco Ludvík a Finn si sedli vedle se na kozlík. Finn mlaskl na koně a ti zabrali a svižným krokem vyrazili. 

“Co vlastně potřebuješ na trhu ty?” zeptal se po chvíli drncání Filip a podíval se po Branovi. 

“Koně.” odpověděl jednoduše Bran. Velice pozorně sledoval demižony a pytle, kdyby se náhodou některý z nich rozhodl na trh dorazit po svých. 

“To zní rozumně. Docela se divím, že jsi do teď žádného nepotřeboval.” přikývl Filip.

“Do teď jsem pracoval spíše na okraji lesa. Ale brzo budu muset hlouběji.” odpověděl Bran. Filip si všiml, že se tón dřevorubcova hlasu změnil. Ale než se rozhoupal k tomu, aby se zeptal, co to znamenalo, dojeli do cíle. Bran seskočil z vozu a dřív, než mohl Filipovi nabídnout pomoc, ten přistál vedle něj. 

“Tak já se půjdu podívat po Aviných zákaznících.” prohodil kronikář. 

“Klidně mě pak najdi. Uvítám společnost.” poplácal ho po rameni Bran a vydal se směrem k části trhu, odkud se ozývalo frkání a podupávání koní. Ruce měl v kapsách a nejdřív se jen tak rozhlížel okolo, než si to namířil k někomu konkrétnímu. Díval se po tažných koních, doufal, že najde pěkného, silného valacha. A že bylo takových na výběr dost. 

Už pomalu obešel úplně všechny a v duchu se stále vracel k jednomu z prvních valachů, které viděl, když si všiml jednoho obchodníka postávajícího více ve stínu, jak na něj mrká a mává. Vydal se tedy k muži. Když dorazil, zubil se na něj postarší chlapík v modré košili a zelených kalhotách s červenými kšandami. Tmavší, dlouhé vlasy měl sčísnuté do ohonu a jak se na Brana zubil, zaleskl se také jeden zlatý zub. 

“Mladíku, to jsem si všiml, že se koukáš po pěkných, silných hřebcích.” prohlásil muž veselým ale trochu podlézávým tónem a potřásl si s Branem rukou. Dřevorubec si mimoděk dlaň ihned utřel do nohavice. Ruka toho muže byla pěkně spocená. 

“Hledám spíše valacha, abych pravdu řekl.” zamumlal pak a prohlížel si muže před sebou. Měl z něj velice divný pocit. 

“Ah jistě, jistě, no pojď se mnou, tady, abych ti ukázal, co pro tebe mám a věř mi, že nebudeš zklamaný!” neznámý chlapík objal Brana okolo ramen a odvedl jej uličkou za domy, kde se na trávě popásal statný kůň. Bílá srst se mu na slunci neskutečně leskla. 

“Je ohromě silný a zdravý, za to ručím.” pokračoval chlapík, zatímco se mu Bran vyprostil a pomalu ke koni zamířil. Byl opravdu nádherný. Jaká škoda takového krasavce pro práci v lese. Na druhou stranu vypadal, že utáhne půlku lesa a ani se nezapotí. 

“Jak se jmenuje?” zeptal se Bran mimoděk. 

“Jmenuje? Eh, no jistě, jistě… Jo… Jmenuje se Loch, mladý pane, Loch.” vykoktal ze sebe kupec. 

“Loch?” Bran zaváhal. Nebylo to zrovna tradiční koňské jméno. Ale jakmile ho kupec řekl nahlas, hřebec zvedl hlavu a na oba se zahleděl. Slyšel na něj tedy. 

“Jen si ho pohlaďte pane a řekněte mi! Já myslím, že tady můžeme hned uzavřít obchod. Jen si sáhněte na ty svaly.” vybízel kupec Brana. Hřebec si mezitím odfrkl a pohodil hlavou, jako kdyby chtěl Brana přizvat blíž sám. Bran k němu tedy zamířil. Vypadal přátelsky, to bylo rozhodně plus. Byl vysoký a vypadal, že je jako narozený do zápřahu. 

Zatímco si to všechno převracel v hlavě, natáhl ruku a pomalu se takhle k hřebci přibližoval, doufaje, že mu kůň dovolí dotek. 

“Brane…? Brane..?!” 

Hřebec trochu ustoupil při zvuku Filipova hlasu, který se přibližoval. Bran se otočil a už viděl, jak se kronikář noří z uličky. S úsměvem na něj chtěl zamávat, ale sotva vyšel Filip ze stínu, Bran si všiml, že se netváří vůbec nadšeně. 

“Vůbec na toho koně nesahej!” vykřikl Filip a už k Branovi běžel. Dřevorubec tedy ruku stáhl a váhavě od koně ustoupil. Ten si jen odfrkl a ustoupil také. 

“Ale krucinál! To si ze mě děláš srandu?! Ty tady vůbec nemáš co dělat!” rozkřikl se kupec a Branovi náhle došlo, odkud ho zná a že ta ruka vůbec nebyla upocená. 

“To říkáš ty mě? Co si myslíš, že tady děláš ty podvodníku vodnická?!” okřikl Filip Mortimera a Bran se za ním raději vydal, aby kronikář po Vodníkovi neskočil. 

“Já se tady snažím srovnat dluh! Mladej dřevorubec chce koně, tak mu sháním koně!” odsekl rozčíleně Mortimer. 

“To ale není kůň, to je Kelpie!” zahřímal Filip. Bran se při tom slovu ohlédl po krásném bílém koni. Ten se před jeho očima smrskl, zkroutil a přeměnil v mladého muže s dlouhými bílými vlasy a alabastrovou kůží. 

“Zdravíčko, Filipe. Dlouho jsme se neviděli.” pronesl klidným hlasem. 

“Oh ty na mě ani nemluv! Já ani nechci vědět, co sis od tohohle sliboval! Oběd?!” Filip byl vytočený doběla. 

“To taky. A hlavně trochu klidu. Od chvíle, kdy ten dřevorubec pomohl Mortimerovi, mi vodník nedal pokoje, neustále si ke mě chodil stěžovat, že dluží člověku. Upřímně se to nedalo vydržet.” vysvětlila kelpie s naprostou lehkostí. Filip zaúpěl. 

“Mám rád svůj klid.” dodal mladý bělovlásek. 

“Tak příště sežer Mortimera.” zavrčel Filip téměř nepříčetně. Kelpie pozvedl obočí a zatvářil se vskutku pobaveně. 

“Copak ty, kronikáři, nabádáš ke špatnému mezi dvěma životy? To jsou mi nové praktiky.” 

“Ale… Já jsem…” 

“Ale to víš, že jsi to tak myslel. Nemůžeš přece lhát. Ale vidím, že jsi hodně rozrušený, co kdybych teď prostě vzal tady Mortimera a odvedl ti ho z očí, hm?” 

“Děkuji.” zamumlal Filip a sklonil hlavu, zatímco z bělovlasého mladíka se znovu stal nádherný hřebec, který pohodil hlavou ke svému hřbetu a nechal Mortimera, aby na něj nasedl, nažeč se rozklusal pryč. Mezi Branem a Filipem zůstalo viset prazvláštní ticho. Kronikář už sice uvolnil pěsti, které do teď zatínal, ale stále se ještě trochu třásl vztekem. Bran se rozhodl tomu trochu pomoct. 

“Tak pojď, musím si ještě sehnat toho valacha.” prohlásil a hodil přitom Filipovi paži okolo ramen. Kronikář se nebránil a tak se s ním Bran vrátil na tržiště, kde si to zamířil přímo za jedním kupcem, který měl u sebe dva nádherné valachy, veliké pomalu jako stodola. Těsně před tím, než byli na doslech, se Bran s Filipem zastavil. 

“Tak co… tihle už nejsou kouzelní?” zeptal se Bran vesele. Filip jen vzhlédl, letmo se podíval na kupce, letmo na valachy a zavrtěl hlavou. 

“Ne, tihle jsou obyčejní.” zamumlal. 

“Výborně!” zasmál se Bran, pustil Filipa a šel vyjednat dobrou cenu. 

“Mělo mě to trknout, když řekl, že se ten kůň jmenuje Loch.” prohodil Bran na cestě zpátky, zatímco klusal na neosedlaném hřbetě svého nového valacha. Byl to kůň opravdu jako stodola. Krok měl pevný a jistý. Kopyta mu zakrývaly dlouhé rousy, ale Bran je zkontroloval a věděl, že jsou zdravá. 

“Mortimer řekl, že se ta kelpie jmenuje Loch?” ujistil se šokovaný Filip, který se držel Brana okolo pasu a snažil se na širokém koňském hřbetě příliš neposkakovat. Jak ho k tomuhle Bran přemluvil, to neměl Filip ani ponětí. 

“Přesně tak. Ale pěkně se nad tím musel zamyslet.” odpověděl se smíchem Bran a poplácal valacha po silném krku. 

“Mortimer si dovolil pojmenovat nepojmenovanou bytost… Ten má ohromný průšvih.” zamumlal Filip a opřel si čelo o Branovo rameno. 

“Když už jsme u jmen, musíme pojmenovat tohohle krasavce. Mám strašnou chuť mu začít říkat Jezerník.” prohodil Bran.

“Nejdřív Zhaslička, teď Jezerník, ty si zahráváš, dřevorubče.” zahuhlal Filip. 

“Oh, myslíš, že se na mě za to hodně zlobí?” zeptal se Bran. 

“Ne, zachránil jsi jí život. Ta se na tebe určitě nezlobí.” odpověděl Filip. Pak odlepil čelo od Branova ramene a trochu se vyklonil, aby si valacha lépe prohlédl. Viděl hlavně dlouhý, silný krk a dlouhou, hustou hřívu bílé barvy. Srst měl valach vyčesanou, šedou jako jako popel. Nos měl zaoblený, Bran už Filipovi vysvětlil, že tomu se říká klabonos. Oproti té velké hlavě a obrovskému tělu měl kůň docela malé uši. Ale klusal vesele a vytrvale a vypadalo to, že se na svůj nový domov těší. 

“Myslím, že Krasavec mu sedí dostatečně.” broukl nakonec Filip. 

“Hm, to by mi ještě zpychnul, nemyslíš?” ušklíbl se Bran. 

“Tak mu říkej třeba Šejtroček, když máš tak rád ty pohádky.” odvětil Filip s přátelským rýpnutím. Na to už se ale Bran neohrazoval.

“Brane..?” oslovil ho Filip. 

“Šejtroček… To vůbec není špatný nápad.”