Dryáda

Jabán, vy Žaláti! 
Týr jistě odpustí a vy doufám také, že je povídka o den zpožděná. Věřte mi, včerejší úterý bylo náročné a já i Týr nade mnou jsme měli co dělat. Věřím, že při mě stál jak on, tak tatínek Hádés, protože to vám byl závod o čas, jaký už se mi dlouho nepovedl. 
Povídku jsem tedy posunula na dnešek a hádejte co! Dnes má svátek Filip, takže jsem tomu našemu dala trochu oddech a zaměřila se příběhem na někoho jiného. Všechno nejlepší k svátku, Filipe! 
A vy si užijte povídku. 

Dryáda

Ava konečně zase stála za svým pultem, ve své lékárně a luštila křížovku. Širokými okny dovnitř svítilo slunce a vzduch byl nasycený svěží vůní jara. 

Návštěva Filipova otce stále trvala, Bran byl zaměstnán popadanými stromy v lese, ke kterým jej naváděl lesovik, velice nadšený novou bronzovou sekerou, vzadu na zahradě jí bzučely sousedovy včely a každý si tak nějak hleděl svého. 

Ozvalo se zacinkání bronzového zvonku, který měla Ava přidělaný na dveřích. Ještě si na něj nezvykla, byla to pro ni novinka, protože jí ho tam přidělal kovář Bern teprve dnes ráno. Pomohly mu ho ukovat bludičky, samozřejmě výměnou za nějakou tu slivovici. Ava věděla všechno, co se tady šustlo. Jednak viděla okny na náves a druhak tady všichni věděli všechno. Byli jako jedna veliká rodina. 

Ava vzhlédla k návštěvníkovi lékárny a musela se usmát. K pultu přišla mladá dívka zelené pleti. Pod očima a na loktech jí vyrůstaly ostrůvky dřevěné kůry a z vlasů spletených do desítek copánků jí trčelo jehličí a sem tam i šiška. 

“Zdravíčko… Už zase něco na krk?” zeptala se Ava. Dryáda přikývla a zdálo se, že se trochu zastyděla. Ava si ji prohlédla. 

“Byla jsi tady ani ne týden zpátky, opravdu potřebuješ další sirup?” 

Dryáda otevřela ústa, že něco řekne, ale pak je zase rychle zavřela a sklonila hlavu. 

“Nepotřebuju.” zašeptala tenkým hláskem a neodtrhávala pohled od podlahy. 

“A v krku tě taky moc nebolí, co?” odtušila s úsměvem Ava. Jindy by každého Dobrého Souseda poslala hezky do háje, že si z ní zkouší střílet. Ale tady s dryádou to bylo jiné. Ava byla docela ráda, že ji vidí. A že ji vidí v pořádku. 

“Chtěla jsem… Slyšela jsem vodopanenky, jak si povídají, že tady byly…” přiznala konečně dryáda. Ava ucítila na jazyku hořko, když byla přivedena řeč na tři jí velice protivné sousedky. 

“Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku?” konečně k ní dryáda vzhlédla a jak na Avu upřela své veliké hnědé oči, Ava se neubránila úsměvu. 

“Jsem v pořádku.” prohodila laskavě. Dryáda se na ni také usmála a pak trochu nejistě přešlápla. 

“Nechceš… Oh! Nechceš zkusit můj pampeliškový čaj? Zkouším teď nový recept a nemám nikoho, kdo by to zhodnotil… Vlastně těch nových receptů zkouším deset…” vyhrkla rychle Ava. Dryáda na ni vykulila oči. 

“Deset?” zopakovala překvapeně. Ava se pyšně zazubila a přikývla. 

“Deset! Tak co říkáš? Vyzkoušíš je?” 

K Avině štěstí, dryáda přikývla. A tak Ava odklopila desku pultu a pozvala dryádu dál. Hned za pultem jí nabídla jednu stoličku a když se dryáda usadila, odběhla rychle do zadní místnosti a začala chystat. 

“Nedávno jsem totiž procházela zápisky od babičky, Avily, a zjistila jsem, že má různé čaje zapsané různými postupy a tak mě napadlo to pomíchat! Taky přiznávám, prostě se mi nakupily kořeny a květy taky…” vyprávěla u toho, jak se vlastně k tomu velkému čajovému šílenství dostala. Dryáda seděla poslušně na stoličce a trpělivě čekala, dokud se Ava neobjevila před ní. Lékárnice držela dřevěný tác a na něm měla deset různých kalíšků. 

“Připravená?” zeptala se Ava nadšeně. Když dryáda kývla, Ava si nohou přisunula další stoličku, na kterou položila tác a pak si odběhla do zadní místnosti pro třetí, na kterou si sedla sama. 

“Tak, začni, kde jenom chceš a já ti k tomu můžu říct, jestli je to květ, nebo kořen a co je na tom receptu speciálního, hm?” 

“Dobře…” přikývla dryáda a vzala první kalíšek z kraje. Nadšení z Avy přímo kypělo a byla téměř k nezastavení, až na pár ujištění, jestli nemá zpomalit, nebo přestat. Ale dryáda ji nijak nezastavovala a spíše ji vybízela. Líbilo se jí vidět lékárnici tak nadšenou. 

“Oh… já se strašně omlouvám, ani jsem se nezeptala, jak ti vlastně mám říkat?” zastavila se konečně Ava ve svém pampeliškovém výkladu. 

“Můžeš mi říkat mým jménem, jmenuji se Bora.” odpověděla s laskavým úsměvem dryáda. 

“Děkuji, také mi prosím říkej jménem… Jsem Ava.” představila se lékárnice nazpátek, ačkoli tušila, že už její jméno dryáda Bora dávno zná. Znali ho tady všichni sousedé, ti dobří i ti lidští. A ti byli také dobří. A spousta z nich věděla mnohem víc, než by Avu vůbec napadlo. 

“Máš ve tváři stín… co tě trápí?” zeptala se Bora a odložila poslední kalíšek z čajem na tác. Ava k ní vzhlédla a chvíli váhala. Nakonec se ale rozhodla s pravdou ven. 

“Docela nehezkým způsobem jsem zjistila, že moje babička, Avila, byla čarodějnice. A že já mám být taky.” přiznala konečně, co ji tak tížilo. Nespala kvůli tomu v noci a za poslední týden z nervozity třikrát vyměnila barvu vlasů. 

“Jakým nehezkým způsobem?” ptala se trpělivě Bora. Její klidný a přátelský tón hlasu Avu uklidňoval. 

“Při bouřce způsobené Divokým Honem to na mě vyprskly ty tři vodní cácory.” zabručela Ava a pak se rychle podívala poděšenýma očima na Boru. Té se cosi zalesklo v oku a hned na to se dryáda rozesmála. 

“Vodní cácory… Oh, to je krásné pojmenování, to se mi vskutku líbí.” prohlásila Bora pak. Ava se spokojeně usmála. Už těm třem tedy neřekne jinak. 

“Avilu si pamatuji… Měla velice ráda mé borovice.” přikývla po chvíli Bora. 

“Asi by mě nemělo překvapovat, že si ji pamatuješ, stejně jako ostatní dobří sousedé… Ale občas, když se na tebe tak dívám…” 

“Když se na mě díváš jak?” zeptala se hravě Bora a naklonila hlavu na stranu. Ava se začervenala. 

“Já… já nevím, prosím nenuť mě odpovědět.” 

“Dobře…” přikývla Bora “Avila byla velice dobrá čarodějka a dobře jsme se znaly. Pokud by ses na svou babičku chtěla vyptávat, můžu ti odpovídat.” 

Ava velice vděčně přikývla. Jistě toho někdy využije. A Bora jí řekne pravdu, protože dryády nemůžou lhát. Navíc, když jí to sama nabízí, jistě se pak odpovědím nebude vyhýbat. 

“Nuže, myslím, že číslo osm má skutečně veliký potenciál.” prohlásila po chvíli Bora a Ava byla opět vtržena do přítomnosti. Rychle se natáhla pro notesu a tužce. 

“Co tě na osmičce tolik zaujalo?” zeptala se rychle a nechala Boru, aby jí to všechno popsala. Pak z ní vytáhla popis ostatních čajů a co si o nich myslí. 

“Jsem moc ráda, že jsi přišla.” prohlásila později Ava, když už se slunce venku rozhodlo pomalu ukládat k spánku a i v lékárně se zšeřelo. Bora se široce usmála. 

“Myslím, že už jsi sama přišla na to, že sem moc ráda chodím.” prohodila. Ava přikývla. 

“To je pravda, toho jsem si všimla.” usmála se. Bora se trochu začervenala a sklonila pohled. 

“Ale takovou milou návštěvu vždycky ocením.” dodala rychle Ava. 

“Ty jsi zase milá čarodějka…” odpověděla Bora. Ava se na to trochu zatvářila. 

“Myslím, že zatím ještě preferuji pojmenování ‘lékárnice’. Ani nevím, co bych jako vesnický čarodějnice měla dělat.” 

“Přesně to, co děláš už teď. Pro každého, kdo jde kolem, máš lék, nebo alespoň dobrou radu. To je v podstatě ta hlavní pointa.” vysvětlila Bora. 

“Opravdu? Čekala jsem v tom alespoň jeden háček.” zamumlala Ava. 

“To můžeme probrat jindy.” zasmála se Bora. Ava na ni vykulila oči a zůstala trochu zaraženě hledět. 

“Takže je v tom háček?” zeptala se trochu s obavami. 

“Hmmm… víš, že máš strašně pěkné vlasy?” zamumlala místo odpovědi Bora, trochu se natáhla a projela svými zelenými prsty skrz Aviny prameny, které měly tentokrát barvu fialek. Ava neuhýbala, ale když chtěla Bora ruku stáhnout, rychle ji chytila za zápěstí. 

“Kolik má to čarodějnictví háčků?” zeptala se vážně. 

“Moc ne. A navíc na ně nebudeš sama, nemusíš si dělat starosti.” odpověděla Bora. Ava jí tedy pustila zápěstí a tak ji dryáda drnkla prstem do nosu. To Avu přimělo kýchnout. 

“Oh! To je ten nejrozkošnější zvuk na světě!” vyhrkla Bora a zatleskala. 

“Vážně? Přijde mi, že takové bludičky kýchají rozkošněji.” zamumlala Ava. 

“No, to asi záleží na každém, co a koho shledává rozkošnější.” pokrčila rameny dryáda a pomalu se zvedla k odchodu. 

Ava ji vyprovodila ke dveřím. 

“Doufám, že brzy přijdeš. Mám spoustu nevyzkoušených receptů nejen na čaje.” 

“Hm… dobře, ale co za to dostanu?” zamyslela se na oko Bora. 

“Třeba tohle.” prohodila Ava a věnovala jednu letmou pusu dryádě na tvář. Bora se začervenala a stejně tak lékárnice. 

“To si nechám líbit.” hlesla dryáda a za doprovodu přátelského zacinkání zvonku nade dveřmi se vydala zpátky k lesu. Ava ji ještě chvíli vyprovázela pohledem a napůl ve snách si představovala, jak dryádě dá příště tu pusu možná i jinam… Třeba na čelo…