Kronikář

Jabán, vy Žaláti! 
Tak jsem se bála, že už vám ve dnešní Týrův den nic nestihnu předložit, ale není to pravda! Dokázala jsem to! Napsala jsem další pokračování naší... našeho... eh... Když já proto pořád nemám jméno! A navíc jsem musela ustoupit od původní premisy mít každý díl pojmenovaný podle někoho ze Skrytého Lidu... No, uvidíme, jak se to vyvine. Ale možná mám nápad pro příští díl a možná se to povede. Kdo ví... Užijte si díl dnešní a nezapomeňte mi říct v komentáři všechno, co si o něm myslíte! 

Kronikář

Filip s Avou procházeli lesem v poněkud napjatém tichu, zatímco Filipův otec, Eirian, okolo nich téměř tančil, tak ladně a vesele si poskakoval mezi kořeny stromů. Filip už měl na sobě opět medailon, který zakrýval jeho nelidské rysy a nebylo to tak dlouho, co mu to Eirian konečně přestal vyčítat. 

“Takže, jaký je teď plán…?” zeptala se Ava s otázkou, o které tušila, že jí nic nezkazí. 

“Teď projdeme les, zkontrolujeme jeho obyvatele a ujistíme se, že tady příchod Divokého Honu nezpůsobil přílišné škody…” odpověděl Filip. 

“Vždyť se všichni určitě stihli schovat… Jste sice neskutečný venkov, ale i tady ví Skrytý Lid, co má dělat, když přijede Herne Lovec.” prohlásil Eirian. Filip se na svého otce ani neotáčel. 

“Když už jsme na procházce, možná bychom mohli zamířit až támhle za kopec, tam si rozdělali tábor… Mohl bys ho alespoň na chvíli navštívit.” navrhl Eirian. 

“Co prosím?!” vypadlo z Avy dřív, než mohl vyloudit něco překvapený Filip. 

“Čekal jsem, že tě tady prostě jen vyloží a půjdou si po svých…” zabručel mladý kronikář. 

“Ale vůbec ne! Co myslíš, že budu dělat po večerech, když se nebudu věnovat tobě, protože ty… spíš…” to poslední slovo Eirian téměř pohrdavě zasyčel. 

“Copak vy nespíte?” zeptala se Ava. 

“Samozřejmě, že ne, zlo nikdy nespí.” zabručel Filip. Ava trochu vyprskla smíchy. Především proto, že Filipovo prohlášení podtrhl velice uražený Eirianův výraz ve tváři a ruka přiložená na hrudi, jako kdyby jej to snad zabolelo. Za tu krátkou chvíli však již Ava pochopila, že je to všechno především divadýlko.

“Pověz, co jsem ti vůbec kdy udělal, že mne takto zraňuješ, kdykoli dostaneš příležitost?!” zeptal se Eirian téměř plačky. Filip se zhluboka nadechl. 

“Zplodil jsi mě za noci, při níž jsi obcoval s dvaceti dalšími a nepamatuješ si jméno ani jediného z nich. Tento fakt jsi mi pak vyprávěl jako pohádku na dobrou noc dobrých pět let. Sotva jsem se naučil chodit, chystal jsi mne na místo konkubíny Herna Lovce, zatímco já bych velice rád zůstal od milostných aktů na míle daleko. Poplival jsi jméno dobré čarodějnice, když pro mne přišla a chtěla mi pomoct ke klidnějšímu životu. Nikdy jsi nerespektoval jediné mé přání, jediné mé slovo. Nemám od tebe špetku úcty, protože nejsem jako ty.” vyslovil to vše Filip jediným dechem. Ava se raději zdržela a udělala mezi sebou a těmi dvěma prostor. 

“Ah, netušil jsem, že to takto cítíš, ale musíš rozumět, jak opuštěný se cítím, Filipe…” prohlásil Eirian. 

“Necítíš! Jsi jenom zhrzená herečka a chováš se jenom tak, jak se ti to hodí do tyjátru!” přerušil jej Filip a pak se dal rázně do kroku. Jeho otec zůstal stát a bezděčně přelétl pohledem ze svého syna na Avu. Ta pokrčila rameny a pár hbitými skoky dohnala Filipa. Teď šel pozadu Eirian a byl až nebezpečně potichu. 

“Filipe, opravdu…?” zkusila Ava položit svému dobrému příteli ruku na rameno. Ten ale před jejím dotykem uhnul. 

“Opravdu, Avo. A nechci to teď rozebírat. Musím dělat svou práci, tu opravdovou.” odpověděl vážně. 

“Chápu. A moc ráda ti pomůžu… Kdo je tedy první?” zeptala se Ava a ani se nesnažila vracet k předchozímu tématu. 

“Bludičky.” odpověděl Filip a ačkoli zněl ještě pořád chladně, Ava věděla, že se mu ulevilo. Šla trpělivě vedle něj a rozhlížela se po místu, kde by mohly Bludičky během dne přebývat. 

Našli je v bažinatější části lesa, kde bylo několik vykotlaných stromů a také pařezů. Bludičky obsypaly Filipa a něco mu vesele šeptaly. Ten na to pokýval hlavou a nechal je se opět uložit ke spánku. 

“Tak… co říkaly?” zeptala se Ava. 

“Přebyly tu bouři u kováře Berna. Prý si s nimi připil slivovicí a ony mu pomohly udělat bronzovou sekeru pro Brana.” odpověděl Filip. Ava přikývla. Oba tušili, že to s tou slivovicí byl Branův nápad a ta sekera byla za odměnu, ale nikdo z nich to nevyslovil nahlas. 

“Takže kdo teď?” zeptala se raději Ava. 

“Divoženky.” zněla odpověď. Eirian se ihned začal rozplývat nad jednou nocí, kterou strávil na bále divoženek a aniž by mu Ava a Filip věnovali příliš pozornosti, zamířli dál lesem. Divoženky našly na palouku, na kterém srůstala trojice velikých dubů do jednoho. 

“Nebyly jsme u Brana dřevorubce. Nestaral se o nás. Nepili jsme slivovici. A nedal nám lák z okurek.” 

Tahle výpověď byla zcela jasná Avě i bez překladu. Jen si s Filipem vyměnila chápavý pohled, popřáli divoženkám, aby si dobře odpočinuly, protože bylo jasné, že lák z okurek sice pomohl, ale úplně jim kocovinu nezahnal. Nechali tedy divoženky dospat ve stínu trojdubu a pokračovali lesem. Mířili hlouběji a hlouběji, více k úpatí kopců. 

V části tak hluboké, kdy nad nimi větve tvořily skoro plný strop Filip od Lesovika a jeho ženy zjistil, že i oni přečkali vše v dobré společnosti Brana a jeho slivovice a s dovolením ten večer ještě rádi dospí. 

Po pár hodinách se přiblížilo poledne a zdálo se každý, koho chtěl ještě Filip zkontrolovat, zkontrolován byl. O vodopanenky a vodníka se sice nikdo nebál, ale i za těmi se podívali a teď Ava, Filip a Eirian, vesele vykládající historky nikomu, šlapali proti proudu do vrchu. 

“Tohle je naše poslední zastávka. Sice pochybuji, že se kelpie někam vydával, ale zkontrolovat ho musím.” prohlásil Filip. Ava odvětila, že to samozřejmě chápe. 

“Oh, toho krasavce velice rád uvidím. Kelpie jsou úžasná stvoření. Ať už v jakékoli podobě, jsou tak elegantní a nádherní…” začal se rozplývat Eirian. 

“Netušila jsem, že máte slabost pro Kelpie. Čekala jsem něco s parohy… však víte…” podotkla Ava. Filip se po ní podíval. 

“Proč ho vůbec pobízíš?” zeptal se. 

“Jen ji nech, alespoň jeden z vás se mi věnuje. Nuže, jistě, Herne Lovec je kapitola sama pro sebe. Je to vůdce celého honu, je majestátní, silný, despotický, nebezpečný a krutý, je pevný a…” 

Filip si odkašlal, aby svého otce přerušil v popisu, který začal směřovat špatným směrem. A navíc již došli k jezeru. Eirian se zatvářil velice, velice uraženě. 

“Tak abys věděl, Filipe, ty sám by ses neměl od téhle debaty vůbec odvracet… sám se jmenuješ milovník koní.” prohlásil pak. 

“Otče!” vykřikl Filip téměř pobouřeně. 

“Oh… netušil jsem, že máš otce.” ozvalo se trojici za zády. Ava, Filip i Eirian se otočili na mladého muže v košili, která mu byla pokolena. Stříbrné vlasy, ze kterých mu crčela voda, měl shrnuté dozadu a padaly mu do půl zad. Culil se na trojici s ústy pootevřenými, takže šly vidět jeho špičaté zuby a v jeho blankytně modrých očích se nebezpečně lesklo. 

“Mimochodem, tvůj otec má vkus na jména… Vždycky jsem si říkal, co ho k tomu vedlo a jestli svému jménu uděláš čest.” podotkl Kelpie. 

“Oh, vy se mi líbíte!” vyhrkl Eirian dřív, než se mohl Filip bránit. A Ava pro své vlastní bezpečí byla zticha. 

“Mé jméno je Eirian, jsem První kurtizána v doprovodu velkého Herna Lovce, vůdce Divokého Honu!” prohlásil Eirian a hluboce se uklonil. 

“Ach, ten Eirian…” přikývl Kelpie. 

“Vy jste o mě slyšel!” prohlásil s nadšením Eirian. 

“Ne.” 

S tím se Kelpie otočil na Filipa, zatímco Eirian lapal po dechu. 

“Takže, drahý kronikáři…” 

“To je Branova halena.” prohlásil Filip dřív, než mohl culící se Kelpie cokoli říct. Ten si v odpověď objal dlaněmi ramena a sevřel mezi prsty promočenou látku haleny. 

“Jistě… Oh, jak jenom víš, že je Branova? Mám snad začít žárlit?” Kelpii zajiskřilo v očích. 

“Och Filipe! Netvrď mi, že ses spustil s člověkem! I když… alespoň něco.” zamumlal si Eirian závěr svých slov spíše pro sebe. 

“Cože? Samozřejmě, že ne. Jen má Bran na sobě pořád to samé a natrefujeme na sebe tak moc, že si to jeden zapamatuje i kdyby nechtěl!” bránil se Filip. 

“Vskutku, takže nemusím žárlit…?” naklonil Kelpie hlavu na stranu. 

“Ne!” odsekl Filip “a vůbec! Přestaň si na Brana brousit zuby! Opovaž se k němu zase přiblížit!” 

“Navíc by to nejdřív chtělo sežrat všechny dívky z okolí, pak možná si Bran začne všímat mužů.” podotkla Ava. Kelpie ji probodl seriózním pohledem. Do teď ji sotva vnímal. 

“Mám začít hned a s tebou?” zeptal se až moc vážně. Ava ale zavrtěla hlavou. 

“Ne, děkuji, já mám o muže asi takový zájem, jako Bran. Možná ještě menší.” odpověděla s klidem. 

“Oh, Filipe, kdo ti tady jen zbude?!” zaúpěl teatrálně Eirian. 

“Já. Nikoho. Nechci.” zavrčel Filip na svého otce. Mezitím Kelpie udělal pár kroků a objal Avu okolo ramen, načež si ji odvedl kousek dál. 

“Říkáš, sežrat všechny dívky v okolí, to je jednoduché, ale co mezi tím… co by mi u něj mohlo ještě pomoct, hm?” zeptal se Kelpie a v očích mu jiskřilo. 

“Opovaž se, Lochu!” vykřikl Filip za jeho zády.