Lavičky v parku

Jabán, vy Žaláti! 
Vzácný Týrův den je dnes a ačkoli měla Iharo spoustu času, na nic nového bohužel nepřišla. A tak vás zkusím uplatit jednou starší povídkou o tom, jak si správně sednout v parku. Ono to zase není tak jednoduchá věc, pokud to chcete brát vážně. 

Člověk nikdy nemůže strávit příliš mnoho času hledáním té správné lavičky pro sezení v parku. Ono to totiž není jen o ledajakém sezení. 

Cože? Že jste nikdy nehledali tu pravou lavičku? Nevíte jak?

Je to jednoduché. Vezměte si to, co budete potřebovat. Knihu? Skicák? Notes? Jen do toho. Vemte si to, uložte do batohu s lahví vody a… co? Ne, ne, neberte si jídlo. Nejdete přece na piknik. Jdete si sednout na lavičku. Dobře… vyrážíme. 

Je v podstatě jedno, kudy do parku vejdete. Vy přece nevcházíte jinudy, než tudy. Nikdy se nad tím zbytečně nezamýšlíte, ale je to tak. Už máte svou cestu, své místo, kterým vcházíte do parku. Zdá se, že stejně tak volí i spousta dalších lidí. 

Ale proboha vyndejte si ta sluchátka! Těmi se blokuje hluk města. To už teď zvládne park sám. No… hezky je schovejte do batohu. Úplně na dno. A ten telefon také. Doufám, že máte zapnuté vibrace. Nechceme vyzvánění, aby nečekaně narušilo atmosféru parku. Vibrace vás na příchozí hovor upozorní dostatečně a navíc vámi necuknou, jako výkřik vašeho vyzvánění. Ten by vám akorát pocuchal nervy a kýžená chvilka sezení na lavičce by byla v trapu. Prosím? No vy mi to snad děláte schválně!! Jen si poslužte, dejte si ten telefon teda do kapsy, když to musí být. Ale už pojďme. 

Dejte se co nejrovněji ke středu parku. Neobcházejte ho. Ale zmizte z toho trávníku! Vy mě snad sabotujete schválně! Pokračujte tady po cestičce, jako člověk. Nejste veverka. No jen pokračujte. Blížíte se k srdci parku. To však není náš cíl. Jen už pomalu přeskakujte očima z lavičky na lavičku. Vidíte to? V srdci parku sedí lidé na lavičkách kousek od sebe. Uspěchanci. Vnímají ještě jeden druhého a tak se okrádají o plnost sezení na lavičce. My hledáme dál. Hledáme lavičku až za srdcem parku, kam jen tak někdo nedojde. Všímáte si jednoho… dvou… Jen dvou dalších sedících. Jsou daleko. Jak od sebe, tak od vás, tak od laviček, které tu prázdné čekají, až si na ně někdo sedne. Podívejte se na ně. A jakmile ji uvidíte, tu pravou, nespusťte z ní oči. Jděte rovnou k ní. Tohle není jako s životními partnery, kteří se po letech opouští a nikdo se tomu nediví. Tahle lavička je jen jedna a kdybyste snad znejistěli a začali přesedat z lavičky na lavičku, budete za blbce. Jen hezky dojděte k ní a sedněte si. Aaah… Cítíte to? Ne? Jen dobře, dejte tomu čas. Nechte se obklopit šumem stromů, skřehotáním ptáčků a tím pocitem, že tady na vás nikdo nemůže. Čas tady totiž plyne jinak. Rozhlédněte se okolo sebe. Pomalu! Pomalu se rozhlédněte na jednu stranu, na druhou. Skloňte se k batohu a dejte se do toho, s čím jste sem přišli. Čtěte si. Kreslete. Pište… Vyšívejte… Nenechte se rušit slabým větrem, který si pohrává s větvemi stromu za vámi. Cokoli to z něj teď padá vás nemusí trápit. Protože na vás nespadne nic. Možná na batoh. Na ten. Ale na vás ne. 

Nebojte se po nějaké době zvednout hlavu a znovu se rozhlédnout. Už to cítíte, že?  Příjemný pocit. Zdá se vám,jako kdybyste předtím park nikdy nenavštívili. Taky, že ne. Ne doopravdy. Vidíte ho teď jinýma očima. A také ho posloucháte. Nejen slyšíte. Nebojte se přivřít oči a položit se do toho okamžiku… Hlavně… Neu… snout...