Trnová princezna

Jabán, vy Žaláti! 
Povídková renesance pokračuje a také dnes se dočkáváte povídky kdysi dávno napsané. Světlo uzřela na dnes již neexistujícím blogu, který bohužel zanikl při zrušení domény blog.cz. Jelikož však Iharo nebyla schopná sepsat cokoli nového, dočkala se i tato povídka znovuvydání a tak mi jen povězte, zda se i dnes dá považovat za dílo povedené.  

TRNOVÁ PRINCEZNA

V jedné zemi, bohaté na slunce i na déšť, na lesy i pole, na řeky i jezera, v té zemi, bohaté na rodinu i na přátele, byl velký zámek, tyčící se svými věžemi až k samotným nebesům. Všichni znali jeho krásu, všichni obdivovali ty, kteří jej svým umem navrhli a postavili. Všichni respektovali tu, která v něm žila a která z něj vládla celé zemi. Ctili ji a respektovali, přesto však báli se, že by se o nich snad dozvěděla. 

Vládla té zemi velice dlouho, vládla jí pevnou rukou a srdcem, které neodpouštělo. Princezna, o které se vyprávělo, že ji vychovali v mladou, něžnou dívku. Princezna, která si svou vládou ale brzy vysloužila přízvisko spletené z trní. Nikdo v zemi pořádně neznal její podobiznu, až na ty, kterým dala zprávu a nechala je přijít do zámku, jako hosty. Byli zde i odvážní, kteří šli sami. Zvědaví, co je pravda o Trnové Princezně, která přes sladké pozvání těm, kteří přijdou, kteří se odváží blíž, věnuje jen utrpení. 

A kdo se jednou k princezně dostal, nevrátil se nikdy stejný, vrátil-li se vůbec. Šeptalo se, že koho možná vychovali v záměru, aby byla něžná a laskavá, dávno už na tyto věci zapomněla. 

Slova lákala mezi některými odvážnými, kteří se hnali jen za senzací, i jednoho dobrodruha, který už mnohé viděl. Nebyl z toho království, procestoval mnohá jiná. Viděl víc, než kdokoli v tom království znal. Když konečně uslyšel, kudy se k zámku dostane, pobídl svého koně a vyrazil. Nespěchal však. Věděl, kam jeho cesta vede a že není třeba se hnát, neboť tam povede jak v den přítomný, tak i v ten další. 

Nakonec dorazil k zámku a viděl, jak po schodech k bráně do hlavního sálu kráčí roztřeseně mladá žena s dcerou. Slyšel, jak se dcera ptá, jestli je princezna vyslechne, jestli osvobodí jejich tatínka od věčného zatracení, jestli naopak je nepotrestá za tu drzost. A pozoroval matku, která se chvěla, ale byla ochotná se postavit princezně za muže, kterého měla hluboko v srdci. Společně s nimi vstoupil dobrodruh do sálu a zamířil jím, prázdným, až do přední části, kde na pódiu stál trůn. Na trůnu ale nikdo neseděl. Před trůnem stála mladá žena, bledých tváří a očí černých. Více, než tvář ztvrdlou ztracenými emocemi, nešlo vidět, neb od hlavy až k patě obrostlá byla trnovým šatem, který poutal jí k zemi. Paže měla rozpřažené a obrostlé širokými trnovými rukávy, které už se zapouštěly u dvou sloupů po stranách. Před těmi sloupy pak stáli dva rádci. První, celý v černém rubáši, s kloboukem se zlatými pery. Druhý, celý v rubáši rudém, s kloboukem s brky černými. Oba měli oči stejně tmavé, jako princezna, tváře však zabarvenější a živější. Koutky pozvedali v pohrdavém úšklebku a občas otočili své pohledy na princeznu, pak zašklebili se na sebe. Ruce založené, takto byli svědky všeho, co princezna přikázala. Právě před ní na zemi klečel muž, vzpínal k ní ruce a prosil o poslední šanci, apeloval na vše, co udělal a na to, že zda-li se něčím provinil, není si vědom, přesto je ochoten to odčinit. Princezna nehnula ani brvou. 

„Zatracen!“ zazněl její rozhodný hlas a muž se roznaříkal ještě více. Zřejmě nad ním tento rozsudek již vynesla a on ji nedokázal přesvědčit o odpuštění. Ještě více prosil a prosil. 

„Zatracen a zapomenut!“ vykřikla princezna a její hlas se odrážel v ozvěně celým sálem. Odněkud se na lusknutí prvního rádce vynořili stráže a muže odvlekli. Druhý rádce pokynul ženě s dcerou, ať předstoupí blíž. Malá dívenka držela se křečovitě matčiny sukně a měla na krajíčku. Matka se chvěla ještě více, než venku, přesto však vyrazila vpřed. A princezna na ně upřela svůj temný pohled, jinak se hnouti nemohla, pomalu se ztrácející v sevření trnů, které už i její vlasy obrostly. 

„Co to je?“ zeptala se stejným chladným hlasem, jakým předtím bez mrknutí oka odsoudila muže. Dobrodruh ji pozoroval. Nechtělo se mu věřit, že by někde ve světě mohl být člověk s bijícím srdcem takového vzhledu a charakteru. Přesto se zdálo, že před ním teď stojí. 

Žena rozechvěle představila sebe i dceru a pověděla, za koho jde prosit. A prosila nejen za sebe a svou rodinu, ale brzy prosila i za toho muže a za další, kteří by jistě využili druhou šanci, jen kdyby věděli, co mohou odčinit a jak. 

„Dost!“ přerušila ji princezna a tváře rádců se ještě více zkroutily v úšklebku. 

„Nebyli jste zváni. Nebyli jste nikdy hodni mé pozornosti. A tak tedy budete...“ 

„To už stačí, princezno!“ vystoupil dobrodruh ze stínu matky a dcery a zarazil krutý rozsudek v polovině. Oči rádců upřely se na něj překvapeně a rozlobeně. Jak se opovažuje přerušovat jejich drahou vládkyni? 

A jak se na dobrodruha upřel zrak princezny, pootevřela ústa a její tvář se zachvěla pocity. Jako kdyby ho její duše znala z dávné doby, jako kdyby už tu byl, jen se vrátil po dlouhém, dlouhém odloučení. Nikdo už se neodvážil říci ani slovo, když pak princezna vykročila vpřed. Dobrodruh spokojeně kývl. Trnové šaty, které byly princezně vězením se krátce natáhly s jejím pohybem dopředu. Paže princezny zkroutily se dozadu, jak je rukávy nechtěly pustit. Trny napjaly se, aby udržely princeznu ve svém sevření, ale ta jako očarovaná udělala další krok vpřed. Zaskřípalo její trnové vězení a pak začalo praskat a ona se začala vyprošťovat. A s každým dalším krokem ji objímalo méně trní, do tváří vracela se barva, oči zbavovaly se temnoty a náhle princezna vypadala mnohem mladší. A také přívětivější a něžnější. Na kraji pódia klopýtla a padla do náruče dobrodruha. Nechal ji, ať se k němu přivine a ať první slzy zkropí jeho rameno. Rozčileně vzhlédl k rádcům. 

„Takhle se chováte ke své princezně? Takhle při ní stojíte? Necháte ji uvěznit v osamocené bolesti, necháte ji krutě soudit a sami neřeknete slova? Takhle vy přejete nebohé dívce i celému království? Do pekel s vámi!“ a jak řekl, máchl prudce rukou, vítr se prohnal sálem a srazil rádcům hlavy. Z krku prvního rádce, v černých šatech, začali se hrnout švábi, hemžili se všude po podlaze a nebylo jim konce. Z krku druhého rádce, v rudých šatech, začali se hrnout štíři, švihali jedovatými bodci okolo sebe a bylo jich snad ještě více. Matka s dcerou vykřikly a brzy už utíkaly ven, aby se zachránili, zatímco švábi a štíři pokrývali podlahu, až pomalu nešlo na ni vidět. A v tu chvíli vyhrnuli se na stěny a podium a k trůnu. Dobrodruh nečekal. Vzal princeznu do náruče a pevně ji stiskl, hlavu její si opřel o rameno a ona unavená, dál mu plakala v držení. Tiše, hlásky nevydala, slzy ronila, jak dlouho je držela, když uvězněná byla v trní. A dobrodruh vyrazil z toho otráveného místa. Sám měl ve tváři slzy bolesti, jak jej švábi škrábali a štíři bodali. Nikdo ho však neviděl, neb dívčinu tvář odvracel od své, aby ona mohla být klidná. Hlásku nevydal, aby nedolehla k jejím uším. Nohy už měl zakrvácené, když vyšel ven z toho prokletého sálu a sešel po schodech dolů. Spustil princeznu na nohy a zahleděl se do jejích očí. Už vyplakala stíny a teď se na něj dívaly dvě oči, modré jako to nebe v království. 

„Omlouvám se.“ zašeptala. Dobrodruh zavrtěl hlavou a pohladil ji po tváři. 

„Mě ne...“ šeptl nazpátek. Laskavě se usmál. A princezna zkusila a sama se usmála. A pak ji dobrodruh vzal za ramena a otočil zády k zámku. 

„Ale tady venku je království plné lidí, kteří si tvou omluvu zaslouží.“ vysvětlil jí. Přesto, že princezna kývla, zachvěla se strachy a s obavami otočila se zpět na dobrodruha. 

„Co když to nedokážu? Je to taková spousta lidí. Určitě mě všichni nenávidí.“ zdálo se, že se znovu rozpláče. Dobrodruh zavrtěl hlavou. Vzal princeznu za ramena a zahleděl se jí do očí. 

„Jen do toho. Pomalu a postupně je obejdeme a uvidíme, co nám poví. Ale nemůžeš před tím utíkat.“ řekl jí. 

„Já vím, není to správné.“ hlesla princezna. 

„Nemusíš se bát, nebudeš na to sama.“ 

S těmi slovy ji dobrodruh vysadil na koně, který na ně poslušně čekal, sám se vyhoupl za ni, pevně ji objal a vyrazil na dlouhou cestu. Byla o to krásnější, že na ní byli ve dvou a že do toho zámku, který se možná zdál krásný, byl však plný zla, už se nikdy vrátit nemuseli.