Pride Special #3

Jabán, vy Žaláti! 
Tak je to tady! Poslední úterý našeho Pride června. A kam bychom se tak dnes mohli obrátit jinam, než k naší čtveřici dobrodruhů, které jste si jistě stihli zamilovat během loňského Wordvemberu. Jestli ne, utíkejte si ty příběhy přečíst - jsou všechny zde, každý loňský listopadový den přinesl jeden. 
A pokud snad netušíte, kdopak jsou Adalgarda, Tasartir a Kornel, které naši hrdinové zmíní... Tak tuto díru ve vzdělání můžete zalepit zde ! A nemusíte se bát, toto půjčování charakterů mezi mnou a tamní autorkou funguje běžně. Její crossovery mají speciální místo v mém srdci. 
Stejně tak ho má i pride a ačkoli se ten letošní pridemonth chýlí ke konci, opravdový pride nekončí nikdy! Takže do třetice všeho dobrého a nezapomeňte, Iharo vás má všecky ráda! 

Pride special #3

“Vaše výsosti…” 

Princezně cestu zastoupil kapitán stráží. Mladá dívka trucovitě dupla. 

“To snad není možné! Jak jsi mě našel? Jak jsi vůbec věděl, že…” 

Kapitán stráží se zasmál a pokroutil hlavou. 

“Také mám dceru a i když by to dnes nepřiznala, bývala přesně jako vy.” odpověděl. 

“Není vaše dcera jedna z těch hrdinů, co mě přivedli k mému otci?” zeptala se princezna a zvědavě čekala na odpověď. Kapitán stráží přikývl. 

“Chci je vidět! Všechny čtyři! Co nejdříve!” vyhrkla princezna. 

“To mohu zařídit. Pod jedinou podmínkou ovšem…” prohlásil kapitán. Princezna moc dobře věděla, co po ní chce. 

“Jistě, vrátím se teď slušně do pokoje a už se o žádné útěky ze zámku nepokusím.” slíbila a pak se v doprovodu kapitána stráží vydala zpátky ke svým komnatám. Po cestě ještě shodila cestovní plášť a odevzdala brašnu s chlebem, sýrem a nějakým ovocem, které si stihla ukrást v zámecké kuchyni. 

* * *

“Je to dobrých deset let, co jsme se rozešli každý svou cestou a ty jsi se pořád ještě nenaučil jezdit na koni?” poznamenala Rasha ze sedla svého grošáka, shlížejíc na Anise, který velice trpělivě šlapal vedle ní. 

“Ne a naučit se to odmítám už jen z trucu.” prohlásil Anis. 

“A nechceš se naučit jezdit alespoň na medvědovi, když už jsi z chrámu medvěda?” zeptala se Kira, která se také vezla  v sedle. Ona i Tumáš jeli na zdravých a statných hnědácích. 

“Nechci, dokud mi nohy slouží, budu s nimi šlapat po celém širém světě.” odvětil Anis. 

“Šajímalo by mě, šo nám plinsešna vlaštně chše…” ozval se Tumáš, který již velice dávno zahodil svou zlodějskou přezdívku “Kavalír”, teď, když žil opět spořádaným životem ji už nepotřeboval. A Kira měla toto jeho jméno velice ráda. 

“To mě také… Už je to dlouho, co jsme byli v hlavním městě. A věřím, že princeznu Tamishu jsme neviděli od oslavy jejích prvních narozenin…” zamumlala Kira. 

“Ano, to byla ta noc, kdy tě Tumáš požádal o ruku, že ano?” zavzpomínala Rasha. Kira s Tumášem souhlasně zabručeli. 

“Moc mě mrzí, že jsem u toho tenkrát nebyla, opravdu.” podívala se po svých přátelích Rasha s velice omluvným výrazem ve tváři. 

“Niš se neděje… Omloufáš se nám uš tolik let, my pšese chápeme, še jsi měla plnou hlavu a vlastně i luse někoho úplně jiného…” mávl nad tím rukou Tumáš se širokým úsměvem. Anis se pobaveně uchechtl a Rashin výraz se mezitím velice rychle proměnil. 

“Ani nezkoušej takto pomluvit vzácnou paní Adalgardu! Je to velice čestná žena, která jakmile se dozvěděla, že jsem v manželském svazku, neopovážila se vyjít vstříct mým pokusům…” s těmi slovy Rasha propálila Kiru velice zlým pohledem. 

“Musela jsem jí to říct, byla a pořád jsi, ve svazku manželském. Bylo to od tebe velice nečestné!” prohlásila na svou obranu Kira. 

“Sama moc dobře víš, že mé manželství je velice otevřené i jiným vztahům, neboť moje žena nemá potřeby, které já a mé tělo ano.” opáčila ihned Rasha. 

“Stále bylo tvé svádění vůči paní Adalgarně velice nečestné.” odvětila Kira. 

“Nebylo! Všechno jsem jí v těch zahradách stejně vysvětlila.” vyhrkla ihned Rasha. 

“Kdyby jsi jí to vysvětlila dřív, stihneš žádost o ruku. Jako třeba já a Tasartir.” ozval se Anis. 

“Oh! Vzpomínáte, jak Anis tvrdil, že Kira je v naší skupině jediná, komu se líbí muži? Pojďme se bavit o tom!” Rasha se okamžitě chopila příležitosti, jak přenést tuto nepříjemnou pozornost na někoho jiného. 

“Ale kruciš… Na tohle jsem si naběhl.” zabručel nešťastně Anis. A měl pravdu.

“Jak se vlastně má Tasartir, Anisi?” zeptala se ihned Kira. 

“Nevím, dlouho jsem v sousedním království nebyl.” zabručel Anis a nakopl kamínek, který se mu připletl pod nohy. 

“Není  to škoda? Tolik jste si rozuměli.” přidala se Rasha. 

“Stále si rozumíme… Jen se míjíme… Je to těžší, teď, když jsme oba starší a už nás oba dohání zodpovědnost… Nejsme jen bezhlavě cestující dobrodruzi.” vysvětlil Anis. Všichni pokývali hlavou. Stalo se spoustu věcí, během těch dlouhých let. Všichni čtyři o sobě zjistili spoustu věcí a přiznali si i ty další. 

Kira s Tumášem oba brzy pochopili, že nejsou ti, kteří by holdovali více, než objetí a držení se za ruku. Ale jejich láska byla o to silnější a toto vzájemné pochopení ji o to víc posílilo. 

Rasha už dávno věděla, že jí Yewa nedá všechno, co by ke štěstí potřebovala. Ale společně se svou manželkou zjistily, že v jejích srdcích je místo pro více, než jen tu druhou. 

A Anis pochopil, že to, co se mu na lidech líbí není to, že jsou to ženy. Muži mohou být stejně přitažliví. 

Ačkoli se po několika letech rozešli ve svých cestách, stále bylo přátelství těch čtyř natolik pevné, že jednou jistě přežije i smrt samotnou. Do té doby využili každou příležitost k tomu, aby se znovu sešli, vyměnili si další příběhy a zavzpomínali na všecko, čím kdy prošli. 

“Pořád jsme nepřišli na jedno… Co po nás princezna může chtít?” připomněla Rasha. 

“O svém původu ví. Její otec to před ní nikdy v tajemství nedržel.” poznamenala Kira. 

“Ale má ještě špoustu šasu… Tedy, má ještě lok, neš bude muset sa matkou.” připomněl Tumáš. 

“Já jen doufám, že něco šíleného neprovedla… Nebo provést nechce.” prohlásila Rasha.

“Upřímně bych se nedivil. Něco po svých kmotrech a kmotrách mít musí, ne?” rýpl si Anis. 

“Nemusí,  nejsme krevní příbuzní. A neviděli jsme ji od jejích prvních narozenin.” odpověděla Kira. 

“Což je jenom dobře. Představte si, jak by dopadla, chudinka, kdybychom měli byť malinký vliv na její výchovu.” prohlásila Rasha. 

“Nu… ploháněla by kašdou sukni a kalhoty…” pokrčil nad tím Tumáš rameny. 

“A udělala by si okolo sebe malý harém.” přidal se k tomu Anis. 

“To není harém!” okřikla ho okamžitě Rasha. 

“Dobře, dobře… Ale dovedete si představit, kolik by se na zámku ‘poztrácelo’ věcí?” rýpal si dál Anis. 

“Še já na tebe pošlu Tasaltila…” zabručel Tumáš. 

“A co by mi tak asi mohl udělat? Hm?” zašklebil se Anis. 

“Tobě nic… Ale s tebou to vždycky dělá věci, když jste spolu.” mrkla na Anise Kira. Anis se raději zahleděl do cesty a koukal po dalším kamínku, který by nakopl. 

“Tak Rasha, vdaná ženská, svádí svobodné dámy, ale ze mě je šašek, protože se mi líbí jeden bylinkář.” bručel naoko uraženě. 

“Jeden…? Oh, chudák Kornel, ten ti přijde ošklivý?” zeptala se Rasha. 

“Ne! Tak to není. Jen Tasartir je prostě hezčí a roztomilejší… A…” 

“A už se zase červenáš! Takový dospělý chlap a stejně se červená, když mluví o své lásce.” konstatovala se širokým úsměvem Kira. 

“To není láska! Prostě se mi líbí a jsme si navzájem to… blízcí.” bránil se ihned Anis. 

“Šamošlejmě. Plotoše to není láska.” přikývl s hranou vážností Tumáš. 

“A dost! Rasha má více milenek, než prstů na jedné ruce! Může být její mnohoženství na chvíli tím, na co se všichni soustředíme?” 

Toto úpění si však nikdo nevšímal. To, že jak Rashino srdce i vztah byli větší než pro jediného člověka bylo dávno dostatečně ohrané téma. Ale červenající se Anis nervózně žbleptající, při hovoru o Tasartirovi, to se přátelům nikdy neohrálo. A do hlavního města byla ještě cesta dlouhá.