Bůh krve - #Wordvember 2021, příběh třicátý

Jabán, vy Žaláti!
Já nepláču, vy pláčete! Ticho! Tohle je poslední #Wordvember. Uvidíme se za rok. Mám vás ráda a tak dále... a kdo mi sakra schoval kapesníčky?!!!

Bůh krve

„Jak se cítíš?“ podíval se Quinn na Tamishu. 

„Možná bych měl přece jen jít já sám.“ ozval se Fingal. 

„Ne, Senka se vyjádřila jasně.“ opáčil mu Oberon, který spolu s hadím princem postával trochu bokem. Tamisha nejistě vzhlédla ke Quinnovi a trochu roztřeseně pokrčila rameny. 

„Cítím se… Jako jsem se ještě nikdy necítila… A není to příjemný pocit.“ pokusila se nějak odpovědět. Quinn pokýval hlavou a pokračoval v omotávání jejích rukou. Přes rameno mu na to pohlížela vysoká rytířka a spokojeně pokyvovala hlavou. 

„Moc děkuji, že jste přišli, Rasho.“ pousmála se Tamisha na rytířku a pak pokynula i jejím dvěma přátelům. 

„To byla samozřejmost.“ mávl nad tím rukou šlachovitý mnich. 

„Přesně tak, jak říká Anis, vaše výsosti.“ usmála se Rasha a pak připomněla Quinnovi, aby to pořádně utáhl. 

„Jestli chceš být pořádné páže, tohle nesmíš odfláknout.“ připomněla mu. Quinn přikývl. 

„Pokud to tedy přežijeme.“ zamumlal. 

„S tím bych si nedělal starost. Spíš bych se soustředil na to, ŽE to přežijeme a té myšlenky se ani na vteřinu nevzdal.“ nadhodil Anis.

„Anis má pravdu.“ dodala lovkyně, která stála hned vedle mnicha a vypadala o dost mladší, než její přátelé.

„Nemyslela sis, že to někdy řekneš, co Kiro?“ rýpl si Anis. 

„Jistě, pochybovala jsem, že se toho za vaše krátké lidské životy dočkám.“ přikývla Kira. V tu chvíli se ze stínů vyloupla další postava. 

„Je tam ticho, jako pšet bouší.“ sundal si kápi muž, jehož černými vlasy se už protkávaly stříbrné prameny. 

„Tuší, že jsme tady..? Má nějaké hlídky? Na co jsi přišel?“ zasypal ho ihned otázkami Fingal. 

„Není to vůbeš pěkná potívaná.“ 

„Kavalíre… totiž Tumáši, pověz nám na co jsi přišel… A snad nám ten zbytek dopoví Puk, až se vrátí.“ vyzvala muže Titánie a trochu stiskla Tamishina ramena, snad aby dívce dodala odvahy. Nebo ji spíš dodávala sobě.

„Všichni še bojí… Po chotbách chodí lůsné bytošti. A mluví o bohu. Myšlím, že myšlí našeho nepšítele.“ 

„Viděl jsi někoho, kdo by vypadal jako já? Nebo nějaké bílé hady?“ ptal se ihned Fingal. Tumáš se na chvíli zarazil a pak přikývl. 

„Veliký bílý hat… Šahlétl jšem ho v kolunním šále… Ale beš koluny… Byl na štoliči okolo ktelé někto loššypal hšebíky.“ odpověděl Tumáš. 

„Alespoň je naživu… Je naživu, že ano?“ ujistil se Fingal a když Tumáš přikývl, dost si oddechl. Ale dál se nedoptával, tušil, že kdyby Tumáš viděl i další, řekl by to hned. 

„Určitě budou v pořádku. Zatím.“ prohlásil Oberon. Všichni se po něm překvapeně podívali. 

„Ty sám jsi byl jeho nejvěrnější generál, vsadím se, že kdo neutekl, toho uvěznil, aby tě mohl vydírat. To tobě se chce mstít ze všech nejvíc, ne?“ vysvětlil Oberon.

„To jsem sice připomenout nepotřeboval, ale ano, děkuji… to je nejspíš pravda.“ zabručel Fingal. V tu chvíli se mu něco spustilo na rameno. 

„Ugh! Žádné další pavouky prosím!“ vyhrkl hadí princ. Jako na povel se tedy hnědý pavouk z jeho ramene odrazil a jak dopadl na zem, už z něj byl Puk zase zpátky ve své skřítkovské podobě. 

„Tak jsem tady… Viděl jsem Vránu, viděl jsem Třetí Oko… Viděl jsem dokonce tři z tvých sourozenců… Myslím, že to byla ta starší polovina… Ačkoli ne, ne… Byli to  třetí, čtvrtý a pátý…“ vyjmenoval Puk. 

„Takže druhý nejstarší a naše sestra chybí.“ pokýval hlavou Fingal. 

„Druhý nejstarší?“ ozval se trochu zmateně Anis, poněkud se začínal ztrácet.

„Ano, ten úplně nejstarší je náš nepřítel.“ vysvětlila Tamisha. A Anis tiše proklínal skrytý národ a jeho výhrady k používání jmen.

„Vsadím se, že utekli a teď někde sbírají posily. Vězně mimochodem hlídají prašivci. Netváří se moc nadšeně, ale nemyslím si, že bys je přesvědčil ke spolupráci.“ podíval se Puk po svém milovaném. Fingal jen chápavě přikývl. 

„Bude to chtít vodu, hodně vody.“ navrhl Oberon. 

„Nepřipustím, abyste je utopili!“ vyhrkl ihned Fingal. 

„Nemusíme je utopit nebo úplně uhasit… Ale trochu přidusit?“ připojil se ke svému králi Puk. Fingal se stále tvářil nesouhlasně. 

„Je nás dost, můžeme je zkusit odlákat?“ navrhl Anis.

„Tohle vám přijde jako dost?“ uchechtl se Oberon.

„Oh, vás jsme převezli v ještě menším čísle, králi.“ odfrkla si Kira. Titánie souhlasně zabručela. Mezitím Quinn poodstoupil od Tamishi a spokojeně kývl. 

„Tak a teď ještě rukavice.“ prohlásil a natáhl na princezniny obvázané ruce kožené rukavice. Pak jí konečně podal meč. Tamisha ho opatrně potěžkala. 

„Pořád z toho nejsem šťastná.“ zamumlala tiše. 

„To je jenom dobře. Nebylo by dobré znamení, kdyby tě to těšilo.“ pousmál se lehce Quinn. Princezna se na něj krátce pousmála a pak i s mečem poodstoupila kousek dál, vytáhla jej z pochvy a několikrát zkusmo proťala vzduch. Bylo až s překvapením, jak jí padl snadno do ruky. 

Ještě chvíli tak všichni postávali a že nebyli nezajímavá skupina. Vládci dvorů skrytého lidu, královna Titánie a král Oberon. Čtyři dobrodruzi, jejichž hrdinské dny už byly téměř za nimi, ale vždy byli ochotni se vrátit ke starým zvykům. Tři mladí dobrodruzi, které strhla na cestu nespoutaná pololidská princezna a celé to zakončoval skřítek, kterého velice dobře znali úplně všichni. Bylo jich dost… Ale ne dost. 

„Pšššš… někto jte…“ hlesl Tumáš a jeho slova akorát obešla jeho přátele, kteří se jen otočili na zbytek a přitiskli si prsty na ústa, zatímco Kira a Rasha už si chystaly zbraně. Pohotově se připravili i Fingal a Quinn a za nimi také Tamisha. I ke zbytku brzy dolehlo to, co zaslechl první Tumáš. Kira přivřela oči.

„Jsou dva…“ odhadla. 

„Tak ať přijdou.“ ušklíbl se Anis. 

V tu chvíli k nim kromě kroků dolehly i volající hlasy. 

„Složte zbraně!“ rozkázal Fingal „To jsou mí sourozenci.“ 

Na to se hadí princ rozběhl mezi stromy. Tamisha s Quinnem si vyměnili krátký pohled a se stále připravenými zbraněmi vyrazili za ním. Vskutku měl Fingal pravdu a tak jeho dva přátelé doběhli akorát ke scéně, kdy se mu jeho sestra vrhala kolem krku a jejich starší bratr tomu rozpačitě přihlížel. I se svými sourozenci se Fingal obrátil na své dva přátele a vyzval všechny, aby se vrátili ke skupince. Tam, na malém otevřeném prostoru mezi stromy se konečně ozvala Fingalova sestra.

„Tak, jaký je plán?“ zeptala se ze všeho nejdříve. Byla velice krásná, ale její složitě splétané vlasy naznaly známky útěku a bylo jasné, že Fingal se drží zuby nehty, aby ji nezačal česat. 

„Na plánu se pracuje, drahé dítě.“ oznámila královna Titánie. 

„A máme alespoň nějakou osnovu?“ zeptala se bělovlasá dívka. 

„Trochu? Nejdřív bychom rádi osvobodili bratry.“ vysvětlil Fingal. 

„Viděli jste je? Utekl ještě některý? Kteří jsou uvěznění?“ začal se ihned vyptávat Fingalův starší bratr. 

„Všichni! A ještě než budete pokračovat, máte alespoň nějaké přezdívky? Obávám se totiž, že jestli budeme déle používat druhý, třetí a tak dále, moje stará hlava to neunese.“ ozval se Anis. 

„Omlouvám se, Anýzi… Jistě, většina z mé rodiny se nějak představuje lidem, když je navštíví.“ přikývl Fingal a mrkl na Quinna. 

„Omlouvám se, smrtelníku… Nechávám si říkat Flaithrí, jakožto princ princů…“ uklonil se krátce nejstarší z hadí smetánky. 

„Vejtaha.“ ušklíbl se Puk. 

„Mě můžeš říkat Blodwen… A když už jsme u toho, náš nejstarší bratr si také našel nové jméno.“ prohlásila hadí princezna. Anis si ještě vduchu připomněl, že se chce Puka zeptat na to, co ty přezdívky znamenají. 

„A jak si říká náš … bratr?“ pozvedl obočí Fingal.

„Bůh krve.“ odpověděl mu Flaithrí. Všemi přihlížejícími projela po zádech husí kůže. Fingal se zamračil a zaťal pěsti. 

„Takovému jménu nedostojí dokud já jsem naživu.“ zašeptal výhružně. 

„Myslím, že už nemůžeme dlouho čekat, vsadím se, že Vránin bratr nemůže kvůli kletbě své místo opustit a možná je dobře, jestli se rusalka rozhodla zůstat u něj, alespoň je tam teď v bezpečí. Takže je třeba opravdu vymyslet plán.“ otočil se Fingal na všechny ostatní. 

Nakonec bylo rozhodnuto. Fingal a Tamisha se šli postavit samozvanému Bohu krve přímo a Quinn se nenechal odradit od toho, aby šel také. Prostě se jej už nezbaví, tak jim to řekl. 

„Navíc potřebujete někoho, kdo odhrne králi ty hřebíky z cesty.“ dodal Quinn jako zásadní argument a v tu chvíli bylo jasné, že se s nim nikdo nenahádá. 

Blodwen a Flaithrí měli za úkol přesvědčit prašivce, aby buď vězně propustili, nebo je měli alespoň odlákat tak, aby se mohli o vězně postarat čtyři zkušení dobrodruzi: Rasha, Kira, Anis a Tumáš. Titánie a Oberon pak měli začít chystat armády, kdyby se to celé nepodařilo vyřídit tak „snadno“ jak všichni doufali teď. 

„Říkala vám Senka, jak to mám udělat? Useknout hlavu? Proklát srdce?“ zeptala se ještě Tamisha. Oberon zavrtěl hlavou. 

„Oh, že mě to nepřekvapuje.“ zabručela Tamisha. Titánie k ní přistoupila a vzala její tvář do dlaní. 

„Ať už uděláš cokoli, hlavně nedopusť, aby se něco stalo tobě. Vždycky můžeš ustoupit, abys mohla nabrat dech a posily na nový boj.“ prohlásila a políbila svou dceru krátce na čelo. 

„Co budeš dělat ty?“ otočil se Fingal na Puka. Skřítek pokrčil rameny. 

„Co bych udělal? Uteču z místa činu a budu vám držet palce… A po cestě upozorním lidského krále, že se možná schyluje ke krveprolití, ale jenom možná, záleží na jeho talentované dcerunce, která teď podstupuje zkoušku dospělosti a pomáhají tomu hrdinové, které nasbírala po cestě a ti, kteří kdysi posbírali po cestě ji a…“ 

Nakonec Puk svůj proslov nedokončil, protože ho Fingal umlčel polibkem. 

„Moc mluvíš. Nech si to na dlouhé zimní večery, kdy je na to čas.“ prohlásil Fingal. Někde za jeho zády obdivně pískla jeho sestra.

„Tak je to pravda. A dokonce už to ani není tajné, jak tak koukám!“ prohlásila Blodwen a pak se naklonila k Flaithrímu. 

„Vidíš, dlužíš mě cokoli to bylo, o co jsme se tři sta let zpátky vsadili.“ 

„Tak dost! Stačí… Soustřeďte se všichni. Na románky a tyhle věci bude čas až tohle všechno dobře dopadne.“ upozornila je všechny Kira a pohodila si toulcem  šípů na rameni, aby dala najevo, že je třeba jít. Bylo třeba jít. Nemohli to pořád oddalovat a tak se všichni rozdělili dle svých úkolů. Tamisha si ještě pro lepší pocit nasadila korunu a ujistila se, že jí drží na hlavě, než rázně vyrazila směrem, který jí ukázali královští sourozenci. 

* * *

Trůnní sál byl jen o něco prosvětlenější, než chodby, kterými se sem trojice proplížila. Šťastně minuli lesoviky, divomuže a opatrně omráčili jednoho lešije, kteří byli na stráži. Přesto, jakmile do sálu vstoupili, bylo jasné, že je Fingalův znovuzrozený nejstarší bratr již čeká. 

„Tak jste tady! Nalezli jste cestu do chrámu Boha krve, do mého chrámu…“ samozvaný bůh byl po vypití lektvaru přesně tím, čím byl uvnitř a všechny tři pro to napadlo jediné slovo. Monstrum. Fingalův bratr se táhl do výšky akorát tolik, aby dosahoval těsně pod strop sálu, mohly to být snad devět nebo deset stop. Jeho tělo bylo napůl hadí a napůl lidské. Od pasu dolů se mu leskly bílé šupiny hadího ocasu tak silného, že se nemohl posadit ani na trůn. Od pasu nahoru se jeho nezdravě bledá kůže rýsovala příliš výraznými svaly a pod její tenkostí prosvítaly černé žíly. Trojici propalovaly žluté hadí oči a z popraskaných bílých úst beze rtů každou chvíli vystřelil rozeklaný jazyk ochutnávající vzduch. Nepříjemný pocit dokončoval fakt, že jejich protivníkovi chyběl nos a na holé hlavě nebyl jediný vlas. Nebyla tam ale ani kostěná koruna hadího krále. Ta zůstávala položená na trůnu. Bezpečně mimo dosah bílého hada, který byl napravo od trůnu stočený na stoličce, která byla nejen že obsypaná dookola hřebíky, ale i její čtyři nohy jimi byly hustě pobité. Fingal míval se svým otcem rozepře, ale tohle v něm vyvolalo neskutečný vztek. 

„Jak se opovažuješ, bratře…“ zasyčel a zdálo se, že ztrácí svůj lidský hlas. Samozvaný Bůh krve se rozesmál. 

„Bratře? Tak mi ty říkat nebudeš… Jistě, mohu ti dovolit říkat mi znovu Gwrtheyrn, jako kdysi… Když skloníš hlavu a já ti budu moct zase právem říkat Generále.“ 

Fingal si odfrkl. 

„To sotva… Mé jméno je Fingal.“ opáčil svému bratrovi. Quinn i Tamisha sebou trhli. 

„Co jsi to říkal?“ sklonil se blíž Gwrtheyrn.

„Říkám, že jen přes moji mrtvolu, bratře! Já jsem Fingal!“ 

„Ale i to se dá zařídit!“ rozchechtal se Bůh krve a rozmáchl se svou paží, plnou silou nabral Fingala a hodil s ním o stěnu sálu. Tamisha s Quinnem zadrželi výkřik. 

„Jsi chytrý, určitě přijdeš na to, co máš dělat.“ oznámila Tamisha Quinnovi a sama se s válečným křikem vrhla proti hadímu monstru. Zdálo se, že toho to výsostně pobavilo a souboj se rozhodl brát jako hru kočky a myši. Sebe samozřejmě posadil do role kočky. Quinn se nešťastně rozhlédl po Fingalovi, jehož bílé vlasy se začaly barvit červenou. Pak se podíval po Tamishe, jak poskakuje sem a tam a zatím se jí daří vyhýbat útokům Gwrtheyrnových pracek. A nakonec se rozběhl nazdařbůh okolo zraněného prince a dvou zapálených bojujících a vrhl se na stoličku s hadím králem, kterého nabral do náruče a jen se mu napůl úst omluvil za onu drzost, než nahmátl na trůnu korunu z kostí. V té vteřině ucítil, jak ho něco drží za paži. Byl to Gwrtheyrn. Svíral mu paži, kterou Quinn natáhl k trůnu a zdálo se, že mu v ní brzy budou rozdrceny kosti. Quinn k němu vzhlížel a stále volnou paží svíral zesláblého hadího krále, zatímco z uvězněné ruky nepouštěl korunu. 

„Jsem já to ale drzý člověk, že?“ utrousil Quinn rozechvělým hlasem. 

„To rozhodně… teď to pusť…“ zasyšel Gwrtheyrn výhružně. 

„Víš, tohle je vlastně docela fér. Není to moje. Ale není ani tvoje…“ pokračoval Quinn. 

„Co naznačuješ, slečinko?“ 

„Že trestem pro zloděje… je ztráta ruky…“ mrkl Quinn na Gwrtheyrna, který se rozesmál a tak mohl Quinn mrknout i na Tamishu. 

„Jsi velice, velice vtipná dívka…“ utrousil bůh krve a pořádně stiskl. Ozvalo se zapraskání kostí a Quinnův bolestný křik. 

„A ty jsi hlupák… Tohle není žádná dívka!“ vykřikla Tamisha a máchla mečem. Ten projel Gwrtheyrnovou paží jako nůž měkkým máslem. Gwrtheyrn přehlušil křikem Quinna a prudce se stáhl. Ale teď už Tamisha věděla, že má navrch. A jako zkušený jezdec si byla jistá, že teď už ji ze sedla nevyhodí. 

* * *

Podzemím se rozlehl křik bestie a chodby se povážlivě otřásly. 

„Ven?“ podíval se Anis po Rashe. Každý z nich nesl jednu mladou ženu.

„Ven.“ přikývla vážně Rasha a rozběhla se chodbou, vědouc, že mnich jí je v závěsu. Velice rychle se dostala na denní světlo a položila malátnou banshee do trávy. 

„Bude to v pořádku… Jsme venku.“ ujistila ji. 

„To byl on… byl to on… kdo s ním bojuje?“ vyhrkla Vrána, která, sotva ji Anis vynesl ven, mu vyskočila z náruče a byla pevně na nohou. Třetí Oko se spokojeně usmála. 

„Já jsem jí říkala, že ji čeká ještě dlouhý život. Já se nepletu.“ zamumlala. 

* * *

Tamisha stála nad tělem, které byl jedině popsala jako tělo netvora a pevně držela jílec meče, který samozvanému Bohu krve protínal srdce. Ucítila lehké šimrání a když sevření povolila, meč se rozplynu v kouř. Ale Gwrtheyrn se ani nehnul. 

„Tamisho… Tamisho!“ přivolal ji k sobě Quinn. Princezna se k němu rozběhla. Mladík se opíral zády o trůn, konečně povolil sevření jedné paže a tak mu z náruče mohl vyklouznout bílý had, který mu zůstal ležet v klíně. 

„Tu korunku… Nemůžu hnout rukou… Nasaď mu tu korunku.“ poprosil Quinn a bylo jasné, že těžko bojuje s bolestí. Tamisha jej poslechla a opatrně vyprostila kostěnou korunku z prstů. Když se ale natáhla k hadovi, ten zavrtěl hlavou a ze všech sil jí pokynul k princi, který teď ležel na zemi. 

„Fingale!“ 

Tamisha přiběhla ke svému příteli a pracně jej posadila. Ozvalo se unavené a bolestivé zaskučení. Bylo jasné, že Fingal žije. Tamisha mu opatrně nasadila korunu. Kosti se semknuly a padly na Fingalovu hlavu jako ulité. 

„Vaše výsosti.“ pousmála se Tamisha. Nový hadí král pootevřel oči. 

„Vaše… výsosti…“ zazubil se na ni unaveně. Z dálky k nim dolehly zvuky běžících nohou a již brzy u nich byli Fingalovi sourozenci, Kira a Tumáš, aby jim všem pomohli na denní světlo. 

* * *

Za napjatého ticha Titánie položila korunku a ta, sotva se dotkla Tamishiných vlasů, shodila zlatou barvu ze dřeva a mezi měděnými listy se objevily listy živé, zelené, aby se s těmi měděnými navzájem propletly. Dvorem se ozval divoký potlesk sta rukou. Tamisha povstala a rozhlédla se po zástupu všech, kdo přišli shlédnout její příjetí k dvoru skrytého lidu. 

Osud při nich stál, že se směli připojit úplně všichni. Do strun hrábl znovuobjevený básník Adrián a k němu se připojilo několik dryád. Titánie pokynula Tamishině otci a ten svou čerstvě korunovanou dceru vytáhl k tanci na parket. Netrvalo dlouho a Puk za nimi vytáhl Fingala a brzy už tahala Vrána Quinna a Třetí Oko s rusalkou se vyzvaly v podstatě ve stejnou vteřinu. 

„Možná je nakonec dobře i pro tebe, že je Tamisha korunována.“ oslovila Titánie Oberona. Král elfů k ní vzhlédl. 

„A to v čem přesně?“ zeptal se trochu uštěpačně. 

„Budu mít víc času na tebe a tvé odčiňování chyb minulých.“ usmála se Titánie. Oberon si nebyl jist, co jí na to odpovědět a tak se hluboce uklonil. Takovou úklonou snad nic nezkazí. 

Bokem od toho všeho postávala čtveřice zkušených dobrodruhů. Kira brzy přemluvila Tumáše, aby s ní šel také tančit a Rasha se otočila na Anise hlavně pro kontrolu, protože byl potichu už moc dlouho. Ale bylo to v pořádku. Mnich jen zamyšleně sledoval taneční parket a v očích se mu leskla nostalgie. 

„Přeješ si, aby tady byl, abys ho mohl vyzvat?“ rýpla si rytířka.

„Ale kdeže… ten by mě hnal. Spíš se bojím, že bez něj budu pod tím stolem na tu medovinu sám.“ zašklebil se Anis a pak chňapl překvapenou Rashu za zápěstí.

„A vůbec, pojď taky tancovat!“ 

* * *

Na nebi pomalu vyskakovaly hvězdy a bylo jasné, že oslava ještě není ani v nejlepším. Tamisha doběhla na okraj toho všeho dění a sešla se tam s Quinnem a Fingalem. 

„Pořád tomu ještě nemůžu uvěřit.“ zašeptala okouzleně. 

„Já taky ne. Nenapadlo mě, že tě někdy uvidím v šatech.“ prohlásil Fingal. 

„Mě taky nikdy nenapadlo, že tě uvidím s korunou hadího krále.“ vyplázla na něj Tamisha jazyk. Quinn se rozesmál. 

„No ty se neozývej… Co tvůj šťastný konec?“ klepla mu Tamisha do lahvičky. Quinn zavrtěl hlavou. 

„Mluvil jsem s Vránou. Zapřísáhla se, že už nikdy žádný další jako tenhle nevyrobí… Takže asi odnesu tenhle jejímu bratrovi. Co na tom, že bude poklad chvíli bez draka, však se brzy najde někdo jiný, kdo si zkusí vzít víc, než potřebuje.“ vysvětlil Quinn.

„No počkat… Ale co ty?“ zamračil se Fingal. 

„Však se rozhlédni… Tady už to všichni pochopili a kdo ne… Tomu Tamisha usekne ruku kouzelným mečem. A to je můj šťastný konec. Vy dva a vaše neomezená podpora.“ usmál se Quinn.

„To je pravda… Vy dva a vaše neomezená podpora jste i můj šťastný konec.“ kývla Tamisha. Fingal se zasmál a oba dva objal okolo ramen.

„Já se obávám, že vy dva a vaše neomezená podpora jsou teprve můj šťastný začátek.“