Čaj s matkou - #Wordvember 2021, příběh dvacátý třetí

Jabán, vy Žaláti! 
Iharo je tady! #Wordvember je tady! Za zhruba měsíc jsou tady Vánoce... To abych začala pracovat na vánoční povídce. Ouvej. 
Ale tím se teď netrapte. Vy si užijte povídku dnešní! 


Čaj s matkou

“Chce si se mnou dát čaj.” zamumlala nejistě Tamisha. 

“Budeš v pořádku. Hlavně se za mě přimluv.” mrkl na ni Fingal. Tamisha kývla, ale pořád ještě nevstávala z lůžka, na které ji uložili, když ji přinesli z palouku. 

“Mrzí mě, že jsem tě neuhlídal lépe.” omluvil se znovu Fingal. 

“Dej s tím pokoj. Jsem v pořádku. A není to tak, že mi budeš moct dělat ochránce pořád.” mávla nad tím Tamisha a přejela prsty po mechu, kterým byly obrostlé proplétající se větve, tvořící docela pohodlnou postel. 

“Měla bych konečně přestat všem tak moc důvěřovat.” povzdechla si Tamisha. 

“Dělá tě to ale tím, kým jsi. I když… trochu opatrnosti by ti prospělo.” mrkl na princeznu Fingal. Tamisha se uchechtla a konečně se alespoň posadila. 

“Už se ti nemotá hlava?” ujistil se Fingal. 

“Ne, už je to lepší. Ale potřebuji do sebe dostat nějaké tekutiny.” odpověděla Tamisha a spustila nohy z lůžka na zem. Seděla teď vedle Fingala, ruce k klíně a pohled upírala na kolena. 

“Budeš v pořádku. Sotva jsi se začala probírat, Titánie pomalu zapomněla, jak se jmenuje a už se k tobě vrhala.” pokusil se ji Fingal podpořit. 

“To se o mě ještě strašně bála. Teď už ví, že jsem v pořádku a má prostor začít řádit.” odvětila Tamisha. Tentokrát se uchechtl Fingal. 

“Myslíš, že se vám ten čajový dýchánek zvrtne?” 

“Copak tobě se to nikdy nestalo?” konečně princezna zvedla pohled od svých kolen. Fingal pokrčil rameny. 

“Ani ne. Moje matka si s námi čaj nikdy nedávala.” 

“Kolik vás vlastně je? Potomků hadího krále?” zeptala se Tamisha, aby se přivedla na jiné myšlenky. 

“Sss šest.” odpověděl Fingal. 

“Sssšest? Fingale?” Tamisha se zamračila. 

“Šest.” 

“Fingale, ty mi snad lžeš? Jak… Jak je to možné?” princezna pozorovala svého přítele velice přísným pohledem. 

“Jen jsme o jednoho bratra přišli a… ještě pořád jsem si na to nezvykl.” podrbal se Fingal ve vlasech. 

“Oh, to mě mrzí.” Tamisha zase sklonila zrak. Fingal polkl a po chvíli zavrtěl hlavou. 

“Nemusí. Nebyl to zrovna někdo, ke komu bych se chtěl hlásit.” zamumlal a raději rychle vstal. 

“Tak hurá na nohy, vaše výsosti. Stydne vám čaj a čeká na vás vaše matka. To není dobrá kombinace.” prohlásil úplně jiným tónem. Tamisha už se tedy ke ztracenému sourozenci nevracela. 

“Doprovodíš mě?” zeptala se místo toho. 

“Jen kousek. Raději bych si ještě nějakou dobu držel odstup. Snad rozumíš.” 

Tamisha kývla a přijala ruku, kterou k ní Fingal natáhl. Raději se zavěsila do jeho rámě, zatímco vyrazili na čajový dýchánek připravovaný jen pro ni a královnu víl Titánii. Takhle si to jejich setkání vážně nepředstavovala. A navíc tady byla mnohem dřív, než bylo v plánu. 

“Hodně štěstí. A snad budete mít dobrý čaj.” usmál se Fingal povzbudivě na Tamishu, když stáli pár metrů od prostřeného dýchánku. 

“Určitě bude dobrý. Jen se bojím, že budeme postrádat sušenky.” Tamisha se usmála zpátky na Fingala, pak sebrala veškerou odvahu a vyrazila k již čekající Titánii. Fingal se raději nezdržoval, jen se rychle uklonil a vyrazil po svých. Napadlo jej, že by měl zkontrolovat Quinna, kterého s sebou přivedli také. 

Našel ho sedět až na okraji všeho dvorského dění, kde byl v obklopení královských koní. Oři královny Titánie neměli těla z masa. Někteří byli z propletených větví, obrostlí mechem a rozkvétaly na nich květy a jiní byli z vlnek vody přelévajících se ze strany na stranu. 

“Kde jinde bych tě mohl najít, že?” pousmál se Fingal a přisedl si ke Quinnovi. 

“Našli si mě úplně sami.” odvětil Quinn a nabídl Fingalovi flašku, ve které mu ještě zbyla medovina. 

“Divím se, že tam ještě něco máš.” zamumlal Fingal a napil se. Quinn se uchechtl. Pak Fingala něco napadlo a velice podezřívavě se na svého lidského společníka podíval. 

“Neměl bys náhodou být ještě namol? Seděl jsi tam s nimi tak dlouho!” 

Quinn se rozesmál a převzal si flašku zpátky. 

“Pořádně se dívej.” vyzval Fingala, chytil flašku za hrdlo a palcem překryl její otvor. Pak ji naklonil a přiložil k ústům tak, že jeho palec nebyl vidět. 

“Ty jsi nepil!” vyhrkl udiveně Fingal. Jeho respekt ke Quinnovi zase o něco vzrostl. 

“Přesně tak… Ale když už jsme u stavů… Jak je Tamishe?” zeptal se raději Quinn. 

“Oh, právě si dává čaj s matkou.” odpověděl Fingal. 

“Takže je to vážně pravda… Vážně je dcera královny Titánie.” odtušil Quinn. Fingal kývl. 

“Vždycky jsem myslel, že jsou to jen pomluvy…” 

“Jo, spousta z nás si myslí… různé věci.” pokýval hlavou Fingal. Chvíli tak seděli v tichu, než se k hadímu princi Quinn přátelsky naklonil.

“Vzkazuje ti, že se na něj nemáš zlobit, že by zasáhl, kdyby viděl, že se něco kazí. Možná jsi ho neviděl, ale on tě nespustil z očí.” pronesl tichým hlasem. Fingal se po Quinnovi podíval s vytřeštěnýma očima. Quinn se jen usmál, stáhl palec a napil se medoviny. 

“Děkuji.” pousmál se Fingal.

“Není vůbec za co… Doufám, že ten Tamishin čaj půjde dobře.” prohlásil Quinn už normálním hlasem. 

“To já taky.” přikývl Fingal.